Porodit dítě za každou cenu, ikdyž vím, že bude postižené?

Reaguji na Marmeládová:

Já osobní zkušenost mám. V naší rodině je jeden člen, který byl přidušen pupeční šňůrou při porodu, poté mozková obrna, shodou okolností je jen o půl roku starší než já. Naši rodiče mají skvělý vztah, proto jsem s ním od dětství ve velmi častém kontaktu. Jeho postižení je fyzické. Není to vůbec nic lehkého, obzvlášť teď, kdy je ve věku kdy si člověk přehodnocuje všechny priority a hodně přemýšlí. Mozek není vůbec zasažen, je to student gymnázia, závodně plave, jezdí na kole, lyžuje. Fyzicky zvládá většinu věcí, ovšem po psychické stránce je uvnitř nešťastný, o čemž si s ním občas povídám a je mi líto, že nevím jak mu pomoci. Kvůli postižení je to velký pesimista. Svůj názor nevyjadřuji, neb jsem velmi mladá a ovlivněná okolím. Samozřejmě považuji za velký rozdíl když žena o postižení dítěte ví a když se něco stane během porodu nebo v průběhu života.

Reaguji na Gab123: To je teda taky drsný, nicméně je velice šikovný a vede řekla bych normální život, což je obdivuhodné.

tak vy to řešíte, jako by všechny případy byly jasné jak facka...fakt si myslíte, že nějaká matka si přeje, aby její dítě bylo nemocné, trpělo a přivede ho na svět, i když nemá třeba žádnou šanci na přežití? to pochybuju...nikdo z nás není a nebyl v té situaci a nezná okolnosti, za kterých si matky to dítě nechaly...jednak to asi nikdy není stoprocentní, bohužel člověk se dnes nemůže spolehnout ani na lékaře, nejsou vševědoucí a těch případů, kdy řekli chybnou diagnózu ohledně dítěte slýchávám nějak hodně...takže si myslím, že každá matka doufá, že se narodí zdravé, protože málokdy je to asi na 100 procent...jasně, asi řeknete, že nic není na 100 pro a že byste si ho nenechaly, kdyby bylo nějaké riziko, ale myslím, že je dost hrozné když to nevíte třeba jistě a pořád ve vás hlodá, co by kdyby...navíc jsou různé druhy potižení, s některým se dá žít vcelku plnohodnotný život...
prostě nikdo z nás to nezažil, lepší, kdyby se tady řešil nějaký konkrétní případ nebo napsal někdo, kdo to osobně zažil, protože je opravdu lehké mluvit o něčem, co se mě vůbec netýká a nedotýká, ale to už jsem říkala..ale myslím, že jinak už nic nového tahle diskuze už nepřinese...

Ano, to je hrozné, ale to je opět něco jiného, než když v těhotenství řeknou, že na 99% bude mít downa. Ale chápu, že pokud jsi to ty osobně sama zažila, tak se na to díváš jinak, než většina zde a dovedeš se do toho vcítit. Já taky, ale můj postoj to nezměnilo.

no já jsem to uvedla konkrétním případem toho dítěte, jak mělo rozštěp a místo ručiček jakési lopatičky, takže už odmalinka bylo nuceno chodit po plastikách a stejně to nikdy nebude plnohodnotně ok. A matka se klepala po rameni, že lékaři říkali, že bude mít ještě větší postižení a ona si ho stejně chtěla nechat a teď jak je šťastná, že je to jenom tohle.

Postihnutie, s ktorým sa dá viesť plnohodnotný a v rámci možností normálny život pre mňa nie je ťažké postihnutie, pre ktoré by som si to dieťa nenechala. Tu sa stále bavíme (a mám pocit, že 99 percent ľudí sa tu vyjadrilo rovnako) a vážnom ťažkom postihnutí, pre ktoré taký život možný nie je a dieťa trávi čas iba v nemocnici či doma na lôžku a jediné, čo zažíva sú náročné operácie... Pochybujem, že tu niekto hovorí o tom, že by šiel na potrat so chceným dieťaťom, ktorého postihnutie by bolo minimálne a vyriešili by to dve operácie a (napr.) načúvací strojček. Však trochu logiky poprosím.

Inak, samozrejme, ak si dieťa žena nechá s tým, že dúfa, že bude zdravé, má na to právo, je to jej rozhodnutie, ALE išla do toho s tým rizikom, že pravdepodobne zdravé nebude a preto by som ju to všetko stále nechala platiť samú. Nech potom nejdú nakrúcať reportáže do TV, kde plačú, ako dieťa potrebuje operáciu v Prahe, ale tá stojí toľko a že dieťa potrebuje ten prístroj, ale ona na to nemá a že štát je dáva málo. Toto všetko si mala zistiť pred tou voľbou, zvážiť to a rozhodnúť sa aj podľa toho. Jasné, že je to strašná záťaž na psychiku a žena vtedy uvažuje hlavne emociálne, ale myslím si, že je tam potrebného aj trochu zdravého rozumu a rozmýšľať nad tým racionálne. Uvážiť, či keď sa "zázrak" nestane a dieťa bude predsa len postihnuté, budem schopná žiť z príspevkov druhých ľudí a či to potom pokladám sama za plnohodnotný život.

V 36 letech mi ve 14 týdnu těh. zjistilli na Genetu na UT vývojovou vadu plodu. Ihned udělali odběr choriových klků - je to odběr tkáně přímo z plodu a bohužel zjistili Edworsův syndrom. Neváhala jsem ani sekundu a nikdy jsem si to ani jednou v životě nevyčítala.Byla jsem vděčná všem těm vymoženostem co ted jsou pro brzké odhalení těchto vad. Nebudu lhát, že se mě to nijak nedotklo , potrat, hormony - celkové rozhození ze stresu. Za dva roky se nám narodila zdravá holčička. Je fakt, že na vyšetření jsem jezdila s 100x větším strachem. Po shlédnutí dokumentu o Edwarsovi jsem matku neobdivovala spíše nechápala a koukala s otevřenou pusou - toho dítěte mi bylo strašně líto, jeho matky ovšem NE !

Reaguji na kelli:
myslím, že jsi udělala jedině dobře a zaplaťpánbů, máš zdravou holku, takže to nakonec dobře dopadlo

Kdybych věděla, že dítě bude postižené tak nikdy.Myslím, že by to zkazilo život celé rodině, matka by žila jen pro dítě, dítě by skoro svůj život nemělo, manželé to často neustojí. Nemluvě o tom, co bude s dítětem po smrti maminky?..... Pak stejně skončí v ústavu..... A chtít po příbuzných aby se o něj starali pak, když si to udělal někdo jiný?! ( Je to ošklivě napsáno ale jim by to přeci život zkazilo) Nemluvě o financích. Podle mě je to jako v přírodě, prostě přežije nejsilnější(nejzdravější) tak jako se postižené zvíře o sebe nepostará, tak i člověk. To není život pro nikoho, to je spíše trest mít takový život.... Jen můj názor.

Btw. Nemluvě o tom, když to postižení samy způsobí matky alkoholem, kouřením, spoustou kávy!! V práci byla těhotná kolegyně. A toto všechno dělala a teď doma brečí nad postiženým dítětem.....

Tak to je fakt nevim co napsat, nechutný!

To je podle mě to nejhorší na tom. A ano, stává se to i v téhle době. Děsí mě, že někdo je tak bezohledný a svému miminku toto způsobí......

vlastním sobectvím, jelikož bez cíga, chlastu a kafe se 9 měsíců určitě vydržet dá.

Přesně tak. Já když vidím těhotnou kouřit, tak je mi zle!

Zrovna před pár dny jsem četla článek, jak nějaká matka v polsku v osmém měsíci myslím porodila opilá. Dítě mělo 6 promile v sobě nebo tak nějak. Snažej se ho zachránit, nevím už ale jak to dopadlo, moc šancí bych tomu děťátku nedávala, ale máma by potřebovala dát po držce...