Nikdo mě nerespektuje

Omiridžan
Jo, myslím, že malá vzpoura by nebyla špatná Tvůj problém je, že netrváš na svém... nejde o to, aby sis vždycky prosadila svou, život v páru a vůbec s lidmi je o kompromisu... ale tvůj přítel tě nerespektuje a manipuluje s tebou, je třeba, aby bral tvoje pocity a potřeby vážně. Já bych mu i řekla, jak je nepříjemný, když nebere v potaz to, co chceš ty. Přesně jak tu píše Karin, zkus víc prosazovat svoje přání, a to i za cenu, kdybys měla jít do kina sama nebo s kamarádkou. Uvidíš, že když se ti to povede párkrát, tak už to pak půjde snáz a i okolí změní svoje chování - když dáš najevo svoje hranice.

Nejsem zrovna mladá holčina, ale ti lidé mi to dělají taky, a odmalička. Stále se mi smějí, nebo musí být po jejich, nebo mě nerespektují. Totéž mi dělají i zvířata, pes si se mnou dělá co chce. Taky mi lidé útínají moje témata hovoru, stále. Třeba takto: o tom se bavit nebudu, vysává mi to energii, nebo: ale teď už mluvíme o něčem jiném, nebo maminka: o tom se bavit nebudeme, teď ti prostě vyjevím, jak jsem byla u doktora. A když bych náhodou odmítla poslouchat, tak by řekla: ale já ti to stejně vyjevím. Prostě nechtějí nic poslouchat o tom, že jsem unavená, že pořád dělám, co mě nebaví, třeba zaváření, to slyším jen: už dost, už si zase stěžuješ, to máme všechny (ale ty všechny to nemají v takové míře). Prostě témata hovoru budou o tom, o čem chtějí ostatní (recepty, kytičky, hlína, nemoci - ale jejich, ne moje), ne o čem chci já, a dělat budu taky to, co potřebují ostatní. Vzepřít se nějak nejde, buď ty lidi velmi potřebuju, nebo jsou nějak nemocní, nebo obojí.

vosmajda
Víš, já si myslím, že jsou prostě určitý typy lidí, z kterých prostě nejde respekt, nevyzařuje charisma,... a to jsme my....
Je to přesně tak, jak ty říkáš,.... u každého je to tak, že jenom oni oni oni, pak dlouho nic, pak kopa hnoje a pak my... uplne te chapu

Tak já myslím, že tyhle problémy má v různý míře hodně lidí... a v devatenácti je to tak, že se spoustu věcí teprve učíš, otrkáváš se ve vztazích a tak... a je dobře, že si ty nepříjemný pocity uvědomuješ. Jenom nesmíš zůstat u toho prvního kroku, ale snažit se s tím něco dělat. Mě se osvědčilo snažit se uvědomit si, co v konkrétní chvíli opravdu chci, a buď za tím jít nebo o tom aspoň vyjednávat, i když by pro mě bylo z různých důvodů pohodlnější na své přání zapomenout a podřídit se davu Vždyť kdo jiný má pečovat o tvé zájmy, když ne ty sama?

Liliane
Asi to tady vyznívá, že jsem pipinka, která skáče, jak všichni pískají....
Netvrdím, že nikdy není po mým, ale když už je, tak je kolem toho tolik keců, že mi to za to nestojí....
Když si přečteš příspěvek od vosmajda, tak to je přesně ono... všichni na mě koukají, jako že já vůbec nejsem důležitá... jak já můžu mít nějaký potřeby? jak já můžu něco chtít? vždyt jsem takova hodna....

Liliane
jo, je to tak... ale asi jsem se naučila na sebe pohlížet tak trochu z pohledu ostatních... "hlavně aby ONI byli spokojení"

Omiridžan
Já bych si s tebou ráda podala ruku, i když bys mohla být moje dcera, škoda, že to takhle nejde. Moje dcera mi stále říká: Neřvi, proč to na nás řveš, my tě slyšíme. To lže, neslyší a nevnímají a nechtějí. Proto jsem se naučila mluvit strašně nahlas a jsem s tím lidem protivná, až odporná.

vosmajda
jo jo... taky vždycky bouchnu a křičim... a tim padem se mi všichni smejou jeste vic

Omiridžan
Přesně.

Omiridžan
Co spolužáci ve škole, smáli se? Mně samozřejmě ano.

No tam ne... ja jsem toho ve škole moc nenamluvila... aby se nesmáli
Jsem takovej zakomplexovanej uzlíček neštěstí.... ale tomu se musim smát, jak já jsem tragická

Virtuální_kuře
víš. když to tady tak pročítám, je nás tady takovejch plno... o tom asi trochu tenhle portal je.... nemyslíš?

Já jsem vůbec nemluvila ve školce, nedokázala jsem ani zpívat, ani říct: dobré chutnání. Až v první třídě jsem se rozmluvila. Taky jsem žila doma se samými dospělými, vedla jsem třeba všelijaké "moudré" řeči, ale jak na vrstevníky, to jsem nevěděla. Nechala jsem si toho dost líbit, abych byla "hodná", asi bych nesnesla být potrestaná za zlobení, když ten druhý si začal. Celý život mě napadají otázky: Proč to vůbec lidé zkoušejí, co si nechám líbit, proč, když mě tohle nikdy nenapadlo, zkoušet to u druhých? A jak se to dělá "nenechat si to líbit", abych "nezlobila"? Ona mi i maminka říkala, nenech si to líbit, ale jak?

no jako... ve škole, když jsem měla mít referát, tak jsem z toho týden nespala a před vystoupením jsem omdlévala...
přitom ve školce jsem byla taková pohotová, vzdorovitá, živá, veselá,... nevim co se stalo a kde se to takhle zlomilo...