My a naše matky

Já mám tu nejlepší mamku co můžu mít. Beru jí jako nejlepší kamarádku, se vším se jí svěřuju, chodíme spolu nakupovat, na kosmetiku, na nehty, prostě paráda. I s taťkou mám úžasnej vztah. Jeden čas jsme spolu i pracovaly a ten vztah se snad ještě víc prohloubil. Když potřebuju třeba finančně podpořit, vždycky mi peníze půjčí. Moc si přeju až budu mít jednou taky dceru, tak mít sní vztah jako já mám s mamkou.

Moje mamka je hrozně dobrosrdečná,mám sní ten nej vztah i,když každá jsme jiná generace a na plno věcí máme rozdílnej názor.Máma byla i super tchýně mého muže brala jako vlastního syna.Taky by se rozdala.Mou dceru a svou vnučku zbožňuje.Bez mámy bych umřela je pro mě strašně důležitá.

ahojky holky, potřebuji nutně poradit ohledně mé maminky.
Rozešli jsme se s přítelem po 10letém vzahu, mamce se asi ulevilo,né že by ho neměla ráda, ale něco tam viděla prostě špatně. Bydlím zpět u mamči, ale nák to nejde. Snaží se mě hlídat, v kolik chodím domu, když prostě vyrazím na pařbu, a samozřejmě se akce protáhne, tak jsou řeči a sms. Docela mě to štve, je mi 25,takžel už jsem snad velká holka.
S bejvalým přítelem jsem stále v kontaktu, 3měsíce jsme se po rozchodu neviděli, věřte mi, že jsem silně nechtěla,on se snažil mi psát takové ty trapné sms, abych se u něj stavila, já nic.,fakt silná ignorace (rozchod nebyl jednoduchý, dostali jsme se do hroznýho stereotypu), no a my jsme se náhodně setkali a šli na vínko, pokecali, všechno tak krásně probrali, bylo nám prostě hezky. Druhý den jsem strávila celý den s ním, samozřejmě se i pomilovali, a bylo to úplně něco jinýho, nádherný s.x se vším.Nakonec jsme u něj byla celý víkend, dá se říct v utajení. zatím to nemám v úmyslu někomu říkat., nevím jaká bude reakce od okolí. Nyní jsme ve fázi, že si píšeme, stýská se nám, píšeme si, jak jsme mohli nechat náš vztah takhle zhnít. No do budoucna spolu asi chceme být,ale 2.stěhování k němu nejdříve příští rok, ne-li dýl. ale já mám hrozný strach z mý maminky, že ho už nepřijme, a bude mi dělat scény a já to asi neustojím.Asi bych nezvládla to, že se semnou mamča nebaví. Nevím holky, jak v tomhle jít na ní, prosím poraďte mi. dííííky moc.

Když jsem pročítala diskuzi,až mi chvilkami zatrnulo a to v dobrém i ve špatném smyslu.Mojí mámou-tátou byl můj tatík a macechu jako mámu brát určitě nemohu.Vždycky jsem si představovala,jaká moje mamka je,a když jsem jí v 17ti poznala,tak jsem byla ráda,že jsem vyrůstala v Čechách a u tatuldy.Ted máme s mamkou vztah kamarádský,ona si má komu postěžovat a já jí vyslechnu,ale jako mámu jí neberu.Chci být ale sama dobrou maminou mojim dcerkám,a proto jsem jim obětovala dá se řící svoje štěstí,protože jsem v Německu neštastná a ony jsou malé poloněmky...no ale to by bylo do jiné diskuze..jen doufám,že to někdy alespoń drobet ocení

No my máme takový divný vztah, vždycky jsem záviděla holčinám, co měli mamku jako svojí nejlepší kamarádku.. to u mě nebylo nikdy, vždycky mě mrzelo, že jsem se jí nemohla svěřit- už jen kvůli tomu, že vše hned šla říct tátovi. Nikdy jsem se od ní nedočkala rady... ani když jsem byla malá, tak mi neřekla nic ani o menzes a tak, ve čtrnácti pro mě byl nepřekonatelný problém chodit si sama kupovat hygienické potřeby, vždy jsem byla červená až za ušima a sotva prodavačku pozdravila ted se tomu směju, ale předtim to pro mě bylo hrozné.. když sjem byla starší, tak se mě nikdy nezastala, když sjem se hádala s tátou, jednou mě i vyhodili z domu, jednou jsem sama utekla po tom, co mě začala v sedumnácti mlátit koženým páskem na ulici. Nezměním jí, můžu se ji snažit akorát pomoct, mrzet mě to bude vždy, ale hlavně nikdy nechci být jako ona. Nemluvě o tom jak je hysterická, cokoliv se stane- třeba vam upadne kousek jidla na zem tak vás seřve, co jste za kretena, co vše zničí ... holky, važte si toho co máte

Ahoj,připadá mi jako kdyby si psala o situaci u nás. Chtěla bych tolik aby moje máma byla i má kamarádka a opora, bohužel nemáme jediný společný zájem, a v jejích očích jsem tupá fiflena, co na sebe matlá kdovíco (studuji VŠ, ale vždycky to bude málo - ona má doktorát). Na její obranu musím říct že za to asi nemůže. Vždy k tomu měla sklony, ale jednou jí otřásl duševní šok ze ztráty blízkého člověka a od té doby se nikdy nesnažila opětovat mou snahu, abychom si k sobě našly cestu.

katze
Asi neocení, a když ty nebudeš šťastná a spokojená, ani tvé děti nebudou , oni to vždycky vycítí. Lepší je vyřešit svůj život ke své spokojenosti, potom i děti budou spokojené

ilka1
Bohužel to je v mém případě nemožne

A co sebevědomé dominantní matky, z jejichž vlivu je problém se vymanit i v dospělosti?

To mi teď připomnělo, že moje kamarádka má mámu, se kterou se víceméně nestýká už pár let. Maminka si po smrti kamarádčiného táty našla přítele, který si lepil jméno i na jogurty v lednici, aby mu je nesnědla (podotýkám, že jí v té době bylo už asi dvacet let a jiné děti tam nebyly) atp. Soužití nebylo únosné, její máma všude vypráví, jak ji vlastní dcera vyhodila z domu a přitom má kamarádka se svým manželem dávají dům dopořádku a starají se o prarodiče, kdy babička má opravdu hodně pokročilou demenci, je nepohyblivá a inkontinentní.
Maminka s přítelem se odstěhovali a teď se setkali s mou kamarádkou na svatbě rodinné přítelkyně. Nejprve se máma urazila, že k ní její dvouletá vnučka nechce jít... Načež začala vykřikovat, jak má moje kamarádka po porodu velkou pr*el. Vrcholem bylo, že když odcházela domů, tak svého zetě (je Angličan, asi proto má pocit, že s ním musí mluvit česky jako se dementem) pohladila po hlavě a řekla mu- "Ty, hodný synek... Ona - ukázala na moji kamarádku - mrcha..." Podotýkám, že paní je 55 let, je to velmi atraktivní, vysokoškolsky vzdělaná žena, mám pocit, že snad i dělá ředitelku ZŠ. To jen proto, že si říkám, že snad opravdu si na své dceři nemusí léčit nějaké komplexy...
To je dominantní maminka, což?

Jinak, co se týče maminek, taky bych mohla vyprávět. Všem vám přeju, abyste měly mamky jako kamarádky, musí to být super.
Natýsko, ahoj, četla jsem si vepředu, čím si procházíš a říkala jsem si - "No páni, jsou fakt ještě horší matky než ta moje..." Jasně, myšleno s nadsázkou, stačí se podívat na takovou paní Mauerovou, co prováděla svým synům (chlapečci z Kuřimi, určitě si pamatujete) a bohužel, není jediná... Obdivuju, že to na tobě nenechalo stopy a jak už tady holky psaly, ještě jsi schopná přemýšlet tak, že je to jediná máma, kterou máš a že jednou bude potřebovat tvou pomoct. Klobouk dolů.
Moje máma mi několikrát vyčetla, že jsem celá tchýně, prý hlučná a hysterická, navíc že nevydržím sedět na jednom místě (jsem holt společenská po tátovi a trochu hyperaktivní)... prostě jsem jiná než ona. Nevím, co si léčí ona na mně, ale málokdy mi něco pochválí, na všem vidí problém, když zhubnu, neřekne nic, když přiberu, hned to mám na talíři. Když jsem byla v takovém tom citlivém věku, pronesla pár perel, které jsem jí sice odpustila, ale zapomenout je nemůžu a střežím se toho dopustit, abych se někdy chovala ke svým dcerám jako ona ke mně.
Např. jsem u ní byla v práci (bylo mi 16 let) a ona pak přišla domů a řekla mi: "Víš, co říkala Alena?" To byla její spolupracovnice. "Hezčí matka než dcera".
To fakt nechápu... Tehdy to bylo, jak kdyby mi dala facku. Už tak jsem měla sebevědomí na nule.. Nebo jsem se v sedmnácti rozešla s jedním klukem a ona ho za čas potkala s jinou a řekla mi to takto: "Viděla jsem dneska Martina s tou jeho novou. Ty teda nejsi zrovna krasavice, ale ta Simona je vyloženě ošklivá."
Co k tomu dodat. Mohla bych vyprávět hodiny.
Nepomohlo ani to, že jsem se odstěhovala na druhý konec republiky. Je sice fakt, že když si voláme, tak s ní dokážu mluvit normálně, ale jakmile se vidíme, sevře se mi žaludek a já jsem v křeči. Myslela jsem si, že je něco se mnou špatně. Že jí nedokážu projevit cit, říct jí, že ji mám ráda. Políbím ji max na tvář z musu. Naproti tomu její rodiče, babičku a dědu, ty opravdu miluju, asi je fakt, že jsem si to pouto vytvořila k nim, babička mě měla u sebe od čtyř měsíců, máma šla do práce a já byla u babi. Máma mě v pět odpoledne vyzvedla a tak to šlo... To, co mojí mámě nikdy neodpustím, je, že dovolí, aby jí její přítel, který bydlí v domě, který postavil můj otec (je už 15 let po smrti), diktoval, kdy tam může mít moje děti na prázdniny, aby se tam choval, jako že mu tam všechno patří a já, když s dětmi přijedu, nemáme u ní místo (přestože můj a bratrův dětský pokoj je volný, jenže tam má její přítel fotokomoru a my tam máme vstupní embargo) a musím spát u babi s dědou, kteří mají sami hrozně málo místa a nebo u kamarádek. Tohle jí neodpustím nikdy.

Ahoj holky, ted jsem si všimla, že se toto téma opět tady objevilo... jen jsem chtěla říct, psala jsem tu na straně 2 někdy v dubnu chvíli po nehodě, co mi rodiče přejel opilý řidič, kdy to s mamkou vypadalo moc špatně...
Ted jsem se chtěla jen podělit o skvělou novinku, že je to pár týdnů zpátky, co je mamka po další těžké operaci ( kdy ji přišli na další vnitřní zranění až po dvou měsících od nehody - což mě zaráží..ale to je ted už jedno) tak jakmile se z této operace probrala, tak začla cítit nohy včera udělala velký pokrok a povedlo se ji s přidržením postavit! Takže nakonec se ta hrůza začíná obracet snad ve štěstí a děkuji moc všem, co jste mne podpořili, co jste mi třeba i posílaly SZ... ste fakt fajn holky

petlushe - To je skvělá zpráva! Ať už se máte jen dobře!

Já mám s mamčou hrozně krásný vztah. Nikdy v životě jsem nepotkala lepšího člověka, než je ona. Vždycky když je třeba celý den v práci nebo kdy se vrátím ze školy třeba až někdy večer se na sebe hrozně těšíme a už se nemůžu dočkat, až ji uvidím, popovídáme si a tak Opravdu jsem za to hodně vděčná, zvlášť teď, když tady čtu, že ne všude je to takové. Nejlepší večery jsou pro mě ty, když si s mamčou sednem k vínku a je taková ta pohoda. Vím, že mi vždycky se vším poradí a a pomůže. Když jsme některá vzteklá, tak se snaží to ta druhá přejít. ani jedna nejsme dokonalá, i mamča mě občas pozlobí něčím, ale snažím se to přejít a nehádat se s ní a povykládáme si o tom až se situace třeba trošku zklidní- to už je letitá praxe, že začerstva se nehodí nic řešit

Závidím všem, co mají super mamku, se kterou si rozumí a která se o ně zajímá... Já bohužel to štěstí nemám, jako malá (tak do 14let) to tak bylo, ale pak už ne. Nyní se s "mámou" nebavím a myslím, že už nikdy nebudu mít chuť to měnit. Oba rodiče i sestra mě velmi zklamali a ublížili mi. A upřímně se budu snažit, aby moje děti jednou nedopadli stejně...