Krásný vztah

on ten správný taky jednou přijde a ještě se k nám přidáš

tak u nás je máme oba, on má děti rád a nám se narodil bráška, když mi bylo 14let a já se podílela na jeho výchově, protože naši měli doccela dost práce...Kolikrát někam jedem všichni tři a lidi kolem si myslí, že je náš. Tuhle jsme mu kupovali k svátku knížku a paní prodavačka nám povídá, že si chlapeček může vlízt mezi tatínka a maminku a můžou číst všichni tři. Copak já, já jsem zvyklá na zdvořilé držení dveří od tatínků, ale přítel u toho nějak změkl A rádi si půjčujeme mimi naší známé, má jedenapůlroční holčičku a my jsme z ní unešení

to rozhodně nemusí, to je pravda, ale říkáme si, že svatbou by se stejnak nic moc nezměnilo, kromě příjmení a prstýnku, ale zase přítel ví, že až budeme chtít mimčo, tak si mě bude muset vzít Nechci se jmenovat jinak než své dítě. A už vůbec se nechci vdávat proto, že bych musela. Jen ještě nemáme kam spěchat.

Mě se líbilo jak to měl přítelův bratranec. Chodili spolu možná 3 roky, pak měli díte a nedělali si hlavu z nějaký svadby. Teď nevím přesne, ale kluk měl možná 1,2,3 roky a až pak se rozhodli pro svadbu. Bylo to moc pěkný když jim takový malý človíček v saku s motýlkem přinesl prstýnky.

To je na jednu stranu pravda, ale pro nás to znamenalo "něco" víc - prostě tomu druhému, tak nějak "potvrdíš", že k němu chceš patřit oficiálně. Já ani nevím, jak to popsat. Řekla bych, že náš vztah se tím ještě vylepšil, posílil, zkrásněl... fakt ani nevím, jak to napsat... Prostě to pro nás nebyl jen ten prstýnek....
Ale stejně máme štěstí, že žijeme v době, kdy si o tom můžeme rozhodovat svobodně, dřív by nešlo s někým jen tak žít na hromádce.....
A nakonec, nejdůležitější je, aby to klapalo, ať už v manželství, nebo "jen" ve vztahu....

lucinkaf
tyweee
Přítel by už nejradši teď mimi, tak jsme se tak dohodli-že ještě škola 3 roky (samozřejmě souhlasil, chápe že ej to důležité) a pak mimi a to že bude za 3 roky další (chci ať nejsou moc daleko po sobě a aspoň pak nebudu po 2 letech odcházet z práce) sem už k tomu jen přidala a to, že baráček musíme poupravit než bude mimi je jasné-proto takový "plán"

ale jo, může být, třeba až bude po svatbě, tak si řekneme, že jsme do toho měli jít už dávno Tak jako nás stmelilo bydlení, vás svatba, chápu tvé pocity A říkám, já bych se klidně vdávala, ale dokud s tím nepřijde on, nic podnikat nebudu, jsem v tomhle staromódní, ženskou by měl žádat chlap

My jsme letos s manželem oslavili stříbrnou svatbu. Brali jsme se po čtyřměsíční známosti, protože jsem otěhotněla, ale tak nějak jsem věděla, že je to ten pravý. Těch 25 let bylo nejkrásnějších v mém životě a doufám, že mě jěště takových alespoň padesát čeká

S přítelem jsme spolu dva roky a společně bydlíme, teď před nedávnem jsme spolu začali i pracovat, takže se vidíme skoro pořád. každý nás od toho zrazoval, že budeme mít ponorku atd., ale nám se naopak vztah ještě více upevnil. skoro vůbec se nehádáme a ani do sebe nerýpem, když chce jeden z nás být chvilku sám, tak je sám a nevadí nám to. jsme oba dva umělecky založení, takže rádi chodíme na koncerty, do divadla, na výstavy... prostě společně si vystačíme. v budoucnu plánujeme svatbu, už jsme o tom mluvili a vysnili si náš den, tak uvidíme, jestli to vyjde

Je to opravdu moc hezké téma, pěkně se o čte, když vidím, kolik z vás je tak spokojených jako já moc vám to všem přeju, ať to klape dál.

Být tohle téma založené před rokem, neměla bych co psát, jen to, že jsme nešťastná ze vztahu, který mám krátce, ale on nefunguje. Také jsme byli s přítelem spolu v práci a naopak u nás to dobrotu nedělalo, já chtěla být s ním o víkendech, on měl pocit, že je se mnou pořád...
Vše se změnilo. Chodíme spolu rok a půl, překonali jsme několik krizových hádek a já jsem moc ráda, že to tak je. Když spolu sedíme večer u TV, pořád mne hladí, objímáme se, líbáme... V noci kolikrát cítím, že mne zakrývá a dává mi pusu-je to nádhera. Přitom je to kluk o 8 let mladší
Jsem také moc ráda, že si k sobě našli cestu s mojí dcerkou, rozumí si od začátku. Občas něco málo skřípne, ale asi nikde to není 100%

S přítelem jsem pět let, od svých 16 let, jemu tehdy bylo 18, no sranda Pro nás oba je to první vážný vztah. Jestli je to nadosmrti, to nevím, teď to tak cítím a byla bych moooc ráda, zatím nemám jediný důvod pochybovat. Přítel je úžasný. Nikomu bych snad nemohla důvěřovat víc...

Tak já se taky můžu přidat Sice jsem s přítelem necelý rok, ale musím zatím říct, že ideální. Zatím žádná hádka, absolutní důvěra, teď na konci měsíce se budeme k sobě stěhovat. Dali jsem si podmínku, že jestli spolu vydržíme 14 dní na dovolené, tak bude bydlení Je mi skoro 30, rozvedená, takže už jsem holt hodně opatrná.

On mě naučil jezdit na motorce, teď mě představil svojí rodině, je o chlap, na kterého můžu být hrdá a nemusím se o něj bát, že se ztratí ve světě. I když mě občas štve (jako že mi v 7 ráno vysvětluje funkci jaderného reaktoru), tak ho moc miluju. navíc, nekouká po holkách, ale po motorkách

Dneska jsem mu dala opožděně dárek k narozeninám a svítily mu oči jak malýmu klukovi. Vím, že se třeba od něj moc nedočkám kytky, ale ten klid a pohoda to srovná.

Pridávam sa, sme spolu dva a pol roka a hádka žiadna, ani vyprokovať sa nedá, robí čo mi na očiach vidí a stále nosí nejaký darček, plánujeme budúcnosť.. pred týždňom mi napríklad kúpil dve malé autíčka.. jedno čo budem mať a jedno čo by som chcela mať Je to až príliš dokonalé a preto sa bojím, že sa mi to len zdá a potom všetko riešim.. napríklad aj to, že mi je divné že ma tak strašne miluje som asi vyšinutá ale som šťastná

Já jsem se svojí láskou skoro šestnáct let. Když tak přemýšlím, jsem tak trochu hysterická, hádavá a tak. No, však to znáte. On je normální chlap a stále víc uznávám, že je super. Nakonec nic víc ve vztahu dvou lidí není tak důležité jako pochopení a přijetí! Jen ještě něco musím dodat: děvčata - zůstaňte sami sebou! Kdyby po vás někdo chtěl něco, co se příčí vašemu svědomí - brańte se. Zůstaňte svobodné a své!

Jéé, to je krásné téma, už jsem nedoufala (po tom všem, co čtu, nejen tady), že šťastné vztahy existují

Taky přispěju do tohoto příjemného tématu, protože patřím k Vám šťastným. S manželem jsme spolu začali 9rok. Brali jsme se před 3lety a na svatební cestě se nám podařilo stvořit naše malé štěstíčko - již 2letou dcerku. Nikdy jsme se vážně nepohádali, vzajemně si jeden druhého moc vážíme. Tolerujeme své koníčky. Dáváme si možnost mít každý chvilku sám pro sebe, ale na druhou stranu stále něco společně podnikáme. Manžel se dokáže postarat o maličkou i domácnost, když já nemohu. Je to člověk, u kterého vím, že se na něj mohu spolehnout. Vážím si ho a moc ho miluji. Mohu s čistým srdcem říct, že stále víc....
Doufám, že jsem nic nezakřikla