Proč lidé po svatbě opouští přátele

Děkuji za reakce, jsem upřímně trochu překvapená, že máte pocit nedostatku kvalitních přátel okolo sebe..nebo vlastně vůbec přátel. Jen mě ještě napadlo k tématu - nemáte někdy trochu obavy, když je přítel váš nejbližší, co by se stalo, kdyby vztah skončil? Možná je můj přístup k životu zakořeněn i tím, že nikomu nevěřím a odmítám stavět svůj emocionální život pouze na jedné věci, natož na muži

To bych se musela bát pořád něčeho. Taktéž ti může skončit i přátelství. Nad tím nepřemýšlím. A kdyby, mám ještě rodinu.

No to je asi ta chyba. . Pokud si tohle sama v sobě nedáš do kupy, nikdy nedosáhneš klidného vztahu. Pořád mi připadá, že vztah bereš jako nějakou závislot, nebo zátěž, ale toto není pravý vztah.

Reaguji na Sang:
Já tě naprosto chápu....sice při mé zkušenosti nešlo o svatbu ale jakmile si kamarádka našla přítele už neměla čas a nebo spíše nechtěla mít (myslím,že čas si dokáže udělat každý pokud ale chce) Chápu,že je člověk zamilovaný a chce s tím partnerem být ale pokud odsune své přítelé může se mu stát, že zůstane jednou sám...
Já třeba mám ráda své soukromí, děti taky neplánuji ale partnera v životě mít chci ale zároveň i přátelé...podle mě je to důležité.
Nechápu proč by člověk měl po svatbě odsouvat přátelé i přesto,že chápu změnu v jejich životě...naplánovat si čas 2 hodinky na kamarádku není tak velký problém....není to o partnerech ani svatbě ale o lidech...někteří nechtějí, upnou se na partnera a ostatní je nezajímá.

Reaguji na Mia_Sofia:
Já se nesvěřuji jen tak někomu a docela mě trvá než si někoho připustím k tělu. Taky jsem měla takové kamarádky (teda spíš známé) s těma jsem chodila na ty diskotéky. A to byli lidi, kteří mě přišli taky takoví falešní a neupřímní a závistiví, pokecala jsem s nima o oblečení o tom kde nejlíp hrají o hudbě a tak, ale nesvěřovala jsem se jim nikdy s žádným problémem nebo tak něco.
Když jsem si pak našla přítele a já jsem se na ně vyprdla tak mě to vůbec nemrzelo.
S odstupem času (těch 4 let) jsem si utřídila přátele, kteří mě stojí za můj čas a za mou energii a vídám se jen s lidma které mám ráda, kterým na 1000% věřím, na kterých mi záleží a kteří jsou ke mě upřímní a řeknou vše na rovinu. Nesnáším faleš....

Když mě bylo těch 18 tak jsem se obklopovala opravdu velkým počtem lidí. Říkala jsem si že čím víc přátel budu mít tak tím líp. U kluků jsem byla oblíbená a byla jsem tak spokojená. Pak jsem dospěla a zjistila jsem že to není o počtu, ale o opravdovém přátelství a vytřídila jsem tu obrovskou skupinu lidí na ty 4 holky mimo ně mám ještě jednu dobrou kamarádku ze základky s tou se moc nevídíme, ale když se vidíme vždycky si dobře pokecáme a mám v ní taky takovou jistotu a mám ji ráda.

nemám..už jsem to taky kdysi zažila..půlka přátel mi to škodlibě přála, druhá mě litovala a chtěla se v tom patlat a rozebírat to do bezvědomí .Ani jedno člověku nepřidá, ani jedno mi nevyhovuje.Nemám potřebu se svěřovat,a svoje věci řeším sama se sebou.Kamarády jako berličku nepotřebuji.Mám přítelkyně,ale svoje vnitřní pocity si nechávám pro sebe nebo se svěřím manželovi.A Tvůj přístup nedůvěry chápu, protože já to mám stejně.Možná je to dáno i povahou, já nemám problém být sama se sebou.Sama jsem cestovala, sama chodím na nákupní orgie a vyhovujete mi to Spíš nechápu když jsou dvě kámošky jako dvojčata a jedna bez druhé nedá ani ránu.

Já souhlasím,nesouvisí to teda se svatbou ale všeobecně, když je někdo zadaný...Mám a měla jsem vždy kolem sebe kamarádky, které když měli přítele, tak najednou existoval jen on a už neměly čas na přátele nebo něco jiného...Neříkám že musí svojí kamarádku vidět denně ale neříkejte mi že 1 x týdně si udělat na kámošku čas je takovej problém...Já zásadně tohle co dělá většina holek nedělám, vždy si na přátele udělám čas i když jsem zadaná, protože pak až se slečny rozejdou tak zjistí, jak jsou nejednou samy opuštěný a v tu chvíli jim najednou ty kámošky jsou dobrý. Neříkám že jste takové všechny, určitě je spousta z nás, které přátele nevynechají za nic na světě ale bohužel je většina těch co se zadají a chlap je bodem vesmíru a nic jiného neexistuje....Mám kámošku která přítele vidí denně, dokonce sním žije a nedej bože aby jeden den ho neviděla a šla za kámoškou to by byla katastrofa a to ona čas někdy má když on má třeba noční, tak večer na 2 hodinky může ale to ona radči uklidí a čeká až přijde...Já jsem ráda že jsem taková, že si udělám čas na všechny a všechno, jsem taková protože, když jsem byla mladší tak jsem taky dělala tuhle chybu a pamatuju si jak mi bylo, když jsem pak byla zase sama, hrozně smutno....A doufám že zůstanu taková že na přátele budu mít čas vždy. Ano když je člověk zadaný, je toho času méně ale vždy se najít ten čas dá...

ono svěřit se kamarádovi/kamarádce je docela riziko...Ale třeba manželovi můžeš v těchto věcech většinou věřit. Přátelství může být velmi pevné, ale to nepoznáš po roce ani po dvou a upřímných přátel, kterým může člověk opravdu věřit je prostě málo. Mám takovou kamarádku jen jednu a znám ji od dětství.

Podle mě je většina přátelství založené na povrchních věcech, jako jsou právě diskotéky, chození do fitka, řeči o kosmetice a chlapech - prostě zábavě - ale když jde do tuhého -opravdu pomůže pouze rodina, tozn. i manžel (dlouholetý přítel), rodiče, sourozenci, max. nejlepší kamarád - tedy ti, kteří nás milují nezištně a znají nás nejlépe. S věkem někdy klesá potřeba vyhledávat nové přátele a člověk má raději tu svoji jistotu např. jednoho kamaráda z dětství, sousedy, jednou za rok spolužáka a pak rodinu.

Takže přátelství je důležité, ale většinou nestojí na tak pevných základech jako rodina.

Jinak my chodíme do společnosti, jak v páru, tak i každý zvlášť. Ale také znám páry, které jsou "neodlučitelné" a chodí zásadně všude spolu - nepovažuji to za "zdravé" pro vztah, ale když jim to tak vyhovuje, je to jejich věc.

Ikdyž jsem byla dloho jediná z mých kamarádek, která byla zadaná tak jsem s nima vždycky šla, když se něco naplánovalo a vždycky jsem si na ně udělala čas.
I když jsem šla třeba jen s jednou, když si chtěla popovídat třeba na ty 2 hodinky to není vůbec žádný problém i pro zadaného člověka.
Kdežto ta naše kamoška se na nás uplně vybodla a jde s náma tak na 1 pozvání z 20 a jak pořád odmítá a pořád se na něco vymlouvá tak těch pozvání od nás je čím dál tím míň.

Na střední jsem měla jednu holku co si našla kluka a taky se s náma přestala uplně vídat. Po dvou letech si ten její našel jinou a ona neměla vůbec nikoho za kým by šla komu by se svěřila. Tohle bych nechtěla nikdy zazít.

Tak my to máme tak, že máme lidi, kteří třeba jezdí k nám, nebo se kterými se vídáme oba, ti jsou spíš z manželovi strany, se svými kamarády ze školy, at z gymplu nebo ted z vysoké se vídám hlavně sama, je to taky dáno věkovým rozdílem, manžel je o osmnáct let starší(ale bohémský typ, nemá problém se kamarádit s mladšími)...takže například na plesy chodíme jako pár, ale na páteční posezení jdu sama...s kamarádkami holkami se vídám sama, chceme přeci probrat holičičí věci...ale manžel je od vidění zná, ony jeho taky, když se někde potkáme, není problém se bavit společně...

Bohužel ani na takovou se nemůže člověk spolehnout, lidi jsou lidi a člověk jako takový není dobrý tvor.

já můžu přidat názor z pohledu dlouho, dlouho, navždy single kamarádek fakt dobrých s kterýma se znám přes 20 let mám 8, z toho 6 zadaných - z nich 5 má již děti, další nezadaná žijící v německu, další ode mne taky bydlí daleko, ty s dětmi - což nevyčítám, jen kontastatuji, se mnou nikdy nikam nejdou - bo já nemám děti a nemusím se starat kam s nimi na hlídání, takže nějaké kávičky, cvičení, procházky... atd. padlo, proti nim mám prostě v podstatě spoustu času... i když nemám, ale udělala bych si ho... aktivity s dětmi mi nevadí, ale moc dlouho mne nebaví, takže to dopadlo tak, že se sejdem 1x za měsíc na chvíli v hospodě... u nás je spíš problém časový, všichni mají pořád furt něco a nedaří se to sladit...takže jsem furt a pořád věčně sama... někdy už mi to leze na mozek, co mám kamarádky ze školy třeba tak to je všechno z jiných měst, takže tam taky problém...

Myslím, že sis odpověděla sama. Vše je otázkou priorit.

Tak já to nepociťuji u sebe jako chybu ale realističnost. Mnoho z vás tady píše, že kamarádkám se nedá věřit. Upřímně - když to porovnám s přelétavosti mužů, tak na kamarádky a kamarády se spoléhám stokrát raději. Ale samozřejmě pokud člověk prostě tíhne k manželskému životu, tak s tím nic neudělá, stejně tak se nemohu změnit já.

Rozhodně mě tu těší slečny, které své přátele neodvrhly a považují je za důležitou součást života. Zcela ale chápu, že se postupně vytratili oni "známí" z párty atd. Takové já nikdy moc neměla, spíš přátelství založená na tom porozumění, debatách, důvěře, hovorech na sklenkou vína o nesmrtelnosti brouka.

Tak to je přesně to, co mě trochu děsí. Ovšem ono časové sladění si myslím, že je opravdu často výmluva. Jak tu někdo psal..za 14 dnů si najít pár hodin se opravdu dá (samozřejmě hlavně bez malých dětí). Já si čas na své přátele ve vztahu vždycky našla. Dokonce jsem občas měla chuť spíše na odreagování s nimi než s přítelem, s kterým jsem trávila většinu volného času.. protože každý mi dával něco jiného, jiný styl humoru, myšlení atd. Rozmanitost je dle mého důležitá, jinak se začne jeden nudit. Jinak jak tu samotu vyplňuješ? Myslíš, že se to ještě někdy s nimi zlepší? A kdyby ano - má tohle člověk vůbec považovat za přátelství, když jim nestojí za pár hodin času...(mluvím tak obecně, třeba Tvoji přátelé jsou vážně tak moc zaneprázdnění)?

To ano. Jen mě zajímá, jak se stalo, že v dnešní, asi nejsvobodnější myslitelné době, je prioritou zrovna to separování se a milostné vztahy? Hlavně tedy u žen - muži si opravdu často své přátelé udržují a žijí i jinde než ve vztahu.

Mám to stejně.
Samozřejmě chápu, že ten, kdo nepozná krásu partnerského vztahu, tak mu pochopitelně přátelé chybí.