Porodit dítě za každou cenu, ikdyž vím, že bude postižené?

Tohle mi přijde teda zbytečné téma. K čemu jako? Aby se tady hromadně odsuzovalo něčí rozhodnutí, které prostě člověk nemůže pochopit, pokud to sám nezažil? Ač mám dvě děti a byla jsem tudíž dvakrát těhotná a vím, jaké to je, netroufla bych si předem říct, jak bych se v takové situaci zachovala.

taky bych si postižené dítě nenechala, kdybych to věděla předem, už i pro to dítě, je to hrozný a pro matku také

Tak jsou i takové ženy, co to zažily. Nevím, proč by tohle téma mělo být tabu

Teď si říkám, že bych kdyby se dozvěděla, že bude to dítě postižené, že bych si ho nenechala. Ale přeci jen nejsem v té situaci, tak se těžko usuzuje..

Aby se člověk zamyslel, řekl svuj názor, přečetl si názor jinych.

K diskuzi. To by pak mohlo bejt zbytečný celý omlazení.

tak já jsem už slyšela o hodně případech, kdy lékaři řekli, že dítě bylo postižené a nebyla to pravda, narodilo se zdravé. Mimoto si myslím, že nemám právo rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude žít, to dítě by se narodilo a žilo by a jak může někdo tvrdit, že by bylo nešťastné, kolikrát jsou postižení mnohem šťastnější než normální lidé,mají svůj svět, ale proč by měl být horší než ten náš...problém je spíš ten, že statrat se o postižené dítě je opravdu náročné, po všech stránkách, to rozhodně nepopírám...ale těžko se to dá takhle uchopit bez konkrétního příkladu, rozhodně bych to projednávala s lékaři, jaké jsou šance atd...
ale to je můj názor, já bych to prostě asi se svým svědomím těžko srovnávala, ale nikomu to nevnucuju...je to těžké rozhodnutí a každý si to musí rozhodnout sám, jaké jsou jeho síly a možnosti...

Jsem si stoprocentně jistá, že bych si dítě nenechala..Zničit život sobě, rodině i dítěti vědomě? Díky, ale ne.

Já bych měla strach co s ním bude, až ja nebudu.

jinak to jsem mluvila o mentálně postižených..ale viděla jsem i různé reportáže o těžce těleně postižených a musím říct, že tihle lidé jsou často ohromně silné osobnosti a jsou rádi, že žijí i přes svá postižení a mohou okolí dost inspirovat...takže rozhodně bych nikoho nesoudila, naopak si myslím, že je dost obdivuhodné, že si v dnešní době nechce někdo něco ulehčit a nechá si i postižené dítě, toť můj názor

Přesně tak.

Jedni známí mají holčičku ta je v pořádku a syna který je down. O tom že dítě bude postižené nevěděli (během těhotenství se na nic nepřišlo) až pak během vývoje dítěte na to přišli. Otec si to nejdřív nechtěl připustit a pořád věřil že dítě bude normální, ale postupem času se ukázalo že to tak není. Otce to docela vzalo a připadá mi že se s tím prostě nedokáže vyrovnat. Nepodporuje svoji ženu a dítě tak jak by asi bylo potřeba a mám obavy z toho aby to jako rodina vůbec ustáli. Trpí tak on, trpí i jeho žena ikdyž se malému snaží pomoci jak to jen jde, ale když je na to v podstatě sama tak to taky není jednoduché a myslím si že i tím postupným rozpadem rodiny trpí hodně i ta zdravá holčička. Ona je normální a všechno vidí a vnímá. Jediný ten chlapec bych řekla že tím netrpí dostává veškerou pozornost své matky a má takový svůj svět, ale všichni kolem něj trpí.

Já jsem také ještě těhotná nikdy nebyla, ale vím že bych si takové dítě nenechala a přítel je stejného názoru.
Navíc ze sousedství znám rodinu kde je postižený chlapec (už chlap) a žije jen se svojí maminkou. Kluk je dospělý tak kolem 30 a matka určitě tak 50-60 let. když mu nechtěla koupit v albertu jeho oblíbenou sladkost hodil ji do toho odkrytého mražáku mezi kachny. Takoví lidé mají hroznou sílu a on je chlap jako hora a být tou matkou tak mám strach jestli mu náhodou nerupne v bedně a něco jí neudělá.
A taky za pár let ta žena bude ráda že se jako babča postará sama o sebe a na výchovu toho syna nebude mít už sílu a co pak s ním? Dá ho do ústavu? Co s ním bude až nebude moct se o něj starat?

No a ti, co jsou postižení fyzicky, to je asi ještě horší. Když např. nejsou schopni sami ani dýchat, srdce jim musí popohánět nějaký strojek... To není život.... Ale tohle je zase jen můj osobní názor

Reaguji na Sandee: tak ono to je o tom konkrétním páru, možná mám na to takový názor i proto, že znám několik rodin s postiženýma dětma a rodinu jim to nezničilo, ba naopak upevnilo...ale oba s tím souhlasili a věděli do čeho jdou...a nemůžu říct, že by ty děti byly nešťastné, možná jsou mnohem šťastnější než hodně z nás ač jsme "normální"

Reaguji na Moňas: tak jasné no, ono postižení není jako postižení a těžko říct bez konkrétního případu, jen jsem chtěla říct, že to není tak jednoznačné a rozhodně bych neodsuzovala někoho, kdo se rozhodne si nechat postižené dítě...