Partner s nešťastným dětstvím

Osobně si myslím, že právě návštěva psychologa by mu pomohla nejvíc. Zkus mu to nadhodit, protože jestli mu na vašem vztahu záleží - stejně tak, jako tobě, mohlo by Vám to pomoct.

Podle mě ho ale pěkně i zasekne, když mu toho psychologa budeš chtít doporučit. Přeji hodně štěstí

Já si to taky myslím, ale zse mám zažité, že chlapi se nechtějí příliš v ničem pitvat... a tím méně sami v sobě.

Snažila bych se mu nějak pomoci spíš sama než ho vodit k psychologovi...vím,že se mi to řekne když nemám takovou situaci,ale osobně si myslím,že mu psycholog nepomůže...chce to podle mého čas a tvou trpělivost

Mám také přítele s problémy s dětsví, které si táhne a nemá je dořešené... Došlo to tak daleko, že přes nekomunikaci a to, že ho nic nebaví, netěší, že je mu všechno jedno, že nemá cíl, smysl života, jsem mu poslala kontakty na několik psychologů a požádala ho, aby tam šel. Řekl, že půjde. nešel. Byla bych bývala, kdyby šel. meti tím si ale našel práci, kde se realizuje, začíná mluvit, komunikovat, něco ho začíná těšit. Zvládáme to teď sami. Přesto vím, že je to daleko hlubší, že je to v přístupu jeho otce, jak se k němu choval v dětství, probírala jsme to i s jeho sestrou...

Určitě není dobré lámat věci přes koleno... když nechce, musíš to respektovat a nechat to být, k psychologovi ho neposílej, když sám nechce, ale můžeš se tam jít poradit ty sama, to bych ti doporučovala, pokud chceš partnerovi opravdu pomoct. Když tlačíš na člověka, který je uzavřený do sebe, je to ještě horší. Je dobré mu říct, že u tebe může najít pochopení, když bude chtít. Řekni mu, že mu v tomhle rozumíš a víš, že je pro něj těžké se ti svěřit a nebo probírat konflikty. Samozřejmě se můžete oba snažit, aby k žádným konfliktům nedocházelo, ale to asi v životě nejde u nikoho. Zkus ho častěji utvrzovat v tom, že pro tebe moc znamená - formou pochvaly, uznání, aby měl pocit, že si ho vážíš se vším všudy, i s jeho chybami. Mluv s ním co nejvíce o všem možném, zajímej se o jeho přání a podporuj ho v tom, co dělá nebo by chtěl dělat. Když už se stane, že se třeba jen maličko otevře a nebo něco malinko s tebou pořeší, tak mu dej najevo, že si toho vážíš a že ho miluješ čím dál tím víc... Něco podobného jsem měla já se současným partnerem, ovšem já jsem byla ta uzavřená... asi až po dvou a půl letech jsem pochopila, že mám v partnerovi obrovskou oporu a že spolu vyřešíme snad všechno... a že to byly velké problémy! Hodně mi pomohly slzy nás obou, silné objetí, jeho zájem o mne i v těch nejhorších chvílích... prostě to nevzdal, neutekl, stál při mě. Pochopila jsem, že je to člověk, který stojí za to, aby mi viděl až do srdce, do mých myšlenek, do mého nitra. Tak přeji hodně štěstí.

Reaguji na simuška:
Děkuji, tvůj příspěvek mě velmi potěšil Já vím, že není dobré na něj tlačit. Jenže já jsem zase taková, že když je nějaký problém, tak to chci vyřešit hned, protože když se to nevyřeší tak mě to hrozně užírá. Takže někdy to prostě nevydržím a tlačím, ale asi se v tom budu muset krotit. Jinak oporu ve mě opravdu má a pevně doufám, že to ví.

Mám zkušenost dokonce dvojitou-jednu s mým otcem a druhou s mým manželem.Oba dva měli extrémně těžké dětství, jeden dokonce v dět. domově a jejich přístup k životu a rodině je rozdílný.Můj táta je uzavřený, občas lítostivý a naštvaný na celý svět ač je úspěšný člověk.Bohužel si k nám dcerám nikdy nenašel cestu a bral nás jako konkurenci, která mu bere naši maminku.Vždy si žil sám pro sebe.
Naopak můj muž je strašně citlivý člověk, který by pro partnerku i celou naši rodinu, včetně mé maminky a sestry, udělal cokoliv a vím, že jsem u něj na prvním místě.Lepšího partnera jsem si nemohla přát.Občas vidím, že něco řeší sám v sobě, ale časem se naučil mi o tom říkat a sdílet problémy se mnou a netrápit se tím sám.Chce to trpělivost, dávat mu najevo, že si tebou i vztahem tebou může být jistý a nemusí se bát, že ho zklame.Ví, že už na to není a nikdy nebude sám.

můj partner kdysi půjčil svému mladšímu bratránkovi motorku, ať si na ní sjede a ten se na ní málem zabil . . . byla to klučičí blbost, ale dotěď manžela za to polovina rodiny a vesnice nenávidí (bratranec se zmrzačil) manžel tím pořád trpí protože bratránka vídá . . . je to děs. prostě mu to teď musíš vynahrazovat . . .

Děkuji ti za povzbuzení

Reaguji na montaana219: Já bych ho k psychologovi nehnala, spíš bych se snažila navodit takový ten pocit důvěry a sounáležitosti a věř, že pokud není stejný případ nepřístupného člověka jako můj otec, tak se ti sám časem otevře.

To já se snažím, ale občas mám pocit, že mě k sobě vlastně nechce pustit. Někdy je všechno úžasné, povídáme si hodně otevřeně o všem a někdy zase úplně naopak....

To je klasika.My jsme spolu dvanáct let a tohle mě ze začátku ničilo a mátlo.Jeden den byl otevřený a druhý se stáhl sám do sebe a nekomunikoval.

Reaguji na Lauritta:
To jsem ráda, že víš o čem mluvím A také jsem ráda, když vidím, že je dokonce možné to vydržet. Já mám totiž opravdu někdy pocit, že to takhle dál nejde. Ale pak jsou zase chvíle, kdy bych ho nevyměnila ani za nic, i přes všechny nepříjemnosti Také to se mnou asi není jednoduché, ale mám prostě v sobě zafixované to, že problémy se mají řešit, má se o nich mluvit. A když to tak není, jsem nervózní.
Jak dlouho trvalo než jsi ho přijala takového jaký je a jeho chování tě přestalo mást?