Nikdo mě nerespektuje

Tak vzdorovitá a živá jsem byla doma, ne mezi dětmi.
Ještě si vzpomínám, jen jednou v životě jsem chtěla po někom úplně nehoráznou věc, a on mi to splnil. Nebylo to ale, že bych zkoušela, co si nechá líbit, ale jen z momentální upřímné zlosti. Myslím, že jsem tehdy zabodovala, i když nechtěně, že jsem byla jednou trochu "zlobivá".

Myslím, že ty všechno moc řešíš místo toho abys hledala řešení. Lidi se hledají celý život. Pochybuju, že by někomu v pubertě jaksi "svitlo" a viděl vše, byl si jistý tím, co chce, neměl pochyby.. Nejsi jediná kdo měl problémy, takových lidí je spousta a já jsem to taky neměla nijak jednoduché (ale to tu rozebírat nechci). Podle mého názoru je hloupost řešit, co se stalo, proč se to stalo, jaké by to bylo kdyby se to nestalo... prostě to přijmi jako minulost, kterou stejně nezměníš, můžeš se z ní tak maximálně poučit a žij v přítomnosti.
Víš a nechápu to, nepatřím mezi lidi, co jen kňučí jak to mají těžké, ale mezi ty co i když spadnou na kolena a nabijou si tvrdě pusu, tak vstanou a bojujou dál, protože není ostuda upadnout, ale zůstat klečet.

to myslím, že není. A vidíš, to je to, o čem jsem mluvila, založíš diskuzi jen aby sis postěžovala, když ti chce někdo poradit, tak to stejně neposloucháš a nakonec řekneš, že je to normální, nic nezměníš a budeš si dál stěžovat jak máš těžkej život
život máš, holka, takovej jakej si ho uděláš.

Virtuální_kuře