Krásný vztah

Prosím Tě, nežijeme se stejným chlapem náhodou?

Moc hezké téma. Sama vím, že existuje pár příkladných vztahů, kde se mají rádi i po dvaceti letech, je mezi nimi takové to partnerské škádlení a jiskření, důvěra a intimita. Ale je jich teda sakra málo.
Většina z vás tady píše o vztahu, kdy ještě nemáte dítě. Samozřejmě věříte, že narození společného zázraku váš vztah ještě posílí a už nebudete moci být šťastnější. A občas to tak i je
Tak schválně, za pár let napište Až projdete těhotenstvím, kdy vám bude zle a partner bude mrzutý, že nechcete o sexu ani slyšet (nebo naopak vy budete nadržené jak veverky a partner nebude s vaším bříškem chtít....), až projdete kojením, ročním nevyspáním, zatímco váš nej- bude vedle vás chrápat jak dřevo, pak plačící miminko, kdy váš drahý bude chodit "si odpočinout" za kámošema, a po návratu z práce, kdy vy budete mrtvá únavou, vám vykládat, jak se mu ráno nechce vstávat a jak by TAKY chtěl být doma Až budete myslet na milion věcí kolem dítěte a on se vás ublíženě zeptá "tys mi nevyžehlila to modré tričko?!" a nepohádáte se do krve, když mu neurazíte hlavu, až se otočí za dvacetiletou kráskou místo za vaším vytahaným popraskaným tělem (které takové bude, ať už máte víc nebo míň času se věnovat i sobě..) - a doufejme, že se jen otočí, skloním se až k zemi
Rodina je krásná věc, ale až když ustojíte narození a první roky s dítětem, pište tady, jak máte nádherný vztah
Jinak přeji všem vše nej

ale no tak... ony existují určité věci, které to dokážou minimalizovat (jako třeba mazání se v těhu- celý těhotenství jsem byla mastná jak olejovka, ale bylo to k něčemu - ani jedna strie) - to že je to dané geneticky moc neberu - všechny ženský u nás popraskaly, ale nemazaly se.
Vytahané bříško trochu je, ale to snad normální chlap pochopí

právě tím kojením a nevyspáním procházím. Lezu po zdi, manžel to chápe a o víkendu má jednu noc službu on a v životě by takovou pitomost, že by TAKY chtěl být doma snad nevypustil z pusy a není sám. Už jsem slyšela pár chlapů co řekli, že nechápou proč se mateřské říká dovolená
Jistě, znám takové, co řeknou, že je to v pohodě, že porod nic není a bla bla bla. ale zas bych to tak nedramatizovala a ty chlapy bych neházela do jednoho pytle.

nehážu...on má každý něco jiného
Né v pohodě. Jen jsem chtěla napsat trošku něco o jiné fázi vztahu. Může to být super a všechny zúčastněné strany to ustojí, ale těm potom všechna čest. Není nic těžkého na tom, když jsme jen my dva, mít krásný vztah. Ale vím i o hrdličkách, které jsem vždy dávala za vzor - k absolutnímu štěstí jim chybělo jen miminko. A když se jim po šílených desetiletých peripetiích narodilo, za tři měsíce si ona hledala bydlení a on na ni, byť v afektu, byl sprostý jak dlaždič..

to taky vím týkalo se to těhotenských a poporodních hormonů a okamžité lítosti, proč se chlap, kterému jsme v bolestech porodily dítě, vůbec otočí za slečnou která momentálně nemá jiné starosti, než chodit na manikůru, solárko, do fitka, ke kadeřnici, na masáže, po nákupech...
Ježiš teď tu budu vypadat jak ukřivděná pipinka. Ne, to ne, mám fajn chlapa a krásnou dceru, a namouduši přeju všem to stejné - ale abyste nebyly pak překvapené, že ten krásný růžový vztah dostane najednou úplně jiné rozměry

Reaguji na pes.filipes:
Naprosto rozumím, co jsi tím chtěla říci. A souhlasím.

Reaguji na Adka:

No to by dostal přes držku!

ale vyznělo to tak, že dítětem a těhotenstvím jde vztah do kytek

tak ale s tím člověk snad musí počítat... nebo sis myslela, že porodem se nic nezmění a bude to pořád stejné?

My jsme spolu přes čtyři roky, mně je 18 a příteli 19. Poznali jsme se ve škole, tři roky jsme si sebe skoro nevšímali a pak jsme se do sebe najednou zamilovali, bylo to asi osudové
Prožili jsme spolu už dost různých situací, rok jsme spolu chodili do třídy a viděli se denně, rok jsme byli každý na intru a viděli se jednou za týden jenom pár hodin (s našimi školami je to složité) a teď už zase na intru nejsem, ale chodím do jiné školy, i tak se moc často nevidíme, což mě trošku trápí, přítel se totiž dost zabývá programováním a také je docela velký sportovec a času nám na sebe moc nezbývá. Za rok jdeme na vysokou a plánujeme, že půjdeme do stejného města a budeme spolu bydlet, doufám, že to vyjde, protože se moc těším, že se náš vztah zase někam posune
I když jsme spolu už 4 roky (což není zase tak moc, ale na náš věk celkem asi jo), tak ten vztah je stále krásnější, milujeme se snad čím dál víc, už se dost dobře známe a trošku víme, co od sebe čekat. Občas se dost hádáme, protože jsme oba tvrdohlaví, ale pak se zase usmíříme a snažíme se problém nějak vyřešit. Nemám to s ním úplně lehké a on se mnou už vůbec ne, ale jsem moc šťastná, že mi ho osud postavil do cesty. I když víme, že se může stát cokoliv, protože jsme hodně mladí, věříme tomu, že spolu zůstaneme napořád. Oba dva o tom sníme Za čtyři roky už jsme toho hodně prožili, spoustu krásných chvil, na které nikdy nezapomeneme, ale měli jsme samozřejmě i velice těžká období, která jsme však překonali a bereme to tak, že co nás nezabije, to nás posílí a hlavně náš vztah. Hodně si navzájem věříme a on je pro mě zároveň i můj nejlepší přítel. Aby nám vztah nezevšedněl. snažíme se podnikat nové věci, například teď jsme se společně začali učit hrát tenis zároveň je mezi námi pořád velká vášeň a přítel mi neustále opakuje, jak jsem krásná jediné, co mi na našem vztahu vadí je ten čas, že jsme spolu málo. Ale alespoň se vždycky moc těšíme, až se zase uvidíme. Společného bydlení se však už nemůžu dočkat.
Moc bychom si přáli, aby nám to spolu vyšlo...a život už si bez sebe nedokážeme představit. Vždycky když se mi podívá těma svýma krásnýma očima do mých tím nežným pohledem, zamilovávám se do něho znova a znova. Někdy mě opravdu hodně štve a nejradši bych mu jednu vrazila, ale to k tomu asi patří

Tak to je opravdu krásné číst! Přeju vám, aby vám to všechno vyšlo tak, jak byste si přáli...a potom dej vědět, jak to s tím společným bydlením dopadlo!

No tak já mám vztah už 5 let, i přes to , že jsme se mohli vidět jen o víkend a to trvalo cca. 2 roky. No pak sem se k němu přistěhovala, kvůly škole . Myslím si , že ve vztahu musí být dobrá hlavně komunikace . Navzájem si naslouchat, říkat narovinu co se nám nelíbí atd.

My jsme s přítelem skoro šest let, a je to čím dál tím lepší. Začali jsme spolu chodit v sedmnácti, po třech měsících chození jsme se poprvé milovali (pro oba to bylo poprvé), a ty začátky vztahu byla takové krásně nesmělé. Teď spolu bydlíme na privátě v Brně, kde oba studujeme, ( o víkendech většinou jezdíme domů), letos už to bude třetí rok spolubydlení, a neměnila bych . Krásně se o mě stará, ráno mi dělá snídani do postele, skoro nikdy mě nechce nechat vařit bez jeho pomoci, "hádáme" se akorát o to, kdo umyje nádobí. Když mu řeknu, ať něco uklidí, tak to udělá bez řečí, nebo dokonce sám navrhne, že uklidí . Je mnohem pořádnější než já, ehm. Miluju ho z tisíce důvodů a nevyměnila bych ho za nic na světě. Můžu se s ním bavit úplně o všem, na spoustě věcí se shodneme, plánujeme společně, výborně si rozumí s mými rodiči (byl s námi i dvakrát na dovolené) a já s jeho, no, jen abych tu idylku nezakřikla. Myslím, že i s dětmi to bude v pohodě, oba je milujeme (tedy ty "cizí", svoje ještě nemáme), a na přítele se děti doslova lepí .

Reaguji na Malá Tlapa:

Reaguji na Malá Tlapa:
my jsme to svoje poprvé měli společné taky oba, což jsi myslím, že ten vzatah ještě více naplňuje.