Mamka nechce, abych měla svůj život

Reaguji na bezega: Pardon *bila, fujky

Reaguji na bezega:
někdy, ale fakt jen někdy, na vyděrače a labilního jedince zabere silný čin (osobní zkušenosti).

např. (jen teoretizuju, nevím, nakolik je to reálné) najít nějaký ten pobyt, práci, cvičení, koníčka pro mámu a postavit ji před hotovou věc: hele mami, tady je tohle a tohle. budeš to dělat, půjdeš tam, zkusíš to, nebudeš tu sedět. mám tvého chování plné zuby, jsi jak malé děcko. pokud to neuděláš, odcházím (aneb použiješ na ni taky vyděračskou metodu) a přidat nějaké ty logické argumenty ohledně bydlení apod.
je třeba se připravit na vodopády slz a výčitek a taky na to, že to nezabere a dotyčná osoba se s tebou přestane bavit.

mně to zabralo dvakrát, ale pravda je, že asi nikdy nešlo o takto dlouhodobě pěstovaný abnormální stav.

Reaguji na imoen: Díky, to bych mohla zkusit. Opravdu děkuju, to mě nenapadlo, tedy napadlo, ale bála jsem se negativní reakce.

Reaguji na bezega:
v blízkém okolí mám osobu s tendecí vydírat - pomohlo, když jsem jí prostě dala najevo, a přímo řekla, že mě právě tím, co dělá a říká, vydírá, a že se nenechám, že to, co chce, neudělám.
bohužel opět šlo o člověka, který v tom nebyl tak zarýpaný a "spokojený" jako tvoje máma on se zarazil, a aspoň trochu si to uvědomil.

To je asi tvůj problém - že jsi na matku moc hodná, ustupuješ jí a necháváš se manipulovat. Já bych to řešila pasivní agresivitou (např. nediskutovat o tom, jestli jsem dopředu ohlásila, že někam jdu, prostě jen oznámit a jít, ať se klidně zblázní).
Kdyby to nezabralo, vyříkala bych si to s ní a "pohrozila" odchodem z domu, pokud svoje chování nezmění.

Reaguji na bezega:

Teda je mi líto v jaké jsi situaci. Já mám s maminkou úžasný vztah, vidíme se skoro denně, ale zase takhle ke mě netíhne.....

Asi je to vážně na pomoc psychologa, tady už sama nic nezmůžeš .
Každopádně hodně štěstí - budeš ho potřebovat

Reaguji na bezega:
Přesně tenhle problém měla kamarádka.
Rodiče se jí rozvedli, když jí bylo nějakých 15, a mamina se na ni hodně upnula.
Všechno jí zakazovala, nikam nesměla a kdykoliv si našla nějakého přítele, jak jí ho rozmluvila. Takhle to vydržela cca do 25ti a pak v ní bouchly saze a i když jí to máti dlouho vyčítala, tak se za přítelem odstěhovala. Samozřejmě přišlo psychické vydírání, hysterie.. Ale máti se s tím nakonec srovnala, našla si chlapa a přestala ji prudit. Teď mají vztah v pohodě, navštěvují se.
Mrzí mne, že ti nemůžu přímo poradit, osobní zkušenost z vlastního života nemám, ale tohle byl příklad, že se to vždycky dá nějak vyřešit.
Přeju hodně sil a pevné nervy.

Díky všem. Dneska jsem to řešila razantně. Máti hodinu před mým odchodem za přítelem a jeho rodinou zase spustila svou a nemluvila se mnou. Demonstrativně si lehla na gauč a dělala, že brečí, abych neodešla. Pak když jsem jí psala, že jsem v pohodě a nevím kdy přijdu, mi ani neodepsala. Po příchodu domů, jsem se chovala, jakože nic. Chvíli nemluvila, vztekle házela věcma a nakonec se rozmluvila a teď je to docela v pohodě. Takže asi to vážně chce neustupovat ... třeba ještě není pozdě a ono jí to přejde.

no jak to tak čtu, tak bych si nikdy nedovolila postavit mámu před hotovou věc..V klidu bych si s ní promluvila, že potřebuje chodit do práce aby měla peníze, že já jí živit nemůžu...s prací to chápu, ale vyloženě říct mojí máme jak si má zařídit život..já mám s mámou výborný vztah taky se nemohla smířit s tím, že jsem odešla do práce chodí...ale to ostatní není taková sranda u starších lidí to dá zabrat najít si přátele a koníčky jak si všichni myslí že je to jako lusknout prsty..taky jsem máme poradila ať si najde kámošky a chodí tam a tam..ale to je její věc co bude dělat navíc vždycky, když měla nějakou kamarádku tak se ukázalo, že je to svině takže chápu, že si máma přátele příliš nevyhledává a tráví více času s rodinou...

Když se nad tím tak zamyslim nevim jak to dám jednou já až se mi začne dítě osamostatňovat a stěhovat se za partnerem apod. je to citlivé období není se čemu divit. Chce to jen čas a důvěru né brát něco jako nachvály apod. Já když se odstěhovala, tak jsem z toho byla taky celá paf a zezačátku jsem i brečela v těžkých chvílích..máma se o mě starala táta se nezajímal byla jsem její svět a najednou jsem pryč...a stejně tak jsem to cítila i já k ní...prostě je normální, že tak máma vyvádí stejně tak jako když puberťák vyvádí, že chce jít na diskotéku jako chodí ostatní spolužáci..

akorát nechci znát ty maminky, které mají doma synáčky ještě ve 30ti od takových dávám ruce pryč

No co ti na to říct. Prostě odejdi. Nějakou garsonku - podnájem- si snad dovolit můžeš, ne (nebo si najít podnájem s kamarádkama, s nějakejma studentama, ti často bydlí pohromadě v nějakém bytě)? Nevím, jak dlouho lze snášet tohle citové vydírání a manipulaci, kterou na tobě tvoje matka úspěšně provozuje.

Finančně podporovat - to si představuješ přesně jak? Jasně, občas jí můžeš nakoupit, ale to neznamená, že u ní musíš bydlet. Navíc o té práci trochu pochybuju, kdyby chtěla, nějakou pokladní nebo úklid si snad najde vždy, ne? Když to zvládla moje babička na chudý Moravě, proč ne ona?

To, co si druzí vůči tobě dovolí, je jen to, co jim dovolíš. Na tobě je, kdy a zda to budeš chtít utnout. A to rázně. Nic jiného poradit nejde.

Rozhodně neříkám mamince nepomáhat, ale musí to mít své hranice. Ona je přeci jen dospělá, svéprávná. Můžeš si zničit život a nechat se jí vycucávat, je to tvůj život. Ale nevím, zda jí to tak pomůže. Možná by jí pomohlo spíš omezit tu závislost

Hlavně nevím, o co se snažíš - chceš jí jako najít práci, každej den jí do ní vodit zaručičku, najít jí chlapa, kamarádky, koníčky....no celkově jí ten život naplánovat? Člověk má někdy pocit, že je všemocný a že může druhý "zachránit" a nebo, že se pro ně musí obětovat a že to určitě pomůže....ale ve skutečnosti je bezmocný a musí se s tím smířit. Nemůžeš mámu přeprogramovat k obrazu svému.

Jinak popisuješ, že tvoje máma chodí k psychiatrovi a bere léky. Z toho, co o ní píšeš, je prostě duševně v nepořádku a pokud nebude brát POŘÁDNĚ medikaci a docházet na psychoterapii, nezmění se lautr nic. Ale to by se musela snažit léčit sama...tohle je holt základ, koníčky a práce a chlap bez duševní pohody stejně nepřijdou

Reaguji na EleanorWoods:
nezlob se, ale myslím, žes vůbec nepochopila, o co tu jde a nidky jsi v životě nepotkala a nežila s citovým vyděračem těžkého kalibru. zejména je-li to matka, musí být sakra těžké v tom nějak balancovat. až poznáš, už nikdy nic takového jako výše nenapíšeš.

Reaguji na Lisa: Rozhodně se nesnažím jí měnit život, nebo ho nějak naprogramovat podle mě. Myslíš, že chci aby byla dle mého obrazu ? Promiň, ale to je přeci kravina. Já jen chci, aby byla šťastná a měla svůj život. Je mi jedno jak to udělá a co to pro ní znamená štěstí. Ale teď prostě vidím, že šťastná není a to že je labilní jen způsobuje, že si to vybíjí na mě.

No jo, jenže musíš pochopit, že ty jí to štěstí nezařídíš. To musí vycházet z ní. Já vím sama, jak je hrozně těžký si připustit, že člověk je někdy bezradnej a že jen může sledovat, jak se jeho příbuzný ničí.....ale tak to prostě je. Jsou dospělí a odpovědní za svůj život

Když člověk nechce, nikdo s ním nepohne, ani jeho dcera. A ty se z toho akorát totálně zhroutíš nebo si pokazíš život.

Neprotiřečíš si teď? Jak jí vlastně můžeš pomoc, když nevíš, co pro ni znamená být šťastná? To je přece důležité vědět. Třeba pro ni znamená být šťastná zrovna to, že jsi s ní doma. O tomhle je třeba si promluvit. Ale pokud je v takové depresi a má takové potíže, tak je pro ni téma štěstí něco úplně cizího. Pro Tvou mamku je hlavně třeba, aby se dala psychicky do pořádku, do klidu. Určitě by to chtělo psychoterapii. Možná bys i Ty se mohla někde poradit, jak máš postupovat, protože je vidět, že mamce nechceš ublížit - nechat ji tzv. napospas. Dobrý psychoterapeut by Ti v tomto mohl poradit lépe než my. Jinak když nepomáhá promluva - je to pro vás obě náročné, co takhle napsat mamce dopis, kde jí v klidu vypíšeš, co Tě trápí, že ji máš ráda, ale že Tě takto vlastně ničí?