Přítel se snaží vynahradit absenci táty

podle mě by bylo sobecké kdyby ses s ním kvůli tomu rozešla, nedokážu si vůbec představit co by bylo kdybych přišla o někoho koho mám ráda..

Reaguji na Romčula:
Tvůj přítel je jedináček? A jeho maminka nemá žádné kamarádky?
Já ti vcelku rozumím a určitě se to nedá dlouhodobě snášet, ale zkus ještě vydržet.
A ty s ním k jeho mamce jezdíš pravidelně? Já bych asi jezdila taky ke svým rodičům.

ale já to chápu tak že to není schválně že tam jezdí ale prostě je mamince smutno když je sama.. třeba nemá kamarádky no a co? tak má ještě syna

no to sice jo, ale to přece nemusí znamenat, aby za ní víkend co víkend jezdil. Měla by sama vědět, že její syn má taky právo na nějaký volno bez toho, aniž by nahrazoval otce..

Reaguji na kozenka88: no až budeš stará a nebudeš mít nikoho kdo by s tebou byl tak bych ti to ráda připoměla

operiaX
Ale člověk si přece děti nepořizuje kvůli tomu, aby nebyl na stáří sám a někdo mu dělal společnost. Je jasný, že člověk, který se o svoje rodiče zajímá, s nimi zůstane v kontaktu, i když už vyletí z hnízda, ale mít program - týden = práce, víkend = rodiče mi přijde celkem přitažené za vlasy. Co bude, až budou chtít mít děti? To je budou každý víkend tahat k rodičům?

chmmm....můj táta dělá to samý....dědeček umřel před šestnácti lety...táta jezdí k babičce i během týdne, hlavně proto, že zdraví jí už tolik neslouží, a tak jí pomáhá kolem baráku, nasekat dřevo, sesbírat jablka, vykopat brambory, zalít kytky, atd atd...prostě jí v domácnosti chybí chlap a táta cítí potřebu obstarat všechno, co sama už nezmůže..

byla jsem malá, když děda zemřel, takže si nepamatuju, jak to bylo zezačátku a nevnímala jsem, jak to brala mamka..dnes je občas nějaká rozepře ohledně plánů na víkend, ale moc se to nehrotí... chápu, že je to jiné v manželství pro 30ti letech a ve Vašem relativně mladém vztahu..

umím si představit, že je to asi těžké, ale zkusila bych to vydržet, občas mu nenásilně naznačit, že bysis přála strávit s ním společnou chvilku "jako dříve"...on si určitě uvědomuje, že mamka tu ztrátu vnímá minimálně stejně těžce jako on...ale on má Tebe, ona zůstala sama..cítí se za ni jen momentálně zodpovědný...

EDIT - omylem odesláno dvakrát

Hm. Moje mamka je taky sama, já a sestra s ní už nějakou dobu nebydlíme (sestra cca 9 let, já 2 roky). Jsme spolu v kontaktu každý den přes mail, ale každý týden za ní rozhodně nejezdíme, neb mamka chápe, že taky máme svoje vlastní životy.

To není špatný nápad, já jsem zase mamině pořídila dva kočičáky, takže má teď o zábavu postaráno

Jak víš, že jeho máti je stará a nikoho nemá?
Rozumím, že chce, aby byl syn na blízku, ale vytvářet v něm pocit, že musí nahradit otce mi připadá uhozený. Neříkám, aby na matku kašlal, ale aby matka sama vycítila, že by synovi mohla nesobecky nechat i volný víkend s jeho přítelkyní. Protože zřejmě právě matka má na něj tento vliv a neustále ho "volá" k sobě.

No já vycházím z toho že je maminka uplně sama... jestli má kamarádky tak je to jiná

Právě, že není jedináček. Má ještě dva sourozence a to o deset a patnáct let starší. Můj přítel je takové nečekané dítko No, jenže jeho sourozenci mají své rodiny, svůj život a ty mamka nechává být, tak já nevim

Nemá

Jezdím tam docela často. Když mám svoje plány se sestrou nebo s přáteli, tak si žiju svůj život, to je dle mého totiž normální. Ale jezdím tam opravdu často, se vším pomáhám a když tam jsem, tak se opravdu snažím. K našim také jezdim, ale nejsem na nich tak závislá a oni si žijí také svůj život. Jezdí na výlety....atd.

Jeho mamka bydlí na vesnici v baráčku a má několik koček teda koťátka, kterých se nechtěla na jaře zbavit

Určitě to nikdo, kdo to nezažil nepochopí. To je mi jasné, ale snažím se ho chápat a pomáhat. Jenže když o tom se mnou nechce mluvit, tak to asi nepochopím.

Nechci se s ním kvůli tomu rozcházet, to vůbec ne. Chci mu být oporou, ale už mi dochází síly. Mrzelo mě, že mi dokáže říct, že jsem sobecká a nevidí to, že jsem tu také já, která potřebuje pomoct. Možná si spousta Vás řeklo, že dva měsíce...to je teprve chvilku a není to nic dlouhodobého. Ale právě ty dva měsíce po stěhování jsou nejhorší. Kdo vše vyndaval z krabic? Kdo se snažil nežít mezi krabicema? Já a sama. Nebo se to muselo udělat v pátek a sobotu ráno šup spolu za mamkou.
Zrovna ty dva měsíce je ten chlap v domácnosti potřeba. Bylo potřeba sousta věcí zařídit, udělat...nechci ze sebe dělat chudinku, nebo něco. Zvládnu spousta věcí sama, to mi problém nedělá, ale...čekala jsem, že to bude takové to krásné období, kdy si budeme užívat svého "nového hnízdečka" ...a ono to není. Jen se hádáme.

Taky si to myslím...

Já to cítím úplně stejně...

Jinak jeho mamka není až tak úplně stará, chodí do práce a žádné zdravotní komplikace nemá...

A jak dlouho ta zodpovědnost bude trvat? Mě už dochází síly

Včera (po hádce) jsem šla hned po práci hlídat děti, ani ho nezajímalo, kde jsem a jel k mamce. Ale vrátil se domů vyspat - spala jsem na gaučí jak ten největší vyhnanec a lump. Myslím, že takové jednání a chování si nezasloužim.

no to si nezasloužíš určitě. Navíc toto:

Vidím to tak, že tvůj přítel je trošku "mamánek". Nejmladší, nejoblíbenější u matky, ta by ho s nevolí "pouštěla" ven i kdyby byl otec naživu..
Být tebou poněkolikáté si s ním v klidu sednu. Řekni mu, ze se citis dost sama a že to sis tedy nepředstavovala když jste šli do společného bydlení. Že snad není sobecký chtít s ním trávit volný čas - jít do kina apod. a ať ti teda řekne, jak si to představuje on.

Obávám se, že ještě dlouho. Zažila jsem něco podobného. On se cítí povinnen mamince pomáhat a je asi trochu v depresi ze smrti tatínka (mamka přirozeně taky) a v tom případě se člověk moc neohlíží. Myslím, že s tím asi bohužel nic nenaděláš. Buď skončí tohle hodně bolestné období a on si uvědomí a přestane tohle dělat ale tohle může trvat i několik let. Takže je jen na tobě, jak dlouho tohle dokážeš tolerovat. Ale myslím, že to časem trochu vyšumí a bude to lepší. Dva měsíce jsou fakt málo. Asi tě čeká těžké období.