Porodit dítě za každou cenu, ikdyž vím, že bude postižené?

Já si myslím, že je to od většiny z nás spíše sobectví, nechceme se po zbytek života uvázat k dítěti, které nemůže chodit, běhat, mluvit, myslet atd. Já bych na svět taky takové dítě přivést nechtěla, říkám teď. Těhotná jsem ale nikdy ještě nebyla a tak nevím co ty ženy cítí, když už v sobě nosí plod a né zárodek a cítí i třeba už i pohyby, protože amniocentíza se dělá v 16-20 týdnu, musí se pak rozhodnout jestli nechají zabít něco co už je poměrně skutečné a co už se má čile k životu. Je to taková sofiina volba, protože řeči o tom, že nechci přivést na svět postižené dítě protože by bylo nešťastné, je spíš alibismus. Většina dětí, které jsou třeba mentálně postižené, nepřemýšlejí na svým osudem a jsou šťastné, nešťastní jsou spíš rodiče. A tak ta těhotná samozřejmně řeší, jestli má právo povýšit vlasní spokojenost nad někoho jiného. Je to o tom jak si to sama sobě obhájí, protože s tím, že zabila něco co bylo relativně dost živé už bude muset pořád žít. Musí to být hodně těžká situace a volba, takže já bych tak striktně určitě nikdy neřekla, že takové lidi nechápu, protože kdo nezažil asi nikdy nepochopí.

No tak vyšetření vývojových vad ve 12tt je hrazeno osobně.

To ano, netvrdím, že ne
Jasně že tě nikdo nenutí, ale stejně tak můžeš odmítnout resuscitaci, když budeš mít zástavu srdce

Já také a také jsem měla rizikové a 2x jsem byla v nemocnici, proto jsem absolvovala vyšetření víc

Já bych si takové dítě také nenechala, ale myslím, že je jiné když už žena těhotná je... nevím proč, těhotná jsem nikdy nebyla, ale podle mě když už žena to dítě nosí pod srdcem tak už uvažuje jinak... vždycky jsem si říkala, takové dítě bych si nenechala, kdybych věděla dopředu že takové bude, těhotná už to může ale vnímat jinak...každopádně, je to vždy na ženě, jestli si ho nechá, mnohdy ani netuší co všechno je čeká když si ho nechá

Reaguji na pav001: Můžu s klidem říct, že bych opravdu dítě postižené na svět nepřivedla. Nemyslím si, že je to sobeckost a pohodlnost. Většina si ani nedovede představit ten život a to nemluvím o penězích.... to si opravdu může dovolit málokdo...
Jinak teda u Downa se potrat provádí dokonce až do 24 týdne, což je fakt hrozný, to už je fakt člověk

to jo... kámošce miminko zemřelo v 7 měsíci těhotenství. Jako fakt drsný

Viděla jsem jednou podobný dokument. Matka i otec věděli, že dítě po porodu bude žít jen chvíli. Samozřejmě po pár hodinách zemřelo a mě nutilo přemýšlet nad tím, proč se rodina vystavuje takovému psychickému náporu. Nejspíš není jednoduché jít na potrat, ale přijde mi milionkrát horší pohřbívat již narozené dítě.

Za mě také ne, už jen to, když si představím, co bude s dítětem, až umřu nebo budu stará a nezvládnu péči o něj..., půjde do ústavu, co tam s ním bude, když nikdo nebude dohlížet na to, jaká je mu dávána péče atd., u koho a kde bude mít zastání...

Nenechala. Neumím si představit, že bych se o takové dítě pak starala, asi bych to nezvládla. Byl by to život na nic jak pro mě, tak pro to dítě.

Musí to být hrozně těžké, ale kdyby mi to oznámili a já měla možnost jít na potrat - neváhám. Myslím, že jak říkáš, je to velmi kruté a dítě má ze života velmi málo hezkých zážitků (jestli vůbec nějaké) ..

Hlavně je to zodpovědnost. Ta matka se o to díte muže starat skvěle a připravit mu hezky život ALE nikdo neví, jak dlouho ona bude žít a dítě skončí někde v ustavu s ostatními postiženymi, protože nikdo jiny se o něj nebude chtít postarat.

Takže sobeckost ano, ale sobeckost matky.

Mám na to stejný názor, dítě bych si nenechala a přítel zastává ten samý názor. Možná je to z naší strany sobeckost, ale jde o to, že takové děti přežívají jen díky dnešní technice a vymoženosti. V přírodě taková zvířata umírají protože by nepřežila a některé věci, tak prostě mají být. Mít potomka od kterého se celý život nebudu moci hnout nechci. Na druhou stranu chápu někoho kdo má to dítě ,,vymodlené". Tak nebo tak je to hrozné.
Mrzí mě, že lidi vědomě přivedou takové dítě na svět a potom je toho plná televize, že nemají na rehabilitace apod. Něco jiného je, že se to stalo neštěstím.

Nenechala. Samozřejmě kdo ví, jak moc by mě oblbly hormony.

Nechtěla bych pro to dítě takový život a na rovinu řeknu, že ani pro sebe.

Dokument o edwardsovi běžel nedávno v tv, celkem síla

Jo tahle situace je děsivá, vůbec si to neumím predstavit

Nedovedu si představit, co se může odehrávat v mysli těhotné, které je toto oznámeno. Vím o případu, kdy žena šla kvůli tomu ve velmi pokročilém těhotenství na potrat (tedy spíš porod), ale dítě bylo nakonec naprosto zdravé... Je to několik let a nevzpamatovala se z toho. Možná bych se tedy nakonec díky jejímu (a dalším dohledatelným případům) dost zamýšlela, zda na potrat jít, určitě by záleželo i na fázi těhotenství - ze začátku bych s tím měla asi menší problém. Opravdu nevím, jak bych se zachovala, je snadné si dopředu říkat, že já určitě za žádnou cenu ne...

Nikdy bych vědomě postižený dítě na svět nepřivedla. Nikdy. Neni to dobrý ani pro rodiče ani pro to dítě. Kdybych věděla, že se třeba narodim postižená radši bych aby si mě matka nechala vzít než žít takovej život a bejt pořád někomu na krku nebo po ústavech apod. Podle mě jsou spíš sobci ti co si to dítě nechaj. Myslej na sebe aby náhodou neudělali něco špatnýho a měli čistý svědomí a ne na to jak to dítě pak bude žít.