Má cenu přetrvávat ve vztahu, kde odešla láska díky bolestným zážitkům?

Jěžiši holky, utečte dokud můžete...
Já si teda přečetla jen ten první vzkaz... kam to povede? Moje teta s takovým člověkam žila, splodila dceru, z občasné facky se stalo regulérní domácí násilí (už do tebe někdo kopal? bil tě násadou od vysavače?) - protože jestli ne, věř mi, tohle s alkolem / potažmo drogama nakonec přijde!!
Sama jsem něco podobného zažila a děkuju Bohu, že jsem se toho člověka zbavila. dneska by ze mě jinak byla troska. Ještě teď mám husí kůži při každé vzpomínce na něj.
Věř mi, je daleko lepší být sama a hl. rozchod s ním by sis nikdy dlouho nevyčítala - ba naopak.

Asi máte pravdu, bejt s člověkem, kterej se mi stejně už zprotivil, to už se nezmění..Navíc to, že teď nepije má spíš opačnej efekt, teď si dá tři piva a chová se skoro stejně jako předtím když vyžahnul flašku. Já jak ho vidim tak je mi špatně protože vim co mě čeká. Pokaždý je to stejný, nenechá mě na chvíli bejt. Leze mi do koupelny, na wc, když něco dělám, tak mě furt oblejzá, vždycky mam pocit že vylítnu z kůže jak mi to už leze na nervy. Když mu něco řeknu, jen z lehýnka, aby se trošku uklidnil, že já jsem unavená, vždycky na mě vylítne, že jsem unavená pořád a třeba dá pěstí do zdi. Ona kombinace alkoholu a prudký povahy je fakt na nic. Já hlavně vůbec nechápu, že to on nepochopí, co mi na něm vadí. Když mu řeknu že nemam náladu já coby střízlivá do dvou hodin hopsat po bytě jak kamzík, když tohle jsem už zažila milionkrát a prostě to už nesnášim, pokaždý na mě kouká jak kdyby vůbec nevěděl o co jde. jen se na mě naštve a začne bejt hnusnej.

Holky taky jsem asi zapoměla dodat, jak jsem psala v úvodu diskuze, že se těšim na zážitky a dobrodružství, tak jsem se nikdy nedočkala ! Jediný dobrodružství bylo přitáhnout ho domu po nějaký akci, kterou vždycky zkazil tim že musel vypít láhev vodky a nedalo se s nim už vůbec bavit. Další dobrodružství bylo možná tak to, že jsme se stavili z nákupu v nějaký putice [i]na jedno[i]. Nebo když mi slizounek lezl oblečenej do vany, toho jsem si užial jéje Jinak jsme jen seděli doma, vařili a koukali na tv. Proto jak na začátku píšu, žádný bohém ale jen blbej alkoholik....

Jinak vám všem moc děkuju za podporu, už jsem uplně zoufalá. Kamarádům už radši nic neřikam protože jsem pro ně jen věčná fňukna. Spadla jsem asi hodně nízko, nevím jak se z toho vyhrabu - hlavně z toho psychickýho stavu, myslim že už mám ty pravý deprese a to beze srandy. Pořád si řikam že si radši zajdu už k psychologovi, že se z toho asi sama jentak nedostanu.

Malacek

Já jsem jedině ráda že jsi vlezla do diskuze tvoje řádky mi dodávají sílu a uplně se v tom vidím, já už taky nejsem co jsem bývala, je to se mnou hrůza ! Když jdu s kámoškama někam pařit tak jsem brzo unavená a vůbec se nedostanu ani do nálady, spíš naopak. Taky bych moc chtěla bejt jako dřív, veselá, usměvavá, tančit u tyče do čtyř do rána, prostě bejt tady zase pro ně, ne jen fňukat a zatěžovat je furt těma samejma řečma. Tam kam jsem se dostala už se dostat nikdy nechci, vim že to nebude nejlehčí, čim dýl trvaj negativní stavy a emoce, tim hloub se člověk uzavírá do sebe a přichází o kamarády, připadá si ještě víc na nic.

chudobka

Právě že já si ho snad ani nemam pro co vážit. Když mi bylo jednou nejhůř, asi před rokem jsem přišla o práci, kde jsem to fakt milovala, byla jsem na tom bídně a on mi nebyl ani oporou, ani mě nepovzbudil, prostě nic. Když od něj něco chci, tak to musim stokrát opakovat a stejně zbytečně. Doma taky nic moc neudělá a když už jo, tak to stojí za ***. Před třemi měsíci jsme se nastěhovali do většího bytu a do dnes mi nepere pračka, botník je opřenej v obýváku a tak dále to jsou spíš maličkosti, ale vážila bych si aspoň toho že je spolehlivej a šikovnej. A jestli si mě váží on? To fakt nevím..často mi říkával že jestli vařim, peru, žehlím atd, tak se mě o to přece nikdo neprosí takže už nevařím, na ruční praní jsem se taky vybodla.

Ano zažila jsem něco podobného jako dítě ze strany rodičů. Rodiče se mají rádi, ale táta byl v podnapilosti někdy hrubý až moc. Ke své mámě, která neměla sílu oponovat, maximálně v sebobraně hysterčit, necítím klasický dceřinný vztah. Nikdy jsem se jí s ničím nesveřila, víceméně jsem se bavila s tátou (pokud nebyl podnapilý), ale ten matku nenahradí. Na matve je vidět, že jí to trápí. Je to smutné, ale může se to stát i tobě. Děcka nezapomínají - nejen opilost a násilí, ale i zbabělost. Každý k tomu ovšem přistupuje zcela jinak.

Tak to naši na tom byli o dost lépe, zdrhej od něj!!

Mayci
já jsem měla podobný problém a k mamce se mi také nechtělo vracet, ale když to teď zhodnotím po pár letech zpět, tak jsem byla v kruhu, ze kterého jsem nechtěla vystoupit sama,málo kamarádů vědělo jaké máme skutečně problémy a to nemusel ani být opilí, aby se dokázal chovat škaredě, dokonce jsem byla na něj tak zvyklá, že jsem s ním odjela do Itálie za prací, kde to byl ten samí kolotoč ubližování a jsem byla nakonec tak ráda, že jsme se museli vrátit zpět sem..dopadlo to tak, že jsem začala znovu studovat a více se mít ráda, že on to nakonec nerozdýchal, tak, že jsem ho u nás načapala s jinou holčinou, v tom jsem neváhala, otočila na podpatku a od té doby ho už nikdy neviděla

Ty problém nemáš on ano, já bych ho svou láskou nepodporovala, když je slepí k sobě jak si může vůbec uvědomovat city k tobě...hm..jakýkoliv druh závislosti je špatný, a když se odráží do vztahu, tak to nejvíce odnese ten kdo miloval a snažil se pomoct, promluvila bych s ním o tom, a pokud to nemíní řešit a zlehčuje to tak bych zvedala krovky,a snažila se hledat kolem sebe pozitivně naladěné lidi.

Ahojky, tak se opět po nějaké době vracím k tomuto tématu S přítelem jsem pořád, ještě jsem nedokázala zvednout krovky, i když to většina mého srdce a hlavně těla moc chce. Asi čekám na nějakou věc, která mě k tomu dokope, nějakej incident... Jenomže ono se neděje vůbec nic. Tak si pořád říkám, jestli nejsem třeba moc náročná, nebo jen věčně nespokojená... Ani nevíte kolikrát jsem se to snažila přebírat ze všech stran, ale stejně mám takovej vnitřní, nutkavej pocit, že musím odejít, že to není ten pravý.

Jenže jsem člověk, kterej tíhne k jednomu partnerovi, vždycky jsem chtěla mít jen toho jednoho a spokojenej život. Proto se mi od něj nechce, počítam jeho kladné a záporné stránky...o to ani tolik nejde, spíš to srdíčko, prostě není spokojený Jsou chvíle, kdy si říkám, konečně ho mám zase ráda ! Třeba když jedeme nakoupit, je to takový příjemný, jako když mám zázemí, někdo se o mě stará.. A říkám si, co bys ty náno vůbec chtěla, buď ráda ! Ale pak jsme doma, dokud se bavíme "přátelsky" je všechno v pořádku. Ale jakmile ho mám obejmout, políbit, dělám to s nechutí a spát s ním, to je prostě pro mě hrozný a všechno to zkazí vždycky to, že z něj imrvére táhne pivo. Jasně, dát si pivo je uplně normální, jenže když on věčně smrdí jako strejda z putiky a to se mi už hnusí.

Jenže když tu čtu jiné diskuze, jak některý chlap neumí najít práci, je neprůbojnej atd..tak si říkam, že ten můj je v pohodě. Je to osobnost, má plno přátel, který se ho drží, umí se za něco bít, nenechá si jen tak něco líbit...toho si taky vážím, on je to v jádru dobrej člověk, myslím, že ani neni ten typ podrazáka. JENŽE ! Jako kamaráda bych ho měla moc ráda, ale milovat ho asi už nedokážu, jestli jsem ho vůbec milovala. Prostě mi příjde, že k sobě nesedíme. Za prvé mi chybí mazlení a intimní věci, který s nim prostě nedokážu prožívat. Za druhé já mam tendenci krotit jeho povahu, čímž mám pocit, že ho pomalu ubíjím a dělám z něj něco, co není a co nemá být. Cítím že jeho povaha musí růst, ne uvadat jen pro to, že já jsem trochu přízemnější typ, ráda bych aby mě někdy pozval na večeři, udělal něco romantického, mluvil se mnou o něčem jiném než o motorech.... A stejně tak on ubíjí mě, protože nemám co potřebuji.

Takhle přemýšlím s odstupem času, kdy už se mezi nás nepletou jeho ožralecké návraty domů a hnusné nadávky...

Mayci
Jsi krásná mladá holka, nenič se tím, že s takovým člověkem zůstaneš! Nestojí za to! Ne a ne a ne! Už jsi otevřela oči, tak ještě seber sílu a odejdi. On se nezmění - rozhodně ne dlouhodobě. Vím, že je těžké to skončit, vím tak, jak těžké bude začít odznova, ale rozhodně s ním nezůstávej, zničil by ti život, stáhnul by tě na dno-psychicky minimálně, tomu věř. Držím palce a přeju hodně síly zavřít za sebou dveře. Pořád máš spoustu času najít toho opravdu pravého a žít, tak jak sníš.

Děkuju moc za pochvalu Já si taky myslim, že se nezmění, on vlasně neni jinej, jen jak bych to řekla.. "přidušenej" , takovej uměle jinej a mám pocit, že neni vůbec šťastnej. On je prostě živel a já si ho ani jinak představit neumim, je prostě takovej a mám ho tak ráda....ale vztah, nebo lépe řečeno lásku si představuju jinak. Hlavně nevím co mám dělat s tim sexem. Prostě se mi vytvořil takovej blok a já se vždycky těšim až to skončí. On neni zrovna citlivej něžnej typ a taky to vyžaduje každej den, pokud to neni, nervózně poklepává a hrozně nápadně dává najevo, že "už je čas" a mě se to táááááááááák moc nelíbí tenhle ten přístup. Jakoby ani nevěděl co je to holka (žena). Když se o tom snažim mluvit, tak je naštvanej a někdy i křičí. Sáhodlouze mu to vysvětluju a on stejně zase druhej den po mě leze jako by nic a vůbec ho nezajímá co jsem den před tím řikala, že sex je něco hezkýho, co se nemusí dělat furt jako když chodíš pro chleba, že holka má někdy taky starosti a prostě na to nemá chuť každej den ať se děje co se děje, kord když spolu bydlíme. Říkam mu, nech tomu volnej průběh, počkej až budu chtít já, třeba tři dny, uvidíš že to bude lepší (a taky by třeba bylo) ale nikdy k tomu nedojde. Vždycky to chce zase hned další den a třeba ráno i večer. Víš jak mi to připadá? Jako pejsek co si musí furt značkovat svůj patník. Nemůžu si pomoct. Proč mě ani trochu neposlouchá Takhle to dobrý nikdy nebude. Když to nedej bože jeden den neděláme, tak se o tom minimálně hádáme (proč to dnes nebude?!)
Tohleto je asi dost blbý, viď. Kdyby mě poslouchal, bylo by to možná dobrý, ale jak to zjistit, když jsme to ani nezkusili a on to očividně ani nestojí. Nějak jsem se rozepsala

Navíc to, že neni den, kdy z něj netáhne pivo, ať už dělá cokoliv, mi připadá, jako by se "udržoval" do doby, než zase vybouchne a začne chlastat....

Já jsem nikdy neměla moc štěstí, ani lásky, ať už ze strany rodiny, nebo partnerů... Jsem asi odsouzená k takovýmu životu

Mayci

Zlatko, to vůbec neříkej! Možná teď nejsi šťastná, ale určitě to štěstí ještě najít můžeš, jen mu musíš jít naproti. Však ne nadarmo se říká, že každý je strůjcem svého štěstí. Něco na tom určitě bude.
A co se toho sexu týče. On v tobě nevidí ženu, kterou by měl milovat, ale skutečně jenom kus masa, prostředek k uspokojení. Co je to k sakru za chlapa, který se k tobě nechová jako k ženě? Neptá se tě, jestli chceš nebo nechceš a vynucuje si to!? Jak si to vůbec může dovolit? U mně by teda skončil hned. Vždyť on se k tobě chová hůř než k hadru na vytírání. Skutečně - nenechej si to líbit, prosím tě o to. Podle fotky vypadáš, že jsi zhruba tak v mém věku a to, co jsem psala, že jsi opravdu krásná mladá holka, myslím vážně. Seber svoji sílu, čest a hrdost - jistě v tobě nějaká je a nedovol nikomu, aby s tebou tak ošklivě zacházel. Sama jsi psala, že se ti podařilo se zabouchnout - a to je přeci dobrá zpráva. S tím (promiń ten výraz, ale sedí) tupcem, co si tě jako partnerky neváží a nerespektuje, to nemá žádnou růžovou budoucnost.

Lentile

Já jsem ten příspěvek o zabouchnutí radši smazala, abych tady zase neřešila něco uplně jinýho a hlavně to budí dojem, že jsem ve svym životě totálně zamotaná, což je momentálně pravda, ale radši to tady neřešit. Zabouchnout se mi mimochodem podaří bez problémů, ale né do někoho, kdo to vidí stejně.. S tím jeho kamarádem jsme si jeden čas psali a i byli párkrát venku, taky mi psal že mě celou dobu hrozně miluje...no prožila jsem si tři měsíce jako z telenovely, neuvěřitelně krásný, netušila jsem že něco takovýho můžu zažít a do dnes mě to trápí, už je to rok nazpátek No zase jsem se rozepsala o tom co jsem nechtěla, ale já prostě na všechno mam svoje důvody a vysvětlení

To víš že mám hrdost, je mi ze sebe taky špatně, ale jestli budeš mít chvilku a chuť, mrkni co jsem psala o mámě v diskuzi "nejsem sebevrah ale nedokážu už žít" tam najdeš důvody, proč se mi zrovna dvakrát odsud nechce.... I přes to všechno tu mám větší zázemí, než jsem kdy v životě měla, k mámě se mi vůbec nechce. Ale moc dobře vím, že tohle nikam nevede a že stejně odejdu a až to udělam a časem se postavim na vlastní nohy, nebudu toho nikdy litovat, jen si řeknu, že jsem to neudělala už dávno

Jinak je mi 24