Jak nepřechodit vztah?

Reaguji na matadi: Každý vztah se dostane po určitém čase do fáze stereotypu, aby to jiskřilo celý život, to by bylo i únavné. Je dobré, když vím, že přijdu domů, a nebudu sama. Že se klidně můžeme věnovat své práci, svým koníčkům. Ale toho svého jediného máme nablízku. Když cítíme smutek, toho svého obejmeme, vezmeme za ruku, přitulíme se, načerpáme energii a jdeme dál. Vedle sebe a spolu. Kouknout občas se zalíbením k "sousedům", je osvěžení, najít doma všechno ve vyježděných kolejích je jistota, pohoda, pohlazení po duši. Když natáhnu ruku a je tam on a mně je příjemně, je to něco, co nevynahradí žádná chvíle jiskření. I malý deštík jiskru uhasí, tak proč zahodit pocit zázemí, sounáležení.

Reaguji na Patty: já vím, jak to vypadá, asi jsem se nevyjádřila jasně. Spíš jako že jsem nechápala, jak může někdo vůbec nazvat vztah přechozený. To je jako kdyby jste spolu už neměli být ale pořád jste spolu. Přitom se tím myslí právě onen stereotyp atd. atd.a to se řešit určitě dá, jen je potřeba si na to sednout, zamyslet se oba co je špatně a jít něco dělat. a pokud na to není zrovna čas, tak alespoň drobnosti.
Reaguji na Laky: tohle je samozřejmě extrémní situace,ale chlap nepracuje 7dní v týdnu od rána do večera. já sama děti teda zatím nemám, ale dokážu si představit co to je za fušku, zvlášť, když jsou ještě v předškolním věku...ale i tak si myslím, že alespoň jednou týdně se ti dva můžou alespoň na dvě hodinky čuchnout, děti nechat pohlídat(ne vždy je možnost a nebo nejsou peníze) a nebo prostě i jen až budou děti spát... a otevřít si třeba flašku vína a pokecat. Já děti sice ještě nemám, ale oba máme s partnerem hodně časově náročnou práci, k tomu on má ještě jednu další-jen na jeden den a já studuju vysokou, takže často se nám stane, že si řekneme ahoj a dobrou noc. Ale umíme si každou volnou chvilku najít pro sebe - i jenom třeba na 20minut-spicha v blbým městkým parku, když se náhodou oba ve stejném městě nacházíme...a to spolu nejsme rok nebo dva, abysme byli ještě zamilovaný jako blázni a nemohli bez sebe být. //zkrátka podle mě se to nesmí nechat zajít tak daleko, pak už se těžko hledá cesta zpátky...

Já jsem na tohle asi ještě mladá a mám na to asi prostě radikální názory... tak mě snad nikdo neukamenuje... Já samozřejmě chápu že to není černobílý a možná jsem i špatně pochopila tvůj příspěvek ohledně toho, že je mladá a že by chtěla víc...ale sakriš, když si člověk pořídí dítě, tak s tím musí na druhou stranu počítat, že vše se kolem toho dítěte bude nějakou dobu točit a že ta ženká bude v 99% odříznutá v podstatě od reality a že i vztah s mužem se změní. Ale to je prostě daň a neříkej mi, že když do toho ženská jde(myslím do mateřství) tak si to neuvědomuje a vidí jen ty krásný miminka s těma malejma prstíčkama Od toho přece ten rodič je, aby tomu dítěti dal maximum péče atd. atd. nechci zabíhat od tématu... ale ta ženská (vlastně oba rodiče) s tím prostě musí počítat, už když se začnou snažit o početí...A musí se to snažit nějak řešit ( jak už jsem psala dřív). je jasný, že ženská by na sebe kašlat neměla, ale taky je jasný, že pravděpodobně minimálně příštích 15let hold na půl roku do toho Nepálu nepojede atd... samozřejmě to je extrém, ale něco zkrátka už s dítětem určitou dobu realizovatelné není a některé ženy mají dojem, že jim něco uteklo.A pak začínají být apatické vůči některým věcem a vztah se horší...(samozřejmě ze strany muže by to bylo taky na monolog-ne že by to měla na bedrech jenom ženská... )
A vím, že je těžký najít si to svoje v čem se bude člověk realizovat. Ale když si člověk uvědomí, že by něco měl dělat a začne hledat, tak se dá dělat opravdu hodně věcí i s děckem a časově náročnou prací, akorát někdy na to bude hold míň času.

počti si v tématu "Jak často máte sex ve víceletém vztahu" jak je to s dětma.Není to stěžování,to je realita.

Reaguji na tinfo:

nemyslím si, že je to pravda, vše záleží právě na partnerovi, jakým zůsobem se k tomu - máme doma dítě - postaví
jsou typy, kteří vše nechávají jen na té ženě, a pak se nediv, že se cítí flustorvaná
a jsou typy, kteří ženě pomáhají a mateřství a mateřská se jí víceméně nedotkne a nikterak výrazně neovlivní její život - to co bylo před porodem a to, co je po porodu

v dnešní dobe dítě není překážka toho, aby se žena mohla realizovat, vyrazit do Nepálu a žít plnohodnotně svůj život, aniž by kvůli tomu musela opouštět manžela, odcházet od dětí nebo odskakovat k sousedům

proto jsem psala, že se nejedná o vzorový příklad

psala jsem taky, že každý vztah se několikrát ve svém průběhu dostává do té fáze - přechození, setrvačnosti, nespokoností - a je jen na obou partnerech, jak se k tomu postaví

Naprosto souhlasím s tím, že i s dětma se dá žít naplno. Mám takových případů několik okolo sebe...
Kamarádi jezdí s děckama i do destinací, kam by je jiní nevzali jako např. Maroko, Thajsko atd. Nejezdí pochopitelně s báglem, ale je to poznávací dovolená spojená s odpočinkem. Děti jsou na to naučené od mala a nemají s tím problém...

Taky mám známé motorkáře ( trochu extrem ), ale ty brali malou do batohu a jezdili

Mám spoustu přátel, kteří s náma dál aktivně žijou i když mají děcka - nikomu z bezdětných to nedělá problém a naopak hlídáme všichni a oni si trochu dáchnou

A pokud si vezmem za muže balíka, který se chová tak, že porodíme děcko = ty se budeš starat. Je to naše volba... S takovým mužem bych prostě nebyla..

Naprostý souhlas ! Kdo hledá celoživotní vzrušení ve vztahu, pak by se musel cca každých 7 let rozvádět..Kvalita vztahu se měří trošku jiným měřítkem...Ale i to je pro některé cesta

Je jen na každém z nás jakou cestu si vybereme - důležité je, aby byl člověk spokojený

Reaguji na Bruce78: naprostej souhlas.

Reaguji na Laky: hele, já to beru zkrátka tak, že jaký si to člověk udělá, takový to má. Jako je jasný, že asi s dvěma dětma nebudou manželé spolu spát v jednom kuse, jako když spolu začali chodit,ona nebude mít vždycky sexy prádýlko a on jí vždycky ty kytky taky kupovat nebude Ale teda upřímně, mě by to začalo dost nudit, kdyby to bylo pořád jako na začátku vztahu. A ani mi nijak ty stavy začátku chození nechybí...Vztah už má zase jiné kvality a když chcem, začátek si umíme připomenout. To je podle mě důležitý...
Tu diskuzi jsem teda úplně celou nečetla, ale nedalo mi to, abych nenakoukla. A vidím to tak, jak už jsem říkala na začátku. Některá píše, že při 3dětech se s manželem miluje 2-3x týdně, což mě přijde absolutně v pohodě-vzhledem k práci, délce vztahu a hlavně těm dětem a jiná píše, že teda nic moc atd... Takže souhlas s Bruce78- "...pokud si vezmem za muže balíka, který se chová tak, že porodíme děcko = ty se budeš starat. Je to naše volba..."
Takže řešení přechozeného vztahu je nasnadě-nesedět a nelitovat se a něco dělat...

Jeden přechozený vztah jsem zažila - přesně po čtyřech letech. Nic se nezměnilo, pořád ve stejných kolejích....
Teď jsme s manželem spolu taky 4 roky a když to srovnám - je to nebe a dudy a to přes to, že jsme spolu denodenně i v práci a s bývalým jsme se viděli podstatně méně - o délce vztahu to fakt není.
Teď si říkám, že až se začnem nudit, pořídíme si děti. Pak zas až bude další náběh, tak si najdem třeba nového koníčka.... asi potřebujeme cítit, že ten vztah někam spěje, něco nás spojuje a tyto stimuly je potřeba obnovovat

Reaguji na ilka1:
Móóc pěkně napsané

No, tak my jsme měli hodne velkou krizi po 3 letech. Bydleli jsem spolu rok a udělali jsem to tak, že já začala bydlet s kamaradkou, on s kamarádem a budeme pracovat na tom, abych se spolu scházeli a prostě si vytvářeli ten program, který není, když spolu denodenně bydlíme. Možná to je taky jen naivní představa a brzy to skončí definitivně. Kdo ví.....ale já doufám, že ne.

Reaguji na Duckie:

přechozený vztah by se jednoduše dal definovat

je moje představa o vztahu to, co mi současný vztah dává?
je představa o vztahu mého partnera stejná jako moje představa?

pokud z odpovědí váháš je možná na čase promluvit si s partnerem - buď to někam povede nebo taky ne

ono říkat si, je to ten jediný na světě, miluju ho, - mi přijde trochu mimo, každý vztah se vyvíjí a každému vyhovuje po čase něco jiného, každý potřebuje něco jiného a někdy je právě ten největší důkaz lásky nechat toho partnera odejít

to neznamená, že by se dva dotyční neměli rádi - jen pro život potřebují něco jiného

No, my jsem si právě promluvili a tak nějak jsme se shodli, že pokud spolu v současné chvíli budeme dál bydlet, pujde to akorát do kytek. Nemáme pauzu, jen jsme to zkusili vzít z jiného konce, kdy každý budem v jiném prostoru a budem víc pracovat na tom společném. Mozna to zni naivne a všichni si rikate, ze kdyz uz jsme spolu jednou bydleli, prostě to tedka ztroskotá. Já ale věřím, ze kdyz zapracujeme, půjde to. Kazdý si potrebujem víc pracovat na tom, co potrebujem kazdý sám a zároven víc reagovat na potreby druheho.

Dneska jsem četla hezký článek k tématu - http://www.super.cz/clanek/42673-je-ten-vztah-prec hozeny.html vesměs je tam to, co se i zde radilo - mít společné zážitky a nezlenivět, ale kdyby to někoho zajímalo....