Porodit dítě za každou cenu, ikdyž vím, že bude postižené?

Reaguji na Moňas: tak třeba nemá podporu rodiny a podobně, nevím jaký je jeho případ...je plno normálních zdravých lidí, kteří by raději nežili a páchají sebevraždy...myslím si, že štěstíé nezávisí na postižení nebo nepostižení člověka...

Reaguji na xTery: Podporu rodiny jak se to vezme... Jsou velice chudí a nemají peníze na léky atd... Tak bývá často v ústavu. Furt chodí na dialýzy atd. No a v hlavě to v pořádku nemá, ale je hrozně hodnej

A kamarádka má taky dceru, která je psychicky postižená, ale taky ne moc, ale musí se jí plně věnovat, protože ta holka (je jí kolem 20t let) je schopna si v zimě, kdy je mínus 20 vzít minisukni a tričko na ramínka, což teda mimochodem jednou udělala.

ale jistě, obyčejný ultrazvuk tedy ne, ale speciální na šíjové projasnění, měření délky nosní kosti atd. Takovýto ultrazvuk v kombinaci s triple testem detekuje 95 procent plodů se zmíněným postižením. Rozbor plodové vody či podobné genetické testy se dělají až od 35 let věku matky či při podezření z výše uvedených testů.

Přesně tak. Nehledě na to, že tohle vyšetření se platí a některé ženy prostě nejsou ochotny to zaplatit, i když to není moc

Reaguji na pinky:
Nebylo to myšleno, že ultrazvukem, který se nachází v každé v gynekologické poradně.

Reaguji na Moňas: a oni to věděli předem, že bude postižený?

podle mě jde vždy o konkrétní případ, o to jaká je ta rodina atd...člověk chce často vidět všechny věci černobíle - to je dobré, to špatné, aby nemusel svého rozhodnutí nikdy litovat, je to nejjednodušší... chci říct, že né u všech lidí to musí být postižené dítě = všichni mají zničený život, ale naopak to může někoho život obohatit...

Ale já s tebou souhlasím, jen bych prostě měla strach, že to dítě bude beze mě trpět. Já bych mu dala maximální peči, ale tak jako já, se o něj nidko nepostará.

nene. Tehdy se testy ještě nedělaly

pravda. Ale taky je fakt, že matka i otec toho kluka začali chlastat teď. A od té mé kámošky s postiženou dcerou odešel chlap a nechal ji bez peněz, bez bydlení... No ona se trápí, hrozně zhubla. Sice je malá, ale váží jen 35kg...

Reaguji na xTery:
Ano, může to život obohatit. I když v tomto jsem dost pesimistická, existují možná takové případy. Nehledě, že já se těchto lidi moc vážím, kteří to zvládají.

Reaguji na Moňas: právě o to taky jde, že na to nebyli připravení a normálně by si ho asi nenechali...ale jsou rodiny, které znají ty rizika a svoje možnosti a na základě toho se rozhodnou třeba do toho jít a pak si myslím, že nemusí být nešťastní...
určitě ale na to vychovávat postižené dítě všichni nemají, to netvrdím..)

Myslím, že tohle musí být nejtěžší rozhodnutí... Mám ve svém okolí dva rozdílné případy. Jedna známá má postiženou dceru, bohužel během celého těhotenství na to nikdo nepřišel... A kamarádka, která se sedm let snažila o dítě a bylo jí řečeno, že bude mít Downův syndrom, přesto si dítě nechala, porodila naprosto zdravou holčičku... Já jsem si v těhotenství zaplatila genetické testy a mám to největší štěstí - zdravé dítě...) Ale pokud by nevyšly dobře, určitě bych si dítě nenechala...

Jestli jsem za něco v životě šťastná, tak za to, že mám zdravé a chytré děti. A každý večer se modlím za to, aby to tak zůstalo. Zdraví mých dětí je vpodstatě to na čem mi v životě nejvíc záleží. Bez debat, mám to na prvním místě a jsem nejistá v tom, že to je jedna z mála věcí, které já vlastně nemůžu nijak ovlivnit. Proto to modlení, jiný způsob, jak to zařídit, neznám
Kdybych věděla jasně a spolehlivě už v těhotenství, že dítě bude těžce postižené, popř. nebude po narození dlouho žít, rozhodně bych si ho nenechala. Bylo by to asi to nejhorší, co by mě v životě potkalo, ale spíš bych se vyrovnala se ztrátou nenarozeného dítěte, než sledovat beznadějný průběh celého jeho života, popř.sledovat jak mi odchází pod rukama.
Za těžká postižení neslučitelné s normálním životem samozřejmě nepovažuji sluchové a zrakové vady nebo tělesná a psychická postižení, která způsobují jistá omezení v životě, ale nedělají z člověka nemyslícího ležáka. Lidí s "nějakým" postižením je ve společnosti hodně a spousta z nich žije v rámci možností kvalitní a spokojený život.
Kdybychom dali tuto diskuzi k přečtení nějakému spolku postižených lidí, asi by byli z některých názorů hodně smutní
Njn, je to těžké, mít zdravé děti, to je největší dar a životní výhra. Všechno ostatní je až za tím. Aspoň pro mne

Tohle je druhá věc - může se stát chyba a já bych šla na potrat zdravého dítěte, které bych si velice přála?

To já tedy ano Ne, vážně - pokud to oba proberou, dojdou společně k názoru, že si dítě nechají, pak by na to měli být spolu. Ale já jsem obecně proti rozvodům/rozchodům ze zbalělosti a nechuti problémy řešit.

Kamarádka jednou vyprávěla příběh, jak je v nějaké rodině klučina (17 let) s downem a má ségru, který je zhruba 6, to si teď nejsem jistá. Klučina si prý běžně dělá dobře u televize a utírá to do ponožky. Neumím si představit, že na to ta malá holčička musí koukat

Ano, sledovat vlastní dítě, když nevíš, zda přežije je to nejhorší. A pak ještě čekat, kdy to přijde, nebo nepřijde, jak to bude dál, jaké budou následky, ten strach si skoro nikdo zde nedovede představit. To je to nejhorší a nedovede si to nikdo představit, pokud to nezažil. Já bohužel vím, jaké to je a i když to dopadlo u nás dobře, tak ještě dnes mám slzy v očích, když na to jen pomyslím. Tu bezmoc, pak falešné naděje... Ta bezmoc je nejhorší. Proto s klidem mohu tvrdit, že bych NIKDY, opravdu nikdy tohle nepodstoupila vědomě. Tudíž bych opravdu šla na potrat, kdyby mi řekli, že dítě bude postižené, nebo něco podobnýho. Jasně, rvalo by mi to srdce, ale fakt nee.