Jak se mám zachovat po nečekané žárlivé scéně?

Reaguji na True: to upřímně řečeno nevím, ale docela o tom pochybuju...

Reaguji na exmanželka:
"si veľmi silná ryba, ktorá ide proti prúdu, len škoda že v našich ženských vodách je takýchto rýb malo"
veľmi racionalne a zaroveň aj citlivo si riešiš svoj problem, držim palce slina rybko
a len dodám, že k svojmu rozumu a citlivosti nezabudaj hlavne myslieť na seba čo chceš ty, ako to chceš ty ..lebo ustne dohody i pravidla a myslím že v tomto pripade aj keby boli podpisane krvou by mohli byť za par dni iba minulosťou ..
držím palce a veľa síl

Reaguji na im4fun:
to je fuj, čo ten svet dnes produkuje ...

Já jsem si pořád říkala, čím je mi tenhle příběh známý. Snad se exmanželka nebude zlobit, že tady dávám odkaz na minulé téma, kde se svěřuje s rozhodováním, zda jít za svou láskou. https://www.omlazeni.cz/vztah-s-mladsim-56-2276-9.h tml#msg1278156

Je to moc smutný konec, ale když si tvůj příběh znovu pročítám, je mi čím dál tím více jasné, že tvůj přítel má s žárlivostí a majetnictvím problémy, které umí dobře skrývat právě za tou laskavostí a dokonalostí. Pokud se jeho požadavkům v chování nechceš podřídit, potom odpusit a opustit je to správné a nejméně bolestivé (do budoucna) řešení. Teď to určitě bude bolet, ale přebolí to a bude zase dobře.

Kamarádce se stalo něco podobného, přítel ji taky vyhodil na ulici, i jí nadával do k**** apod., jen s tím rozdílem, že v tom městě měla u koho přespat. odpustila mu, samozřejmě si nastavili pravidla, a pak jednou kvůli podobně blbému důvodu došlo až k fyzickému násilí. Tak dlouho ji urážel, až se neudržela a jednu mu vlepila, a nakonec si sama musela volat sanitku.. A zase odpustila, a stalo se to znovu...
Takže za mě radím opustit (a možná ani neodpustit, nebo rozhodně ne hned.), ušetříš si spoustu problémů. A ty věci bych si vzala co nejdřív, jak už říkal někdo přede mnou, už bys je taky nemusela vidět, až mu dojde, že to myslíš vážně a nepřihrneš se s prosíkem..
Držím palce a kloubou dolů za to, jak to zvládáš! Fandím Ti.

Děkuji za připomenutí, sama jsem si to teď šla přečíst....
Jinak holky je mi fakt hloupé, že mi tu píšete, jak správně to řeším a jsem statečná a tak. Vůbec nejsem statečná, každý den si tu sama brečím, mám zhroucený svět. Kdyby se prostě se mnou opravdu rozešel, tak brečím jenom kvůli tomu vztahu, ale takhle mám ještě depresi z toho, že já jsem ten, kdo rozhodne, co bude dál. Moc se na něj zlobím, do jaké životní pozice m postavil.
Možná vypadám silně, ale fakt nejsem. V práci celý den přežiji bez pláče a nedávám nic najevo. Ale jak se za mnou zavřou dveře, tak mě to zcela přemůže. Úplně nejhorší je, že jsem tu sama. Kdybych byla ve svém prostředí, šla bych s kamarádkou ven, do kina, na skvoš... Sice by se mi taky nechtělo, ale holky by mě vytáhly. Takhle jsem tu zavřená a utápím se v depresi a říkám si, že by bylo nejlepší, kdyby už bylo druhý den šest ráno a já mohla jít přežít další den.

To se nevylučuje s tím, že jsi statečná, zvládáš to dobře. Jiné holky už by s ním několik dní seděly doma na gauči a psaly sem, že to byla vlastně jejich chyba a on, že je skvělej a za nic nemůže.

Přesně!
Klobouk dolů a držím pěsti, ať to dobře dopadne!

Tohle je úplně normální a zdravé, nemá to se statečností nic společného. Musí to jít ven, takový pláč není známkou slabosti, ale lidskosti. A čím více se vypláčeš, tím dříve se ti uleví.

Ano, to musí být strašné. A právě proto, že to za těchto podmínek zvládáš, tak ti patří hluboký obdiv.

Zkus si třeba dnešní večer představit, že jsi rozhodnutá a smířená s tím, že to skončilo, že je to všechno už za tebou. Že jsi singl, mladá, krásná kočka, že víš, co od života chceš a kam směřuješ. Zkus se na to podívat z jiné strany, že se ti nabízí nová cesta, která tě posune zase někam dál. Jsi ve fázi hledání životního partnera, nechtěj to nějak uspěchat nebo jít ve svých hodnotách níž. Opravdoví chlapi nevymřeli, i když se to v dnešním světě takhle může zdát. Co ty víš, kam tě osud zavede... A nebála bych se toho, že vstoupíš z bláta do louže nebo dvakrát do stejné řeky. Jsi inteligentní a máš to v hlavě srovnané, takže si myslím, že varovné signály už dobře poznáš. Je důležité procházet různými vztahy, není žádná ostuda co se ti stalo. Někdo má za sebou méně, někdo více takových nepodařených vztahů, ale ta, která se z nich dokázala poučit a zároveň měla odvahu zkoušet další vztahy a jít za svou představou a hodnotami, taková toho dosáhla. Amelie1111 tu zkušenost má, na předchozí stránce o tom pěkně píše.
A když tě přece jen stále přepadají myšlenky na to, jak to bylo hezké a že by to zase mohlo být tak hezké, nezapomeň si taky uchovat myšlenku na to, jakým způsobem to hezké dokázal pokazit, a že tato povahová vlastnost (ať už zkratová nebo skrývaná) k němu patří. Jestli se nakonec rozhodneš vrátit se, měj také na paměti to, že tuhle skutečnost budeš muset přijmout, bojovat s ní, a nebo ji tolerovat.

A hlavní je, že si ani neuvědomuje (on), že udělal něco špatně. Tudíš si myslí, že jsi ta špatná, že on nic špatně nedělá, připadá mu správné to, co udělal.
A ještě by se ti to mohlo vrátit tak, že ti ty hloupé sms bude vyčítat i za rok či dva. A to už se teprve chytneš za nos, že jsi se na něj nevyprdla rovnou.
On prostě nepochopil, co udělal. Myslí, že ty jsi ta špatná.
No a je hnusné, že tě nechává spát kdo ví kde, nezeptal se, nehledal tě, no vůbec tě neměl "vyhazovat" z bytu. (ale to už ti tu řeklo mnoho z nás)

Držím palce..

no upřímně, já bych takovýho chlapa nechtěla

No ani ja by som takého chlapa nechcela. Ale na rozdiel od exmanželky - toto je to hlavné čo o ňom vieme.

Exmanželka má na rozdiel od nás iné vedomosti: krásne dva roky s milovaným človekom.
Ja som to tak rýchlo nerozoznala ako ona. Ja by som si myslela že mu hrablo a čojaviemčo. Až po skúsenostiach viem, že toto je nenapraviteľné.

Žádná normální ženská by chlapa s takovým chováním nechtěla. Ale jak píše Lipenka, my máme hlavu chladnou, jsme emočně vyrovnané. Exmanželka taky takového chlapa nechce, proto se tolik trápí tím, co se stalo a bojuje teď se svými vzpomínkami, snaží se v tom zmatku najít nějakou logiku, nějaké vysvětlení. V takové situaci, v jaké je, je opravdu těžké přijmout realitu a udržet si optimismus.

Já mám pocit, že bych to s ním ještě zkusila, abych si pak nevyčítala, že to třeba mohlo být pak dobré a já od toho utekla. Ale nejdřív bych si s ním pořádně promluvila a udělala hranice. Ale to by bylo za předpokladu, že bych si byla jistá, že to není nějaký násilník, nebo že k tomu má sklony.... Ale neznám všechny souvislosti....

Vůbec se mi nechce přemýšlet o tom, co bude dál. Sama pro sebe si to každý den odkládám a říkám si, že až zítra si tu situaci budu analyzovat...
Nicméně dneska jsem jela nakupovat a při tom jsem dostala super nápad - mám v únoru týden dovolené, tak pojedu k moři. Světlý moment posledních dní, jupí.
Děkuji všem za názory i podporu