Neuvědomuji si svoji osobnost mezi lidmi

Zrovna jsem ten citát před chvílí četla! No nedalo mi to.

příjde mi až smutně trefný.
Prostě každý jsme jiný, každému z nás jde něco jiného dobře. Nemůžeme umět všichni stejné věci.
A je potřeba se naučit žít s tím, že jsem taková, jaká jsem a má to svůj důvod. Mít se ráda. Nikdo nestojí o zástupy stejných lidí, právě ta odlišnost z nás dělá atraktivního člověka

Bránit...já se vlastně nemám už čemu bránit. Jako každý se občas setkám s arogantními lidmi, kteří mají poznámky, ale jinak je to celé ve mě.
Na některé věci zapomenout můžu, ale myslím, že i přesto, že jsem je zapomněla, jsou výmluvou, proto jaká sem, protože jsou toho zároveň příčinou,nejsem žádný fracek co by se na to jen vymlouval...

No, šikanu jsem pravděpodobně zažila, na to že jsem holka, v té nejhorší formě. Napíšu jen příklady...skupina kluků mě držela za vlasy a sypala mi do nich drobky ze sušenek. Spolužačky měly svačinu, proto mi pro změnu do vlasů namazaly máslo. V jídelně jsem těžko hledala stůl ke kterému si sednout, navždycky si budu pamatovat ty jejich slova, že k nim si teda fakt sedat nebudu. Tělocvik byl opravdu něco čeho jsem se neděsila jen ráno dne, po dni ve kterém už tělocvik byl. Vždycky se všichni smáli, jen nevím čemu. Byla jsem hezká i chytrá už tenkrát.Holky mi stahovaly tepláky cestou z TV před celou třídou. Když měl jít kdokoliv k tabuli, ve třídě byl hluk, když jsem šla já, podráželi mi nohy a pak ztichli, aby si mě vychutnali. Kluci se mě před pozorností celé třídy ptali, v mých 13 letech, "jak to mám ráda" a podobně.

To je jen maličký příklad, bylo to celých 9 let, každý den, každou hodinu. Rodiče o tom nevěděli, jen věděli, že asi nejsem zrovna oblíbená. Bylo i dost situací, kdy jsem celá hotová přišla ze školy domů, že konečně pár hodin klidu. A můj táta se mi smál do obličeje, že nemám žádný kamarády, že mě nikdo nemá rád. Ten nakonec ještě ke všemu potom, co ZŠ skončila, umřel.
A proč mě vlastně šikanovali ? Protože jsem byla hodná, stydlivá, tichá. Toť celý můj hřích.

Tím chci asi říct, že držet se toho citátu od Einsteina, je pro mě možná těžké.

Jinak, že říkám, že tohle je možná příčina....samozřejmě mě to napadlo už dávno, ale podstoupila jsem různé odblokace a všechno možné a nic se nezměnilo. Přitom já vždycky tak chtěla. Takže na základě toho, že hrabání se v šikaně , hrozném dětství a otci , nemělo výsledky, to podávám tak, že stále vlastně nevím, proč to tak je.

Reaguji na Darina:
vidíš, i přes šikanu je z tebe uvědomělá inteligentní holka, ne žádný asociál.
Neber to jako křivdu. Odpusť jim. Sobě. Odpuštění je krok kupředu ( mluvím ze své vlastní zkušenosti )
Protože v okamžiku, kdy jsi schopna odpustit, je to za tebou. Už jen to, že si se v úvodním příspěvku zmínila o šikaně, to za tebou evidentně není.

Ono to vše je jen o vnímání sebe sama. Na tvém pohledu k sobě samé záleží nejvíce.

Reaguji na bedrunela: Souhlasím se všemi Tvými příspěvky.

Snad bych jen dodala, že nemá cenu se porovnávat s jinými lidmi. Každý na světe má problémy, možná to tak někdy nevypadá, ale všichni je mají. Moje rady jsou:
1. Přestat řešit minulost
2. Odpustit jim
3. Být sama sebou a připomínat si, že jsi jedinečná. Najít na sobě pár pozitivních věcí a těch se držet.
Píšu ze své vlastní zkušenosti. Troufnu si říct, že to funguje. Snad bude i pro Tebe.

Reaguji na Darina:
Já myslím, že je to zakořeněné právě v tomto. Měla jsi to opravdu těžký a co je nejhorší, byla si na to úplně sama. Víš, to je ono... A proč tě šikanovali? Protože jsi byla hlavně móóóóc hezká a na svůj věk asi vyspělá viz.

Holka jsi supr osobnost, určitě jen uzavřená do sebe, právě díky tomu, co se ti dělo. Buď sama sebou a hlavně se nekritizuj, to dělali na základce a tvůj táta. - což ti dle mého moc nepomohlo

Měla jsi těžké dětství, ale ty to zmákneš, jsi šikula

Reaguji na bedrunela:
Odpustit jim to, to mě tedy nikdy nenapadlo, to je fakt. Jenomže uplynulo od těch dob skoro 8 let a kohokoliv z nich potkám, chovají se ke mě stejně, jakoby vůbec nezestárli. Jen už si to tak neberu k srdci.

Reaguji na bedrunela:
Na tom odpuštění opravdu něco bude souhlasím...

ano, odpuštění. Odpusť jim. Smiř se, nebojuj.
a to jak se chovají oni... to ty nikdy neovlivníš, proto nemá cenu se ničím takovým trápit. ani minutu.

bude to fungovat i pro tebe

je docela zvláštní že píšeš co jsi vše podstoupila a přitom nedošlo na "odpuštění"?
To bylo to první, co jsem dělala já, když jsem svou uplakanou osůbku léčila u kinezioložky.
A už nejsem uplakaná, ale usměvavá veselá ženská, která věří

Jo tak tohle dobře znám, až na to, že já nemám tu krásu U mě je to taky z dětství - taky jsem byla hodná, tichá, stydlivá a na základce dost neoblíbená, i když takovou šikanu jsem nezažila teda, ale zase u mě to byl psychickej teror doma ... Takže když nemusím, tak jsem doma (což je skoro pořád) a nejhorší je, že i na internetu mi dělá problém komunikovat.... Řešení neznám ...

žij dneškem, ne včerejškem.
to co bylo, hoď za hlavu. Život je krásný a krátký na dělání vrásek.
Stanov si cíl, a začni si ho plnit. Raduj se, usmívej se.

Myslím si že nee, jsou lidi, kteří přítomnost ostatních tolik neřeší a cítí se v pohodě.. a nemyslím, že jich je málo. Je jasné, že některé situace asi znejistí každého (nebo skoro každého), nikomu není úplně jedno, co si o něm druzí myslí... ale prostě v základu jsou někteří v pohodě, zatímco jiní si nevěří.

To není úplně pravda, nezpůsobuje to ta společnost, ale malá sebedůvěra... to, že ostatním (jejich tlaku) podlehne. O tom bych mohla vyprávět romány