Neuvědomuji si svoji osobnost mezi lidmi

Jo. Mám to taky tak. Přijde mi, že s věkem se to ještě stupňuje. Jsem celkem kočka, doma nebo s jednou nejbližší kámoškou to je vpohodě, ale v jiném prostředí - práce nebo jiná společnost s více lidma (je jedno jestli je znám nebo ne) se prostě stáhnu, skoro nemluvím (jen když se někdo na něco zeptá a ještě neodpovím tak, jak bych normálně odpověděla). Taky je mi kolikrát do breku, zkazí se mi totálně nálada, zkazím si sobě a kolikrát i druhým celý den. Mně přijde, že si spíš sebe uvědomuju až příliš, kdybych se na sebe, své chování, svůj vzhled atd vyprdla, byla bych prostě normální jako doma. Ale protože si před ostatníma příliš uvědomuju samu sebe, tak znervoznim a nastartuje to moje podivínství. Pomoc jsem nikde nehledala.

Možná to všechno má původ ve špatných zkušenostech z dětství, klidně i hodně ranného. Já si živě vybavuji pár trapasů, které se mi staly na základce, byly to vpodstatě kraviny, ale mě to tenkrát hodně zranilo a taky si vybavuji pár narážek od svého vlastního otce (možná to on sám nemyslel zle, ale mě se to zase dost dotklo), no a všechny tyhle věci mě ovlivnily, dodnes mám trému např. před někým v práci telefonovat (kvůli té otcově výtce) nebo někde něco veřejně číst, říct (kvůli trpasu ze školy) atd, atd...

Mám podobný problém jako vy. Jsem hezká ale moc si nevěřím. Jsem dost uzavřený typ, dokážu se s lidma uvolněně bavit až po nějaký době, musim je nejdřív poznat. Když někde jsem, furt mám pocit že mě někdo pozoruje a hodnotí. Že na mě vidí každej můj nedostatek. Někdy mám pocit že jsem paranoidní. Myslela jsem, že jsem jediná komu se to děje, ale jak vidím tak ne. Ale jsme krásný holky, tak to zvládneme!

Dlho som sa snažila pomenovať alebo vyjadriť svoj problém a tebe sa to perfektne podarilo
Som natom tak isto a pomaly začínam zisťovať čím to u mňa je.
Totiž keď som doma sama, som sama so sebou, nemá ma kto kritizovať,hodnotiť či nálepkovať a posudzovať. Akonáhle som v nejakej spoločnosti, či už v škole, na brigáde alebo inde, už sú tam ľudia, ktorí hodnotia, odsudzujú, ohovárajú. Ja sa zrazu ako keby ocitnem v ich hlave a "počujem" ako ma hodnotia, aká som nemožná, či ako sa vyjadrujem , ako som oblečená a podobne. Niesom v sebe, ale v ich hlave, pričom si ani nemusia myslieť to ,čo si myslím že si hovoria.
Nemyslím si ,že je to niečo nenormálne, lebo veľa ľudí sa bojí toho, čo si o nich druhí myslia a podľa mňa je v tomto pes zakopaný.
Keby mi bolo totálne jedno,čo si o mne druhí hovoria, či ma kritizujú alebo nie, bola by som schopná byť sama sebou, vyjadrovať sa ako ja cítim. No niekde v podvedomí som tlačená tým,že nechcem byť ohováraná a posudzovaná.
A ako sa toho zbaviť?
Začínam s tým, že to prestávam robiť ja. Ja totiž robím to isté ako ostatní. Hodnotím, ohováram, posudzujem a je to ťažké priznať si, no je to tak.
Ďaľšia vec je to,že mi to môže byť totálne jedno, lebo je to môj život a ja sa mám riadiť tým, či si myslím ja a nie ostatní. Oni predsa nežijú môj život a nebudem sa predsa riadiť podľa nich a odvodzovať svoju hodnotu od toho,čo si kto myslí.
Samozrejme je to aj o sebavedomí, a to , je asi podkopane, pričom to asi bude mať začiatok už niekde v detsve , keďže ani ja som na základnej neprežívala práve tie najkrajšie okamihy.
Ja osobne som bola aj u psychologičky aj psychiatričky, no toto som si uvedomila až sama postupom času.
Teraz chápem, čo sa rozumie pod tým slovným spojením : byť sám sebou. Každý by totiž mal byť sám sebou a vyjadrovať samého seba.
Ak je toto náhodou aj tvoj problém, držím palce aby si sa ho čo najskôr zbavila

také si myslím, že to má spojitost s dětstvím, taky jsem zažila pár hodně nepříjemných zážitků, které když si dnes vzpomenu jsou spíše úsměvné, ale dost mě to ovlivnilo, vztah s otcem strašnej, takže třeba navázat kontakt s muži byl pro mě celkem velký problém

Já mám asi stejný problém...taky si připadám mezi ostatími divně..třeba, když jedu v autobuse a vystupuju sama, že nikdo jiný ne, tak se mi vůbec nechce a někdy jsem jela i o zastávku dál, abych vystoupila s někym, je to divný..a nebo taky nerada čtu třeba před třídou atd atd..aspon v tom nejsme sami holky

tak to tiež na mňa v tom autobuse niekedy príde,tiež som si pripadala divná
a takisto,keď som mala nejakú prezentáciu pred triedou v škole, to sú ešte len pocity,že sa na mňa všetci pozerajú, vidia ,že mám trému a podobne. Vôbec som sa nesústredila nato,čo hovorím ale nato,čo si myslia druhí

Jenže naprostá většina lidí to stejně jen předstírá a ve skutečnosti se taky cítí uvnitř nejistě.. stačí někdy pozorovat lidi pozorněji - třeba v nečekaných situacích- a uvidíš, že jsou to jen masky . Taky jde o zvyk, stejně je takový ten small talk na jedno brdo.
Taky to mám podobně (ne tolik, teda..), v dětství jsem skoro nemluvila - kromě doma, protože jsem se hrozně bála lidí a neznámých míst.. a postupně jsem se "otrkala", pořád to není 100%, ale ono opravdu stačí, že předstíráš, že jsi v pohodě a vypadá to tak, opravdu . Navíc s tvým vzhledem máš výhodu - do mě by taky nikdo neřekl, že můžu být nejistá, protože na to prostě nevypadám , takže z toho těžím, snažím se působit sebevědomě a mluvím jen tolik, aby se neřeklo. A je mi fajn. Nevadí mi být považovaná za zdrženlivou, i když taková mezi lidma, co znám dobře a dlouho, nejsem .
Taky je dobrý se prostě přestat soustředit na sebe, ale na ostatní - vždyť ti taky nejsou dokonalí a nevíš, jaký problémy mají v hlavách oni .
A mohla by ti pomoct knížka Jste introvert? od Marti Olsen Laney, tam je spousta rad, jak "přežít" ve společnosti, i když se tam necítíš zrovna jako ryba ve vodě .

Já vidím problém v tomto, podle mého to "vše" začalo tímto otřesným zážitkem...nechceš nám o tom více povyprávět?

Ale ty jsi báječná a krásná!Společnost a kolektivizace jsou idiotské,ničí individualitu a způsobují,že si jedinec připadá nepatřičně.
Nauč se s tím žít a ani na chvilku si nemysli,že jsi divná.Jsi v pořádku a nejspíš máš i vyšší I.Q.,protože dokážeš ten velký rozdíl vnímat.Hlavu vzhůru!Svět už jinej nebude,se všemi svými nablblými systémy.

Reaguji na Darina:
Tímto obdobím, tak jak ho popisuješ, jsem si taky prošla. Je to období pochybování o sobě sama, o hledání se, o určté introverzi - čili zaobírání se sama sebou.
Mám zkušenost, že to odezní, jakmile začneš mít jiné starosti. Práce, rodina, děti...

každý člověk se bojí a má strach, ale někteří se snaží ho nedávat najevo, nebo ho porazit.

napadl mě tento citát od Alberta Einsteina, který jsem četla poprvé včera -
"Každý je geniem, ale pokud posuzujes rybu podle toho, jak umí vyšplhat na strom, možná bude celý život žít s tím, ze je hloupá."

to už bylo, je to za tebou. Teď jsi dospělá, bránit se můžeš. Prostě na to zapomeň, tak jak jsem to udělala já. Není to omluva nebo výmluva pro to, jaká jsi teď.
život je jen v tvých rukou

Jejda, sem se úplně vyděsila, co je toto za názor.

odpoví ti citát výše: