Cituji xTery: kolikrát jsou postižení mnohem šťastnější než normální lidé,mají svůj svět
jo, ale proč jsou štastný? protože se o ně někdo stará když oni samy to nedokážou když jsou mimo realitu.
Cituji Siiri: Já bych měla strach co s ním bude, až ja nebudu.
No tak nějak. Kamarádky teta se kterou jsou si blízcí. Bydlí ve stejnym domě je stará a stará se o postiženýho syna a s tim, že si myslí, že brzo umře tak za ní pořád chodí a chce aby jí slíbila, že až tu nebude tak ho nedá do ústavu, ale bude se o něj starat. A pro kamarádku je to těžký, protože ví, že se o něj starat nebude, protože by nemohla mít ani vlastní rodinu a chodit normálně do práce, protože to chce nepřetržtou péči tak jí musí lhát, protože když jí řekla pravdu tak se teta rozbrečela a začala jí to vyčítat.
Já bych si dobrovolně postižené dítě rozhodně nenechala, nedokázala bych mu obětovat celý svůj život. Ale zase vím, že mou máti takhle strašili celé těhotenství s bratrem, že bude down a dnes je naprosto zdravý a spíš nadprůměrně inteligentní. Docela bych se toho bála, že se spletli a půjdu na potrat se zdravým dítětem a navíc takový potrat v pokročilém těhotenství je dost rizikový. Doufám, že tohle nebudu muset nikdy řešit.
Cituji Marysha: Docela bych se toho bála, že se spletli a půjdu na potrat se zdravým dítětem
Na tohle radši nesmíš myslet a řikat si, že se nespletli. Kdyby bylo zdravý tak se to už aspon nedozvíš.
Domnívám se, že bych na potrat šla, už jen kvůli sobě, můj zdravotní stav není z nejlepších a nemám záda na to, abych tahala byť jen malé dítě, natož odrostlejší, až velkého člověka. Jako dítě jsem na tábory s postiženými, fyzicky i mentálně jezdila, takže jakousi představu mám, co to obnáší. Jenže jeden nikdy neví, co se mu bude honit hlavou.
Třeba v mé rodině postižení dítěte - vývojová vada srdce, kdy chlapeček nakonec v 6 letech zemřel, na vadu se zanedbáním péče v těhotenství přišlo až po porodu, rodinu totálně rozložila, starší dcera v podstatě přišla o péči matky, které měla kapacitu starat se jen o chlapečka a otec musel vydělávat na 4 lidi, protože matka nemohla samozřejmě do práce chodit. Po smrti chlapečka se rodina rozpadla úplně a rozvedli se.
Ono je krásné mluvit o tom, jak mají postižení úžasně bohatý vnitřní život, jenže ve chvíli, kdy jsou závislí na péči jiných, zejména rodiny, tím prostě rodina trpí, sourozenec vyrůstá s vidinou toho, že nebude nikdy svobodný, protože bude mít po tom, co rodiče už péči zvládat nebudou sourozence "na krku" oni. To není zrovna super představa, chcete-li založit rodinu vlastní a uživit ji alespoň přijatelně a vidíte další, obvykle dost nákladný krk, o který je nezbytné se postarat. Vhodné ústavy obvykle nejsou k dispozici, nebo jsou velmi drahé.
Doufám, že před tuhle volbu nebudu nikdy postavena a přeju to všem.
Reaguji na redmary: tak já jim do hlavy nevidím, to byla jen reakce na to, že postižení musí být strašně nešťastní a mít zničený život, to je myslím dost předsudek...
a jinak už jak jsem psala jde o rozhodnutí rodiny a pokud to mají ujasněné, souhlasí s tím, vědí co to bude obnášet a jestli na to mají sílu, tak je to jejich rozhodnutí...stejně tak jako když se někdo rozhodne, že si to dítě nenechá, protože by na to neměl sílu ani zázemí...
Cituji Moňas: Tak jsou i takové ženy, co to zažily. Nevím, proč by tohle téma mělo být tabu
Já jsem neřekla, že by mělo být tabu, jen, že mi to přijde zbytečné. A rozhodně se to nevztahuje na celé Omlazení. Když potřebuje někdo prakticky poradit, tak to chápu. Tohle mi ale zrovna přijde jako téma, kde se budou lidi hádat. No a už v tom taky jedu , protože devadesát procent tu tvrdí něco, a zbylých deset nemá šanci nedostat na frak.
Cituji xTery: tak ono to je o tom konkrétním páru, možná mám na to takový názor i proto, že znám několik rodin s postiženýma dětma a rodinu jim to nezničilo, ba naopak upevnilo...ale oba s tím souhlasili a věděli do čeho jdou...a nemůžu říct, že by ty děti byly nešťastné, možná jsou mnohem šťastnější než hodně z nás ač jsme "normální"
Naprosto souhlasím.
Moje volba by byla naprosto jasné ne.
Život je moc krátký na to,aby si ho člověk zničil nonstop péčí o postižené dítě,kterému je to v podstatě jedno.Matka nic nestíhá,žije životem postiženého dítěte,které mnohdy jen leží a nevnímá,pečuje 24 hodin denně bez jakékoliv naděje na zlepšení.K čemu takový život?K čemu přivést na svět takové dítě?Přerušení těhotenství dává alespoň naději zkusit to znova a třeba s větším úspěchem.
Cituji ENE32: Tohle mi ale zrovna přijde jako téma, kde se budou lidi hádat. No a už v tom taky jedu
Já nevidím žádne hádky. Překvapivě se diskutuje kultivovaně.
Ne nenechala.. a ani si nejsem jistá zda bych se starala o dítě, které své postižení získá např. u porodu nebo se na postižení přijde prostě až po porodu..nezvládla bych to....Sice žádné dítě nemám..ale jako studentka pedagogiky, se od 15ti potkávám s postiženýma dětma a vím, že bych se o takové nedokázala postarat...
Těžko mohu soudit, když jsem v takové situaci nikdy nebyla. O to těžší to pro mě je, když vím, že vlivem chemo nebudeme moct mít s manželem dítě přirozenou cestou... Nevím, jak bych jednala, pokud bychom měli za sebou několik oplodnění in vitro a najednou by dítě mělo být postižené? Teď říkám, že bych si ho nenechala, protože většinu rodin to rozloží, manžel většinou odejde, matka zůstává s dítětem a její život patří tomu dítěti. Věřím, že takové dítě šťastné je - v rámci možností. Ono si totiž své postižení třeba ani plně neuvědomuje nebo třeba nepřipouští. Ale člověk míní, osud mění....Nikomu nic takového nepřeju, protože tohle řešit... to je skutečně peklo.
Chápu ty.které se rozhodnou v tomto případě pro přerušení těhotenství,ale i ty,které si dítě nechají.Také jsem si říkala,postižené dítě nikdy,ale...když mi lékař ve 4.měsíci řekl,že mi vyšly špatně nějaké testy a je možné,že by dítě bylo postižené,vůbec jsem nevěděla,jak se rozhodnout.Nevěděla jsem,jestli bych se o takové dítě zvládla starat,ale zároveň jsem si říkala,co kdyby to postižení nebylo "až tak velké" nebo žádné,i testy se můžou splést.Naštěstí se ale z plodové vody žádné postižení nezjistilo a syn je,díky Bohu zdravý.
Dítě bych si nechala. I za tu cenu, že by mě to "vyhodilo" z dosavadního způsobu života... Znám rodiny, které mají postižené děti, a mají můj hluboký obdiv... i když ony se necítí jako hrdinky, prostě přijaly svůj úděl a chopily se ho... neutekly před tím.
Nevím holky, ale pokud se stane nehoda a vy budete postižené, taky se k vám rodina otočí zády nebo přijde a zprovodí vás ze světa, protože je přece sobecké vás tady na světě nechat "trápit" ? Jistě, už vidím, jak si říkáte že to je přece něco úplně jiného. Není.
Být postižený nebo mít postižené dítě je stále plné falešných předsudků. Můj názor.
Reaguji na Kokinecka: Tady je určitá "výhoda", že dawňáci se dožívají poměrně nízkého věku, jelikož k této poruše patří mj. i srdeční vady. Ale stejně- mám v okolí pár, který si postižené dítě (down+ ještě něco navíc) vybojoval, proti všem, i proti vlastním rodinám a neustáli to. Manžel se po pár letech odstěhoval k milence, a paní se 24 hodin denně stará o dítě, které- s prominutím- ani jako člověk nevypadá, nemá ani polykací reflex, takže krmení sondou do žaludku, každou chvilku zástava dechu, takže kyslík v pohotovosti, ženská chudák nemůže odejít málem ani na záchod... Před pár lety by takové dítě ani nepřežilo, a myslím, že příroda ví nejlíp, co dělá, tohle týrání je taková ta hra zdravotníků a zákonodárců na Pánaboha. Kruté, ale je to tak.
Cituji simuška: Nevím holky, ale pokud se stane nehoda a vy budete postižené, taky se k vám rodina otočí zády nebo přijde a zprovodí vás ze světa, protože je přece sobecké vás tady na světě nechat "trápit" ? Jistě, už vidím, jak si říkáte že to je přece něco úplně jiného. Není.
narození postiženého dítěte může dospělý člověk ovlivnit právě tím rozhodnutím těhotenství přerušit.
Úraz v průběhu živoita neovlivníš s tím je nutno se smířit.
To je ten rozdíl,který většina lidí chápe.
Reaguji na hyena 02: Jo je fakt, že downům syndrom je něco příšernýho i když to vidim ve filmu tak mě to děsí. Takový dítě bych si nenechala.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.