Opravdu v dnešní době musíme v práci držet hubu a krok

Tak tohle je naprosto šměšný blábol
Když se teda každý bude tak rozvíjet a makat na sobě, tak by mě teda zajímalo, kdo teda bude prodávat v obchodech, odvážet nám odpadky, péct nám rohlíky a dělat ostatní, pro tebe podřadnou práci. I ta nejposlednější uklízečka si zaslouží slušné jednání a to ničím neukecáš

Blábol číslo dvě. Na politiku musí mít člověk žaludek a hlavně být h.jzl, jinak nemá šanci

Reaguji na leon90:
? Nerozumím, o čem mluvíš. Jakou podřadnou práci? To teď blábolíš spíš ty, pro mne žádná práce není podřadná. Ovšem pokud někdo chce skvělého zaměstnavatele, skvělé místo a výplatu v šestimístných číslech, tak holt musí do sebe investovat nějaký čas a snahu. Oni by se totiž měli rozvíjet i ti vedoucí a šéfové, ale ne všude se tak děje. A změnit chování svého šéfa je poněkud méně pravděpodobná situace než změnit zaměstnání a mít tak lepšího šéfa.

Vážně? Diczinka psala, že politici jen spí a občas něco podepíšou Tak asi proto ten blábol že. Doufala jsem, že je ta reakce pochopitelná.

Nárok na slušného zaměstnavatele má v civilizované zemi každý zaměstnanec bez ohledu na to, jestli do sebe investoval nebo ne. To není něco, co by si musel člověk zasloužit, to je snad automatické. A o tom je právě tahle dizkuse. Ona je se svou výplatou a místem spokojená, jenom si stěžuje na chování svého zaměstnavatele

Jestli se to dá nazvat přímo nárokem, to si nejsem jistá, ale férové by to bylo. Stejně tak má ale takový slušný zaměstnavatel právo/nárok/možnost požadovat po svých zaměstnancích, aby byli dobří a lepší než ti, co stojí před dveřmi firmy a čekají na příležitost.

Máš nějakou radu, jak tohle vyřešit? Jak může konkrétně ona změnit chování svého šéfa? Protože já tam řešení jiné, než jaké jsem už popsala, nevidím. (Ona to tedy řešit nijak nechce, chce si o tom jen pokecat, ale představme si situaci, že by to nějak řešit chtěla.) Ještě mě napadá naučit se řídit svého šéfa, ale to opět zahrnuje nějaký rozvoj a učení, takže zde asi nepřichází v úvahu.

Tak samozřejmě má zaměstnavatel takový nárok, ovšem jen do té doby, než začne vyhrožovat tou klasickou větou "Jestli se ti to nelíbí, můžeš klidně jít, před branou čeká 10 dalších". Takový zaměstnavatel už dle mě není slušný.

Mám, jedna dobře mířená je někdy nejúčinnější způsob, jak dotyčnému vysvětlit, že takhle se k lidem rozhodně chovat nemá

Výborně, a teď ještě nějakou, která člověka nepřipraví o práci.

Nereagovala jsem,. protože jsem nebyla u počítače, ale nevadí:
Reaguji na leon90: Souhlasím s každým slovem.

(A také souhlasím s bakalářkou)

Mishko, ty jsi mluvila o tom, že si ráda vyslechneš názor člověka z týmu. Takže to asi není tým uklízeček, prodavaček nebo jiných méně kvalifikovaných profesí, kde by opravdu nebyl problém do druhého dne vybrat náhradu. A je tedy jasné, že podobná situace tě nemusí tak akutně pálit - což ti přeji. Ale jsou pozice, kde má člověk opravdu strach říct vůbec něco, natož aby si zkoušel stěžovat (a už je jedno, zda asertivně...).
Jinak tvé rady k rozvíjení byly dobré, snad si z nich zakladatelka něco vezme.

Reaguji na Red_fire:
Označení "tým" automaticky poukazuje na středně či vysoce kvalifikovanou profesi? Nejedná se rozhodně o zaměstnání, ve kterém by bylo potřeba nějaké speciální vzdělání, tudíž teoreticky jediný problém s vybráním náhrady by byla doba zaučení.

To právě může ne? Z toho, co jsi napsala, by to pro mne mohlo znamenat, že kdokoli z mého týmu si na mě může otevírat pusu, jak se mu zlíbí, jelikož by věděl, že nenajdu náhradu do druhého dne. A to taky není úplně košér.

Možná se to více týká některých pozic, ale spíše než o pozice jde čistě o lidi a přístup k lidem. Rozuměj na obě strany, jak přísup zaměstnavatele k zaměstnanci, tak naopak.

Všichni máme svým způsobem pravdu. Bohužel mě ale připadá,že zaměstnavatelé zneužívají toho,že vědí,že je potřebujeme. Bez nich si nekoupíme ani chleba. Nezaplatíme složenky,nic. Často na to sázejí a pak se tak ke svým podřízeným chovají. Já nevím,je to asi celkově o systému. Ty vztahy jsou i mezi lidmi,jak spolu mluví.Nepomáháme si a navzájem si házíme klacky pod nohy. Jeden pomlouvá druhého. Jak má být člověk v takovém světě šťastný? A bohužel opravdu je tady stále ta věta od zaměstnavatele " pokud se ti to nelíbí,tak běž" ....

Já už jsem se třeba setkala i s opačnou situací. Jeden z našich lidí měl tak strašně silný pocit nenahraditelnosti, že si deno denně dovoloval neskutečné sprostoty. Přitom jeho kvalita práce byla dlouhodobě podprůměrná (jakožto u jediného člověka z týmu), kvantita práce totéž, přístup k práci lhostejný. A právě tento člověk si nejvíce z celého týmu otevíral pusu na nadřízené. Takže asi ne všichni si práce váží tolik jako ty. Každá mince má dvě strany. A ono je to stejně o celkovém přístupu lidí. Ať už je to v práci nebo jinde.

A i to se počítá.

Ale no tak, mohlo - nic takového přece z mého příspěvku nevyplývá.

Ano, to je pravda, o lidech je to vždy - jenže snáze se člověk povyšuje nad nekvalifikovanými pracovníky, přirovnala bych to k "příležitost dělá zloděje".

Aby bylo jasno, jsem ostře proti flákačům či drzým lidem. Ale bohužel ani ti slušní to nemají dneska jednoduché a možnosti, jak se bránit, nejsou velké.

Počítá, ale mezitím může tu práci přebrat zbytek týmu, což je dalších cca 25 lidí, tím pádem problém ohrožující chod byznysu nenastane.

Právě že vyplývá Pokud bych nebyla schopná do druhého dne najít náhradu, tak by lidi necítili žádné ohrožení a míra drzosti (nebo jak to nazvat?) by mohla stoupnout za hranici slušného ozvání se. Čili mě tahle situace pálit může. A jak už jsem zmínila v předchozím příspěvku, už i nastala.

A proto jsem se taky ptala leona, jaké další řešení existuje, pokud člověk nechce měnit místo. Protože upřímně, existuje nějaké? (krom navrhnuté facky, to nepovažuju za řešení situace)

Reaguji na Diczinka:
Něco mi to připomíná. A jak tu někdo řekl on je ozvat se a ozvat se. A není to jen o tom, jak to člověk podá, ale také jak ho nadřízení či kolegové berou. Měla jsem kolegyni, ke které si šéf nedovolil tolik co ke mně a když něco, tak mu to vpálila, a to docela drsně. Já jsem si nemohla dovolit zdaleka to co ona, hned byl oheň na střeše, hned jsem byla drzá. Když řekla ona nějaký argument, šéf sklapnul, když jsem řekla já, byť velmi opatrně, byl řev, výčitky atd. A když jsem chtěli šéfovi něco navrhnout, musela mu to přednést ona. Prostě je to i o osobnosti. Kamarád, který studoval něco s psychologií říkal, že působím submisivně, tudíž si ke mně dovolí. Ale já nemám trpělivost, abych na sobě nechala dříví štípat. A nejhorší je, že nepracuju v oboru, kde by šlo jen o peníze, jde tu o bezpečnost, o zdraví. Některá šéfova rozhodnutí prostě mám problém přijmout, protože on je člověk, který se vrátil k oboru až patnáct let po škole. Podobný problém jsem měla i u ostatních šéfů. Všichni zároveň byli takoví, že při počtu 2-4 zaměstnanců se u nich vystřídalo 4-12 lidí ročně ! Jenže já pak vypadám jako fluktuant, neschopná atd., jenže vysvětlujte to někde na pohovoru. Přitom jsem svou práci vykonávala dobře, sem tam malé chyby, ale snaha byla velká, ochota nadprůměrná (přesčasy neplacené, tvorba webu...), vzdělávala jsem se...

1. můžeme si dovolit říct nesrovnatelně více než před rokem 89. To byly následky mnohem horší než nějaký vyhazov z práce
2 už za France Josefa - a možná i před 1000 lety platilo: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej"

A může se nám ho mega nelíbit (i já s tím taky často bojuju) nic s tím neuděláme.

a ještě ''Šéf má vždycky pravdu''.
Ono se to dá aplikovat, ale za jakou cenu. Ano, když budu dělat v restauraci a šéf bude po mně chtět, abych dvanáctku dočepovala desítkou (stalo se mi), nebudu se s ním hádat. Zákazník bude oklamán či okraden, ale na zdraví mu to neublíží. Když bud dělat ošetřovatelku v důchoďáku a šéf mi řekne, ať téhle paní nedávám léky, když jí nechutnají, tak už je to horší. Nebo když pojedu s partou dětí na loďky a šéf mi řekne, že vesty shánět nebude, že je nepotřebují.