Neuvědomuji si svoji osobnost mezi lidmi

Ahoj..mám asi celý život takový problém. Když jsem doma, nebo někde prostě sama mezi lidmi se kterými nemusím jednat, připadám si báječná, hezká, všechno možné. Ještě jsem si tak dokázala připadat před partnery, po delší době vztahu. Jakmile vkročím do školy, ani nevím jak to popsat co se stane. Jakobych vypustila veškeré vnímání sama sebe a jsem prostě jen někdo, kdo občas odpoví na otázku. Tam se ale začnu cítit totálně jiná. Najednou nenávidím svůj tón hlasu, mám pocit, že ty džíny na sobě mám narvané, že musím mít celý obličej plný nedokonalostí, když se na mě někdo podívá. Začnu také říkat věci, které vůbec nevím, kde se berou. Jakoby se mi tam snad zpomalil mozek. Po těch všech doměnkách, že určitě každý vidí, co mám na sobě špatně tady a tady, se potom vidím v zrcadle, a jakobych vůbec nevěřila, že takhle vypadám, že je na mě vlastně všechno perfektní a nechápu sama sebe, že vůbec hledám chyby. Jsem štíhlá, přesto mám větší poprsí, super obličej, vlasy které mi každý chválí, několikrát mi už v minulosti i holka řekla, že jsem snad dokonalá. Navíc jsem ani nikdy nebyla hloupá, většina mých známek na všech školách byly prostě jedničky. Když mě lidi poznali, nikde jsem nebyla ani nijak neoblíbená,spíš naopak. Ovšem kromě šikany na základce. Přes všechno dobré co na mě je, toho nedokážu nikdy a nijak využít, chovám se jakobych byla opravdu ošklivá, hloupá a neznamenala nic. A nevím proč. Nedokážu to ovládat. Kolikrát se zastavím říkám si, abych se vzpamatovala, že to jsem přeci já. Nic nefunguje, kolikrát z toho mám otřesné zážitky, bojím se skoro na přednášce zvednou ze židle, a to mi bude 23. A přitom vůbec nemám proč. Jmenovala jsem jako prostředí, ve kterém se to děje školu, ale to proto, že jinam teď nechodím, jinak to bylo i v práci- brigádě,takže je to celkově nějaký problém s lidma. Nedokážu ani sama od sebe s někým komunikovat,pořád zůstávám vzadu a je mi do breku, že ostatní jsou schopni se vesele seznámit, usmívat se a je z nich vidět,že se ničeho nebojí. Nepotkal se někdo s takovým problémem ? Bude psycholog řešením ?