Má cenu přetrvávat ve vztahu, kde odešla láska díky bolestným zážitkům?

berolina

Síla zvyku po roce a půl je málo, ale já s nim bydlim, takže spolu sdílíme všechno, ta domácnost urychlí ty věci, který jinak trvaj dýl, podle mě teda. Masochistka nejsem to nééé co mě s nim drží....asi to že nikde jinde nemam zázemí, můžu jít k mámě, už jsem to jednou udělala, ale toho se nejvíc bojim, žít s ní ten její život. Jasně, chvíli to přežiju, našetřím a zařídim se. To si řikam pořád ale udělat to....to si radši řikam že to ještě nějak půjde, tim si myslim že jen utíkam od reality

Mayci]

No tak po tomhle ti opravdu upřímně radím, jdi od toho. Jestli má v rodině (a to ze strany matky i otce) tenhle problem, tak už je to z části dáno i geneticky. Navíc mu tenhle model rodiny bude připadat normální, žije jinde. Je obklopen stejnými lidmi jako je on. U něj nenajdeš pochopení a zastání, když budeš chtít žít jinak. A pro jeho přátele budeš s prominutím "kráva", která mu zakazuje. Ono je to těžké. Člověk spoustu věcí nechce vidět. Nechce si to připustit, protože se mu možná nechce začínat znova. Taky jsem to zažila, našla jsem si kluka-bohéma, začli jsme spolu bydlet, všechno bylo fajn, taky mám ráda zábavu. Ale ono tě to za nějakou dobu omrzí a pak jsem zjistila, že všechna zodpovědnost byla na mě, vkládala jsem do toho energii, peníze, čas. On nedělal nic..jen manipulativně vyčítal a dával mi najevo, že já jsem ta špatná. Navíc byl chorobný žarlivec a do toho bral nějaké lehčí drogy, takže se to propadlo časem do uplnýho pekla. Ja už jsem ho potom nemilovala vůbec, ukončila jsem to ze dne na den a bylo to to nejlepší, co jsem udělala. Ted jen zpětně lituju času, kterej jsem mu dala, protože kdybych myslela na sebe, dodělala jsem už před rokem školu a byla daleko spokojenější. Ono je těžké si to přiznat, ale když si to přiznáš a uvědomíš, tak už je to kousek ke změně.

Mayci
je fakt, že tě neznám, tak se špatně radí, ale jestli už pracuješ, tak by neměl být problém, si najít vlastní podnájem? vím, že to je těžké, ale období, kdy jsem měla svůj vlastní malý byteček jenom pro sebe bylo jedno z mých nejhezčích, pomohlo mi to si ujasnit moc věcí, osamostatnit se a získat větší nadhled. každopádně, řešení se dá najít vždycky, jenom to je občas obtížnější. zůstávat ve vztahu, jaký popisuješ, je více méně sebevražda

Ten muj současnej problém je v tom, že můj přítel se chová dobře ale já už nedokážu cítit to co předtim. Tak jestli to má cenu, jestli se na hnusný zážitky dá zapomenout nebo ne...

Berolina

Ano, pracuju, ale ani tak to neni lehčí. Musim hodně pomáhat mámě, ta bere jen inv. důchod a je uplně sama. Takže vždycky musim přiběhnout a zaplatit jí paušál a tohleto a támhleto, na co nemá a je jí to jedno, protože se o ní přece někdo postarat musí. Dá se říct že mě využívá, jenže já vím že jsem stejně jediná na koho to zbývá a tak než platit víc, zaplatim za ní všechno hned, dokud to ještě nenaroste. Ona je vrchol nezodpovědnosti. Nájem bych utáhla, ale horší je to s těma kaucema, kde mám vzít 20tisíc když jsem ráda že mi něco jakžtakž zbyde... Do toho platim půlku nájmu tady kde bydlíme. Když jsem se jednou k mámě nastěhovala, myslela jsem že u ní si našetřim, ubyde mi placení toho vysokýho nájmu. Ale naopak, nejdřív byla milá ale pak to začlo, bydlíš tady, tak budeš platit, nebo si táhni zpátky.

Mayci

Zapomenout se dá, ale bez něj! Tohle se bude opravdu opakovat. A lítost je sice hezká, ale spousta lidí tě díky ní zneužije a alkoholici a podobní lidé především. Znám spoustu případů. Má kamarádka je ve stejné situaci, nechce k rodičům, protože po ní vždy spíš šlapaly a žije s přítelem alkoholikem, s kterým ví, že to nemá budoucnost. Jenže se bojí to měnit, tak zůstává tam, kde je a akorát se do toho víc potápí, smutní a už není taková jako dřív. Ja ted bydlím uplně sama, mám levný malý podnájem a jsem absolutně spokojená. Jestli máš možnost a finance na to, najít si nějaký podnájem, nebo bydlet třeba s nějakými lidmi ve společném podnájmu jdi do toho. Ze začátku se možná nebudeš cítít, je to krok do neznáma, ale za chvíli ti bude líp, opravdu. Nenič se a važ si sama sebe.

Mayci

Tak to máš těžko s tou mámou. Nemáš sourozence, s kterými by ses o tu odpovědnost podělila? Z tohodle začarovaného kruhu se těžko vymotává...

Mayci
Děkuju, víš, abych byla upřímná, taky nejsem tak silná, taky je ve mě malá dušička, taky jsem z toho v pr.... , taky nechápu, jak ten koho jsem si tak vysnila, s kterým jsem toho prožila tolik hezkýho, s kterým jsem se tolik nachechtala, ke kterýmu jsem chovala tak silný city a věřila tomu, že jsem pro něj jednoduše důležitá, jak se tenhle můj ideální partner mohl takhle změnit, já to s tím myslela dobře, já mu nic neprovedla - ale zase na druhou stranu, nic není jen jednostranné a žádná mince nemá jen rub a nebo líc, mám na tom jistě také svou zásluhu, taky jsem mu v něčem určitě moc ublížila, ač třeba nevědomky, ale on je introvert, komunikaci jsem zkoušela nic z něj nedostanu. Taky se bojím, strašně se např. já bojím, že si mě už nikdy žádnej chap nevšimne, že zůstanu sama, že budu navždycky pro děti mých kamarádek - ta teta, která je pořád sama. Bojím, moc, ale stále ( a možná naivně) věřím, že i já si zasloužím lásku, vodění za ruce, občas kytičku, pusinky pod stromem - prostě všechno to, co si myslím, že k lásce patří. Já s ním tohle nepoznala, páč, dle jeho slov - jsem tak strašná mrcha, která si takovýdle věci prostě nezaslouží. Nezahla jsem mu nikdy, nedělala žárlivé scény, důvěřovala... ale dál už nemůžu...buď by mě dohnal k tomu abych si sama sobě ublížila nebo k tomu abych skončila na psychiatrii nebo k tomu abych se uchlastala...je mi 28, nebudu bědovat sama nad sebou a litovat se holt, ani lásku asi nikdy nebudu mít - jen tak a zadarmo, ale tohle, tohle už né - rozhodla jsem se proto bojovat - za svůj VLASTNÍ lepší život a udělám pro to všechno co je v mých silách. Udělej to taky a pojď do toho se mnou !! M

Mayci
já souhlasím s Eevitou, možná by bylo dobře se odstěhovat do podnájmu s pár lidma, kde budeš mít vlastní pokojík, zázemí.

na tvém místě bych už si začala svou situaci plánovat, třeba už neplatit u přítele nájem, odstěhovat s k mamce na pár týdnů a říct ji, že ji to vynahradíš v budoucnu, ale momentálně nemáš. já ti věřím, že to s ní nemáš jednoduché, musíš si to promyslet, možná už začít hledat inzeráty na byt. čím později tu svoji situaci začneš řešit, tím to bude horší. a věř mi, přítel se ted chová dobře, ale podle toho co píšeš, mu to na věky nevydrží. a je možné, že pak budeš zkoušet odpouštět a zapomínat horší věci (od nadávek už není daleko k facce např.) těd jsi ještě mladá, tak si to užívej, dokud můžeš.

Mayci
hm... podle toho, jak si popsala to jeho "pití" mi jako alkoholik nepřipadne. Když já si vzpomenu na svojí pubertu - ze které jsem prozatím nevyrostla ... tak takové "chlastací víkendy" byly na týdenním pořádku... Ale nevím, můžu prostě jen usuzovat... Navíc to znám od sebe, já nesnáším, když můj přítel byl opilý a my jsme spolu nemohli chodit "pařit" - a kdyžtak se vždycky opil jen jeden z nás a druhý byl více v pohodě.. Když se přítel napil, probudil se ve mě nějaký odpor... prostě mi nepřipadl vtipný, připadl mi slizký a ztrácel cit, kolikrát mě třeba kousl, že mě to bolelo... Naučila jsem se to však tolerovat a přítel už se tolik neopíjel... Takže možná, že na něj reaguješ přecitlivěle, ale to si nemyslím dle toho, co tady popisuješ... ono chápu, že se ti to teď jeví jinak, ale jestli se tvůj přítel chová dobře a ty se nedokážeš ani na chvilku od těch všech špatných zážitků odprostit, tak ten vztah nemá budoucnost.... A dál podle toho, co si psala, jestli se teď chová dobře, ale ty víš že s ním nezůstaneš... tak to nechej tak. Prostě nedělej žádný závratný změny, a všechno začni dělat postupně. Jestli seš spokojená a dobře se ti bydlí, tak s ním bydli, jestli se chceš osamostatnit, tak si začni postupně šetřit a hledej si byt a až příjde ten čas, tak od něj odejdi... Hele, já tě chápu, ale je pravda, že si za všecko člověk může sám.. pokud si nechá srazit sebevědomí, je to jeho problém, pokud se nechá zdeptat jeho vztahem s bývalkou (viz já) je to taky jeho problém.. všechno jsou to rozhodnutí a člověk si za ně může sám. Takže když se budeš chtít trápit, budeš se trápit, pokud ne opustíš ho nebo k němu najdeš cestu... Ale podle toho, co píšeš, tak ho nemiluješ a nechceš s ním být, jestli se ti dobře bydlí, tak s nim bydli a až se ti bydlet přestane dobře, odstěhuj se... Na hnusný zážitky nezapomeneš pokud sama nebudeš chtít. Já třeba na ně zapomenout chci, tak se s tím snažím něco dělat... Je to prostě na tobě, ale to víš

Mayci
Utíkej od něj, dokud je čas! On si Tě nezaslouží!! Lidi se nemění, on se nezmění a bude to čím dál horší. Podívej se na inzeráty, občas hledají ženy spolubydlící , aby se s nimi podělily o nájem za bydlení, nebo bych šla raději bydlet k matce a časem si najdeš muže, který si Tě bude vážit a bude se k Tobě chovat hezky. Na nic už bych nečekala.

Malacek
víš, moje mamka byla skoro celý život sama (se mnou a mou sestrou) a dle jejích slov si to moc užívala a říkala, že žádného chlapa nechce. ona vždycky říkala, že si někoho najde, až ta mladší odejde, že pak bude hledat takové partáka a je jedno že to bude až ji bude 60

no a já když jsem se rozcházela a mamce jsem brečela na rameni, že budu do smrti sama a nikdo mě nebude chtít a skončím jako ta teta, kterou našli ohryzanou od vlastních koček, tak se mamča smála, že když ona si někoho může najít v tak vysokém věku tak proč já, mladá a perspektivní bych s tím měla mít problémy. on ten pravý opravdu přijde až když jsi v nitřně spokojená a vyrovnaná sama se sebou.

po svém nejhorším rozchodu jsem bydlela rok a půl sama, a prožila jsem si stádia od "ježíšmarjá, zůstanu na ocet a nikdo mě nemá rád" až do 'já nikoho nechci, to je pohodička když jsem sama'. užívala jsem si pařby, kamarádky, one night stands, no a když už jsem se byla ve stadiu, že jsem byla připravená na nový vztah a zodpovědnost, tak jsem si našla svého současného přitele, s kterým jsem ted už sedmý rok a jsem moc spokojená.
tak to shrnu: já si opravdu myslím, že láska si tě najde a do té doby si člověk má užívat a neničit si mládí s někým kdo za to nestojí

Elza

Malacek

Když už to máš "za sebou" tak nepřestávej, já se taky bojim, že přijdu o tohle teplíčko co tu mam, každej hezkej den se pro mě promění ve smutnou vzpomínku kterou se bojim opustit. Ale pak když mě tyhle deprese přejdou, chci od života něco víc, jak říkáš ty, vození za ruce, pusinky...prostě být zamilovaná a hlavně si žít svůj vlastní život, nezávïsle na někom druhym. Aspoň jsem se ponaučila a do bydlení s chlapem už se nevrhnu tak po hlavě - ono už pak není skoro cesty zpátky.Ale naučila jsem se vařit a celkově toho vůbec nelituju, hodně věcí jsem pochopila a vím jak vypadá život ve dvou, s čim se musíš smířit a jak to všechno chodí. Ano, ráda se smířim, ráda budu dělat kompromisy a ráda se přizpůsobim v těch věcech, který nezměnim, ale asi ne s člověkem kterej mi nadával a ponižoval.

Eevita

Ani nevíš jak snim o tom, že mám svůj podnájem a žiju si podle sebe, sama....jéje, kdybych měla takovou možnost tak už jsem pryč dávno. Ale je to těžký s těma financema, to samé Berolina v tak malým městě kde žiju to tak nechodí, že si najdeš byt s pár lidma.... Moje kamarádky žijou buď u rodičů nebo s přítelema... Nic jiného mi ale nezbývá, než se sebrat a přežít to u tý mámy...Třeba se brzo objeví něco co mi dodá sílu a radost ze života a nebude mi to připadat tak hrozný... Vlastně tam mam do teď všechny věci, takže si stačí zabalit igelitku a bude to vyřešený.. Jen se odhodlat.

Ale podle mě člověk, kterej si musí dát v neděli ráno po opici aspoň placatku tvrdýho alkoholu je na něm závislej. On vlastně ani neuměl (neumí, nevím, jestli něco znamená že měsíc nepije) žít bez toho aby nebyl pod vlivem něčeho, ať už tráva, nebo aspoň krabice vína, což je u něj limonáda.