Nejistá vztahem

Reaguji na Mado:

Dívám se na to také jako ty, ale to je proto, že jsme v porozchodovém stavu a přemýšlíme o tom zase jinak. Slečnám, co mají prvního partnera a nikdy nezažily rozchod v dlouholetém vztahu, tuhle zkušenost stejně nepředáme.
Každopádně tohle je také strana věci, která by se měla v takovýchto krizových situacích zvažovat.

Ano, to je pravda. Člověk to po rozchodu vidí jinak a říká si, že to měl udělat dřív, dřív než on, ale to dopředu nikdy nevíš.. A hlavně na to nemáš odvahu. To vaše pochybování chápu, stejně tak jako to, že nevíte, co s tím.... Taky bych se bejvala ve vztahu k ničemu takovýmu nedokopala, protože mi chyběl ten nadhled, co mám teď až po rozchodu... Ale to se vážně nedá předat. To si my ženský uvědomíme stejně všechno až potom, svatá pravda...

Já pochybovala zezačátku..teď už je to lepší..dokážu si představit společné bydlení apod., strávilil jsme spolu i menší dovču a všechno bez problémů. Už jsem předtím jeden vážný vztah měla a tohle je opravdu velký rozdíl..a to jsem si myslela, že mě nic lepšího nepotká, že tamto bylo to nejvíc, co jsem si mohla zasloužit..pf

Můžu se Vás holky zeptat na jednu věc, víte vím, že mě má můj partner s kterým žiju již 3/4 roku rád miluje mě, ale chci poradit. Mám pocit, že jsem na něm citově závislá, kdykoli se naštve nelíbí se mi to a snažím se ho udobrovat protože mi není dobře že se otočí zády a nevšímá si mě, aj... dokáže se naštvat kvůli čemukoli a já ho pak usmiřuju, jenže to vede k horšímu. Má takovou povahu, že je to prý jako kdybych hasila oheň na střeše benzinem a také si myslela, že dělám dobře chce v té chvíli nechat být dát prostor... a já to neumím jsem na něm citově závislá a nevím jak se toho zbavit jak být sama sebou a žít s pocitem že si umím všímat svého a když nemá náladu se bavit ať se nebaví, párkrát jsem to dokázala a mohu říct, že to vážně funguje přijde jakoby nic a nemá rád když se to dál rozebírá. CHci s tím bojovat protože hádky tři dny v kuse nejsou mím sportem, jen tohle vše dělá má závislost, že neumím pochopit, že se někdo zlobí a já se neumím zlobit na něj což vede k tomu že si mě neváží, protože si mě nemusí usmiřovat aj je mi to líto, ale láska je silnější než já a a čkoli se s tím snažím dělší dobu bojovat potřebovala bych poradit. Upřímně mi tyto situace oddalují komunikaci o rodině aj protože nechce otravnou ženu... upřímně nás to hodně oddaluje a stává se že pak jsme jak dva cizí lidé, ačkoli zbytek věcí klape on pak hodnotí náš vztah jako hrozný, protože je v té chvíli nejneš%tastnější chlap.Ještě jedna věc, nevím zda se to n ěkomu někdy stalo ale závislostí na partnera jsem si utvořila myšlenku dítěte a nedokážu ji opustit což vede k debaatám nesmyslným a odrazuji svého partnera, nevím jak se toho zbavit .. závislost je hrozná věc, ale stačila by rada pomoc.. a třeba to pochopím je mi 24 let, děkuji

hm, mě pochybnosti o mém příteli přešly až ve chvílích, kdy se před smrtí mého táty o něho staral a pěčoval.
Až tehdy (a to bylo po 6 letech vztahu) mi bylo jasné, že vedle něho chci prožít zbytek života.

koníčky, koníčky, koníčky...netrávit spolu 100% volného času...prostě nechat ho i sebe volně dýchat

Reaguji na Kristin4: Mám to stejně. Když se naštvu-nemám náladu, musí mě přítel nechat být, pokud teda k tomu naštvání nepřispěl on sám. A do 5ti minut je všechno v pohodě. Popřemýšlím si o tom, co mě naštvalo. Většinou dojdu k závěru, že to zas nebylo tak horký a uklidním se Neber to tak, že ho ztrácíš, ale že se potřebuje na chvíli ukrýt do své jeskyně a sám se s tím vypořádat. Takže až se příště naštve, běž dělat něco, co tě baví nebo čím zabiješ ten čas a je to Nesmíš nad tím moc přemýšlet a rozebírat to v hlavě. Pak tě budou napadat akorát zbytečný blbiny.

já jsem nikdy tak dlouhý vztah neměla, takže neumím posoudit..ale od svých kamarádů/kamarádek vám, že taky velmi často pochybují o svém protějšku...ono ve 20ti je to asi celkem přirozené, jste mladí, bojíte se že o něco přijdete, nebo o někoho lepšího a ztratíte s ním zbytečně několik let..a kolem třiceti nebo později už se přeci jenom hůře hledá...a tak...
ty pochybnosti přicházejí hlavně když opadne zamilovnost a vy už nemáte o tom druhém žádné iluze)) a znáte ho už opravdu dobře, víte jaký je..to pak musíte zvážit, jestli i přesto s ním chcete být nebo ne...ale je fakt, že když už přicházejí pochybnosti během prvního roku, kdy byste si měli užívat zamilovanost, tak nevím, to je divný, to se ještě každý dělá lepším než je)) ale kdo ví, jak to je...
nicméně mám ráda citát, který zní: nebuď s tím, koho máš rád, ale s tím, bez koho si neumíš představit svůj život..nebo tak nějak)