Partner s nešťastným dětstvím

U nás to bylo trochu jiné i tím, že to znám od svého otce a tudíž mi to ani nijak divné či zvláštní nepřišlo.Navíc nám tehdy bylo kolem dvaceti, tudíž jsme byli oba hodně přizpůsobiví.

To znám důvěrně.Bije se to v tobě, viď?Já tvrdím, že jsou dva extrémy-buď jako můj táta, kterého rodina obtěžuje a žárlí na děti nebo naopak, jako můj muž, který se v rodině vidí, pro děti by vyskočil třista z místa.

Nám je taky okolo dvaceti, tak doufám, že ty hrany se nějak obrousí a že se přizpůsobíme jeden druhému.
Ten můj mi docela často říká, že si představuje, že v budoucnu spolu budeme mít hezkou holčičku, děti tedy chce... Tak snad nebude ten typ, kterého by rodina obtěžovala.

Nemyslím si, že to změníš a návštěvou psychologa ho jedině popudíš. Ber ho takového, jaký je. My měli v rodině taky problémy a můj brácha je stejný jako tvůj přítel. Tohle nezměníš. Mimochodem můj přítel je taky stejný, můžeš se snažit, ale toto je tak zásadní, že s tím nehneš. Mně to ale například nevadí, beru ho jaký je a zvykla jsem si na to.

A to jsme spolu 8 let. Neberu to jako zásadní problém.

Reaguji na kalkulka83:
taky si budu muset zvyknout... zatím mám v sobě nějak zakódované to řešení všeho hned teď a tady

Snad se k tomu taky jednou dopracuji

Určite ano ale budeš potrebovať pevné nervy a trochu viac sa asi prispôsobiť jemu. Vieš, keď doteraz nebol zvyknutý hovoriť o sebe, o svojich pocitoch, tak sa to nezmení len tak zo dňa na deň. Musíš ísť naňho pomaly a postupne, nechcieť po ňom hneď všetko naraz, aby necítil velký nátlak. Chce to trpezlivosť z tvojej strany Určite to nie je lahké ale môže to byť pre teba určité zadosťučinenie ak dokážeš z nevyrovnaného človeka "vytvoriť" človeka, ktorý je plne vyrovnaný aj napriek svojej zlej minulosti.
Každý vzťah má budúcnosť ak o ňu obidvaja partneri stoja a pracujú na sebe. To znamená, že nechceme zmenu len od druhého ale snažíme sa aj sami trochu zmeniť, prispôsobiť. To, že niekto neni ako ty, ešte neznamená, že je pre teba nevhodný partner. Treba sa navzájom od seba učiť.
Myslím, že je od teba pekné, že sa snažíš partnerovi pomôcť a určite to prinesie svoje ovocie

Ahoj, mám naprosto to samé. Přesně jak řikáš-problémy z dětství(smrt obou rodičů)-následná uzavřenost až nemluvnost, žádné životní cíle. Nechce řešit pro mne důležité věci a pak to skončí hádkou, která nás pak oba mrzí. Takový člověk nedá nikdy city najevo, já sama se v něm po roce našeho vztahu nevyznám a dost se tím trápím. Nevím co si myslí, co se mu honí hlavou.. Na druhou stranu jsou takový lidé hodně vděční za dobré přátele a hlavně partnera, když nastane situace jak řiká kdy mu teče do bot, tak je neskutečně citlivý a otevřený, že se až divím... Jestli se tyhle chvíle stali v našem dosavadním vztahu dvakrát, třikrát? Ale vážím si jich a vím jak to je, Myslím si, že je jen na Tobě jestli s ním půjdeš dál nebo ne, každopádně tyhle lidi by Ti nikdy nechtěli schválně ublížit a psycholog je podle mě zbytečnost. Nervy mám pořád, chce to pevné nervy fakt. Hodně štěstí

Reaguji na montaana219:
Jsem ráda, že nejsem jediná, co má stejný problém.....

Reaguji na VickyLyn:
Děkuji za povzbuzující slova. Možná, že mi neubližuje schválně, ale ubližuje mi. A já prostě nevím jak se tomu mám bránit. Já ty nervy mám taky dost často a právě kolikrát už přemýšlím, jestli mi to za to stojí , jestli někde není někdo, kdo by více vážil, když to řeknu takhle. Svého partnera samozřejmě miluji a věřím, že on mne také, ale někdy jsou chvíle kdy mám chuť se sbalit a utéct.

Já mám pocit, že tak nějak už odhadnu jak bude kdy na co reagovat a co udělá. Ovšem problém je ten, že vůbec nechápu proč to dělá a jeho reakce mi kolikrát přijdou naprosto nelogické.

Já na to můžu reagovat. Já měla úplně ten stejný problém jako on. Hodně mě poznamenalo dětství a dospívání. Nejen rodinou, ale i od okolních lidí. Přišla jsem na to, že musim něco změnit asi ve 20 letech. A to když jsem právě díky tomuto přišla o někoho koho jsem hrozně milovala a ani tohle jsem mu nebyla schopná říct. Schovávala jsem svoje city, protože jsem se za to styděla. Naše rodina ani nebyla příliš na objímání, sdílení pocitů apod. S tím dotyčným jsem o tomhle vůbec neuměla komunikovat a naopak jsem ho od sebe odháněla čím jsem ho od sebe odehnala úplně. Byla jsem z toho hodně hotová a nenáviděla se za to a nenáviděla ty faktory co to způsobily. Zkusila bych mu v klidu domluvit, že když se takhle uzavře a nezmění se a nenaučí se komunikovat a projevovat víc svoje city, tak mu všechno uteče a možná jednou i ty, když s tebou nebude nic řešit. Naznačila bych mu, že před tebou může říct cokoliv..pokud to nezabere asi bych volila toho psychologa, protože on mu tohle dokáže vysvětlit lépe. Taky jsem u něj byla. Není to hlavně jen kvůli vám, ale hlavně kvůli němu..Je smutné jak člověka můžou některé věci úplně bloknout.

A co se týče toho ubližování mu. Já to dělala právě proto, že jsem se bála, že mi ublíží. Byla to taková moje nedůvěra. Takže pokud ti něčím ubližuje nemusí to být proto, že to dělá přímo schválně aby ti ublížil, ale je je to takový štít. Blbě se to vysvětluje. To je prostě způsobené tím z minula.

Parkrát jsem se o to už pokoušela, ale možná pro něj ne dost srozumitelně a někdy možná také ne dost v klidu Až bude někdy vhodná chvíle zkusím s ním o tom ještě pohovořit a uvidíme. Ale on když nemá zrovna tu svou náladu, tak se se mnou baví o všem, říká, že ví, že mě tím trápí, že se bude snažit to nedělat. Jenže pak "to" zase přijde a jakoby to ani nebyl on. S tím psychologem nevím. Asi mu jen řeknu, jestli by to nechtěl zkusit, že by mu to třeba mohlo pomoci, nebo jaký na to má názor, ale jinak mu nic vnucovat nebudu

Reaguji na montaana219: A není jednodušší když má "tu náladu" nechat ho být v klidu samotného ať se s tím vypořádá sám? Píšeš tu, že ti říká, že ví, že tě to trápí a že se s tím snaží něco dělat, ale přece víš, že tě má rád. Trable z dětství holt z hlavy nikdy nevymažeš, budete se s tím muset oba naučit žít, tolerovat se a vědět kdy má jít jeden pryč - nevím jak jinak to napsat Chce to hodně trpělivosti. Tak hooodně štěstí

Jojo, to mi tady píšete všechny. Hold se budu muset tou trpělivostí obrnit... I když já jsem právě taková ta horká hlava, trpělivost mi moc nejde

Reaguji na montaana219: Já taky, ale dycky se nažím vyvztekat sama na sobě, či na někom koho moc nemusím Abych tím nezatěžovala partnera, který to v té chvíli buď nechápe o co go, nebo má právě svých starostí dost... Někdy to taky nevydržim, jenže pak se to stejnak vždycky otočí proti mě