Kdy jste zatoužila po miminku a kdy jste si opravdu pořídila?

Ahoj,tak mě je čerstvých 30...a teprve teď se začínám cítit na to,že bych asi už chtěla to mimčo. Každá to prostě máme jinak. Já patřím spíš asi mezi ty co si chtějí co nejdýl užívat a tím nemyslím že bych byla nějaká pařmenka,spíš mám ráda volnost a ráda cestuju. To s malým mimčem taky jde,ale je to složitý,vidím to u ségry. Teď už si dokážu představit,že se celý den budu starat o mimčo a na nic jiného mi určitou dobu nezbyde čas. Sice asi nikdy nebudu vzorná mamka,která se schází s ostatníma maminkama a celej den si povídá o dětech,ale myslím,že teď už se na to opravdu cítím. Takže jestli to máš podobný, nevidím důvod proč by jsi to mimčo neměla mít,ale vždycky je to záležitost dvou lidí....

Reaguji na Bailley:
Já jsem chtěla mimčo ve 25ti letech, pak mě to na nějakou dobu přešlo a pořídila jsem si ho ve 30ti.Na dítě neni člověk připraven nikdy, život se změní o 180st. a na to, co s narozením dítěte přijde se prostě nedá ani připravit, ale za mě můžu říct, že kdybych si mohla ještě jednou vybrat, tak bych ho měla rozhodně dřív.Těšim se na každý nový den, s dítětem je všechno nějak hezčí.

V listopadu mi bude 22 a nepociťuju na sobě jakoukoliv touhu po dítěti. Spíš pociťuju dá se říct až nechuť k představě, že bych měla mít dítě. Kolikrát si s přítelem říkáme, že nám stačí kočka místo dítěte Osobně si to nedovedu představit, že bych měla teď mít dítě, samozřejmě, postarat bych se zvládla, i finančně bysme to utáhli, ale mně se prostě nechce v žádným případě. ALE - někdy v 19ti jsem měla úplně šílenou touhu po dítěti, říkala jsem si, že vlastně by to bylo super a krásný. No naštěstí k tomu nedošlo (a myslím, že kdybych to tenkrát řekla přítelovi, tak by s tím vůbec nesouhlasil) a teď jsem fakt ráda. Tím chci říct, že nějaká chvilková touha v našem věku, kdy se nám teprve rozjíždí kariéra a dospělej život není vůbec něco, čeho by se měl člověk chytit. Souhlasím s názory, že člověk by si měl nejdřív něco "odžít" (ne nutně pařby) a nějak se zajistit a potom si pořídit dítě, takže u mě počítám tak nejdřív v 29.

no...já ačkoli děti chci a moc se těším, až je budu mít, zatím se mi při pomyšlení na dítě v mých 24 letech dělají leda tak osypky
Sama jsem ještě tak trochu dítě.....

A nedá mi to, nechci vyznít hnusně, ale přijde mi, že takovou touhu po dítěti pocítí spousta slečen ve chvíli, kdy tak nějak neví, co se životem - nějakýho toho chlapa už maj, skončí po střední/nedostanou se na vejšku/škola je nebaví/práce je nebaví, tak co? Udělám si děcko ne? Vyveďte mě kdyžtak z omylu, možná je to jen můj dojem a nechci tím nikoho urazit. Ale ze spousty mladých mamin či wannabe mamin mám právě tento dojem. Jo a opravdu se nedá srovnávat doba teď a před 20-30 lety, to je prostě úplně nebe a dudy, jak už tu psala adka.

Reaguji na Dasule:
Tak já tě vyvedu, já studuju a pak chci pracovat a přesto po dítěti toužím, ale vím, že by to byla ta nějvětší blbost, jakou bych teď mohla udělat.

Ráda bych napsala svůj názor.Docela se musím smát jak některé z vás pořád čekají až až až..až budu mít baráček či byt,až vystuduji,až budu mít praxi,až tohle..Holky probuďte se. Nikdo pak nechce zoufalý třicítky mlsně honí chlapi na oplodnění v barech.Je to fakt zoufalé. 21 ,22 je možná na dítě brzy,ale proč ne? Teď to myslím jinak- ne jak to má zakladatelka ,že když máte partnera který pracuje a na dítě se cítí,vy také tak proč ne. Mně je 21,mám přítele co vydělává,já si chci taky nějakej part time job najít.Miluji cestování,zábavu,modu,kosmetiku...Ale jedno vím.Do 30 rozhodně kvůli honění kariéry čekat nebudu.Tak max do 26 .Chápu ty co je pro ně práce na prvím místě a děti nechtějí ani do budoucna=fajn.Ale vy co chcete a pořád čekáte až až až něco bude tak vám pak bude přes 30 chlapa už budete těžko shánět protože vám z očí bude koukat =honila jsem kariéru a teď chci honem oplodnit.To je fakt zoufalé.Ženy co takhle po honění kariery někoho potkaly mají děti a jsou štastné tak to je opravdu ne moc častá vyjímka pozor na to. Mám kolem sebe v okolí plno ale sakra plno svobodných žen jako kamarádek nebo i známých co pořád honily kariéru a říkaly si až až..až si vydělám na tohle,nebo potkám lepšího chlapa..Prdlaj tomu nevěřte.Jsou to pěkné udržované atrativní ženské.Ale teď hold chtěji mimína a nikoho nemohou najít.Polovina z nich chce děti a nikoho nemá protože hold už je jim přes 30 a kouká jim to z očí a co si budem povídat chlapi okolo 30 u nás v Čr (žiji mimo Čr)chtějí stejně mladší. Takže abyste vy s tím čekáním na děti okolo třicítky dost nenarazily.

já jsem po miminu netoužila, přišlo samo v mých 26.....teď mi je 31, okolí do mě hučí ať druhý a mě se nechce ještě víc

No já nehodnotím, jestli je to správné, nebo špatné, mě je to celkem jedno, jen mi přijde z okolí, že to tak je. Stejně jako "vztah začíná jít do pr.dele, tak si uděláme dítě". At si má děcko kdo kdy chce, já jen, že mi to tak přijde, nic víc

Eh? Nemít dítě=nemít chlapa? A odkdy?
A nevím, kde žiješ, ale doba se mění a v mém okolí je žena rodící tak ve 28-30 letech úplně normální, nikoli zoufalá
A nepřijde mi směšné, čekat až vystuduji. To mám dítě porodit do svého pokoje u rodičů jen proto, abych později třeba nebyla zoufalou třicítkou? A kéž by se mi to povedlo,vybudovat dobré zázemí. na své děti se těším, ale právě proto, že budou moje, musej dostat to nejlepší

Holky, já vás musim některý mlaďošky uklidnit Taky sem měla několikrát tuhle chtící vlnu. Začlo to kolem 25 let, vždycky tak na měsíc mě to děsně chytlo a nepřála sem si nic jinýho, než mít dítě. Pak to ustlo a jako když utne. Za půl roku další vlna :- ) Určitě to spouští nějaký vnější vlivy - těhotná kamarádka, dítě sousedky atd... Taky jde hodně o partnera a jeho postoj - tehdy v těch mých 25, když sem to pocítila prvně, mi přítel řekl, jak moc by si přál dítě, a já, zblázněná do něj, bum a chtěla sem taky Jenže tehdy sem studovala VŠ, nebydleli sme spolu a náš vztah byl složitej, tak to nešlo. Pak sme se rozešli Od tý doby několikrát takhle vlnuju :- ) Teď je to ale jiný. Je mi skoro 28, mám pocit, že sem našla životního partnera a už bych chtěla, tentokrát opravdu a trvá to už dlouho. Odhaduju, že již nejde o vlnu Jenže zas je tu nějakej problém - přítel pracovně hodně vytíženej - do tohodle stavu vztahu si pořídit dítě, budu jak matka samopečovatelka (nemyslim samoživitelku). Sháníme pozemek nebo dům a i když vim, že to jsou tak trochu rozmary (byt máme), stejně tak prostě vim, cejtim, že teď to ještě neni úplně ono. Nechci 100%ní dokonalost podmínek, ale nějaká hranice tam v tom vědomí ženy splněná bejt musí - aby učinila to rozhodnutí. Nemusí se mi dítě narodit do baráku a nemusí bejt přítel denně doma, ale chci, aby aspoň ten pozemek nebo barák už byl nějak rozdělanej, aby přítelova pracovní vytíženost polevila a obracelo se to k lepšímu. Takže já stojim za těma, co chtěj něco nějak trochu nasměrovat, aby se jim pak dobře žilo. To rozhodnutí musí vycházet zevnitř a je pak všechno v pořádku a krásný, když žena ví, že takhle to bylo potřeba zařídit a teď už tu bude vše plně jen pro něj, pro ni.
Pravda je, že čekání bysme si mohly vyčítat, když to pak nepůjde, jenže když pak nebudou peníze/budem na vše samy/za 5 let nás nevezmou nikam do práce atd..., tak to k výčitkám může dojít stejně. Spíš bych se naučila nevyčítat si, vždyť to je bezduchej návrat do minulosti a rejpáni se v matrixu

Takže suma sumárum
Myslim, že v nižšim věku ženy může jít jen o krátkodobý chtění a to zas brzo zmizí. Neposlouchala bych teda hned tu první vlnu Pokud ale nezmizí, brala bych tu touhu vážně a klidně do dítěte šla, pokud bych necejtila, že ještě musim něco dořešit (bydlení, peníze, okolnosti vztahu atd.).

v listopadu mi bude 22 a zatim po miminu vážně netoužim já sama jsem ještě takový dítě a občas mám co dělat sama se sebou a nedovedu si předstvit, že bych měla ještě vychovávat děcko ale mám spoustu kamarádek ze základky a ze střední, který jsou vdaný, mají dítě a říkají, že štastný je udělalo až to mateřství

Je mi 21 a posledního půl roku mi tikají biologické hodiny jak o závod. Nevím proč, dřív jsem děti nechtěla. Teď jsem schopná sednout si a brečet, že nikdy nebudu mít dítě-studuju medicínu, jdu do třeťáku, takže teď to nejde, finančně na dítě taky připravení nejsme, až dostuduju, tak mě zase čekají atestace apod.
Mám vyloženě záchvaty breku, úzkosti atd... Ale rozhodně to teď být nemůže, protože se chci chovat zodpovědně. Takže až k té 30... Snad tahle touha na nějakou dobu přejde...

Já jsem porodila ve dvaceti, ne plánovaně, ale taky ne s nechutí, prostě se stalo, bydlet jsme kde měli, partner akorát nastupovat do práce po VŠ, já čerstvě přijatá na VŠ, neměla jsem nic.... dnes je synovi 6 let, s jeho tatínkem už spolu nejsme, ale vím jistě, že to, že se mi syn narodil, bylo to nejkrásnější, co se mi kdy přihodilo a NIKDY jsem toho nelitovala. Teď rodí a těhotní moje kamarádky vstevnice a taky mě to chytá, vážně nad tím přemýšlím.

souhlasím!

asi tě hodně rychle vyvedu z omylu,toto vůbec není důležité ani rozhodující při volbě početí dítěte.Nemyslím si , že bys díky tomu měla lepší podmínky pro výchovu dítěte a zajistilo ti to kvalitnější a šťastnější život.Vytvořit dítěti ideální podmínky pro život leží na úplně jiných základech než jen toto.

[reaguji]Bailley[/reaguji

každá žena by si měla pořizovat dítě podle sebe ne podle společenských norem a úvah druhých. Pro někoho je to brzo pro někoho akorát , věk je jen číslo a nevypovídá o vyzrálosti člověka .Pokud to tak cítíš , udělej to tak a neohlížej se na druhé.

Reaguji na mikkýsek:

To není pravda, co píšeš. Možná tobě to nezajistí kvalitnější a šťastnější život, ale lidi maj různý potřeby a požadavky, zaměření. Někoho udělá šťastnějšim skvělá práce, kterou dosahne díky dobrýmu vzdělání, jiný je zas rodinný typ a stačí mu k naplnění rodinný teplo. Nejde soudit všechny dle sebe. Když cejtim, že ano, že chci mít dodělanou školu, abych pak mohla celej život dělat to, co mě baví, třeba léčit zvířata, lidi... tak těžko si tu touhu zaplácnu tim, že ano, měla sem ve 23 letech milujícího syna a on je mym celoživotnim naplněnim a nahradil mi touhu po uplatnění v pracovní profesi.

Reaguji na mikkýsek:

S tim naprosto souhlasim. Argument, že Je ti teprve 22, tak si užívej, je nepatřičnej. Zas sme u toho, že každej za užívání považuje něco jinýho. Někdo rád cestuje, objevuje svět, studuje, někdo chce bejt matka a žít rodinou. Jde o konkrétní nastavení konkrétního jedince. Věk i normy sou vnější. Jde jen o touhu a cítění u sebe samé.