Jak nepřechodit vztah?

Já to znám po sedmi.. Myslím, že vztah by se měl nějak přirozeně vyvíjet, rozdíl ale je, pokud někdo spolu chodí od 14 a jiný od 25. Ve starším věku už to chodí nějak tak rychleji..

To by mě také zajímalo, měla jsem stejný problém, hledala jsem všude na netu rady psychologů a všude jen psali, že se to má ukončit, že to bude jen horší a přechozenější. Což se mi teda vůbec nelíbilo, musí být přeci i nějaké jiné řešení.

Jsem s manželem 12 let, vztah máme zatím bezdětný a spokojený... Pochopitelně to není jako na začátku, ale to nebude s nikým...Tedy pokud nepočítám takové ty ,,grázlíky,, kde se neustále musíme snažit jim něco dokazovat...
Rozhodně bych být tebou nemyslela na mustr, který někdo dal - sice se to stává, ale rozhodně to není pravidlo a i ty roky jsou individuální...Pravda je ta, že po těch cca 2 letech odchází ta největší zamilovanost a ,, to co zůstane ,, je důležité..Ale v tom ti nepomůže ani deset dětí - to je kvalita vztahu po sundání růžových klapek A pokud je špatný, tak ho nemá smysl slepovat děckem...

Má rada ? Chovat se přirozeně od začátku vztahu, nepřetvařovat se, nedělat ze sebe někoho jiného...Pokud mi něco vadí říct to a prostě na si ten vztah užívat...Co bude za rok, za dva - za sedm ? To v tento moment není podstatné Snažit se uměle udržet vztah není řešení...Oba musí být spokojení, nic víc a nic míň...

JInak ano - svatba, děti, vnoučata - to je vývoj ve vztahu. Každý tento aspekt dá vztahu trochu jiný rozměr..A člověk se tak trochu přestane ,,tolik,, zaobírat sám sebou ( a nekdy nesmyslama co si budee povídat ). Ale nesmí to být vynucené - pak to nefunguje.. Měl by to být přirozený vývoj pro toho - kdo to tak cítí...

no taky když to všude čtu mám obavu. ale říkám si, že když se pořád něco děje a máme věci, který bychom chtěli spolu dosáhnout a zažít, tak že je to na nás a ne na nějakých výzkumech

osobně si myslím, že "přechozenost" nastane i v manželství, je úplně jedno, jestli se vezmete nebo ne. dneska se stejně lidi hned rozvedou, když to přestane být báječné.

po individuálně dlouhé době vztah dvou lidí přechází do určitého stereotypu, což je vlastně dobře, protože lidi stereotyp ze své podstaty potřebují. jestli se mezitím vezmou nebo ne, to je fuk.
není pravda, že musí nutně přijít dítě...kolik párů je bezdětných a fungují desítky let, dokonce ani ta svatba není nutná. spíš asi vědomí, že vztah není na věky, že je třeba ho živit, že je dobré se na toho druhého občas kouknout "jinýma očima", že je třeba se poslouchat, a občas nehledět na sebe. a taky vědomí, že po pěti a více letech je přirozené, že každý den ten druhý nenosí dary a kytky a nenosí nás na rukou.

nějaká univerzální rada určitě neexistuje.

Je to fuk, pokud je to upřímně fuk oboum. Jestli chlapíkovi je to jedno, zatímco slečna si připadá čím dál nešťastnější, že jí ten její "nechce", tak pak to fuk není. Svatba pro někoho důležitost má, pro někoho nemá, ale tady je nutná oboustraná upřímnost (a je nutné počítat s tím, že "pětadvacítce" může být svatba ukradená, ale ve třiceti zjistí, že jí prostě potřebuje pro to, aby měla pocit, že se vztah posouvá dál - od nezávaznosti k závazkům, a tímpádem větší "jistotě", která je potřeba pro založení rodiny...)

Reaguji na June:
to máš pravdu. ale spíš jsem to myslela v tom smyslu, že svatbou si člověk vztah stejně nepojistí. jakože je jedno, jestli ten řekněme sedmý kritický rok, kdy jsou spolu, jsou sezdaní nebo ne - kritický okamžik nastane tak jako tak.

Pokud máte chvilku času a chuť přečíst si názor odborníka, doporučuju články Jeronýma Klimeše, tento je k věci a fakt hodně zajímavý:
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/prech ozene_vztahy.pdf

to si nemyslím, řekla bych, že z manželství se utíká hůř... a je snadnější vystřídat partnera když je jen přítel než když je manžel... takže si myslím, že ty krize v manželství se možná neřeší tolik rozchodem jako když je to jen přítel. A snáž to ustojí manželství. Ale třeba to je blbost, to je jen moje teorie

Reaguji na AdaZBrna: jo, přesně na tenhle článek jsem narazila, když jsem to řešila...jenže on je popisuje, co to je přechozený vztah....a řešení žádný Charakteristika je jasná, ale mě by spíš zajímalo, co dělat, když už do toho vztah dospěje a nebo co dělat, aby tam vztah vůbec nedospěl....řeší to on také někde? Já našla všude právě jen popisy...

Určitě,myslím,že sezdané páry mají víc důvodů proč ten vztah jakoby udržet.I když nic není samospasitelné.

Reaguji na Patty:
To je hodně emociální otázka - v praxi těžko radit, protože co poradit někomu kdo zjistil, že žije místo vedle manžela - vedle bratra ? Že ho partner zrovna dvakrát nepřitahuje a že by raději ( alespoň občas ) měl v pelíšku souseda ... Univer. odpově´d jednoduše neexistuje...Protože každý je jiný...Každý má jiné priority...

Já myslím, že jsou ženy, které se svou povahou by si občas odskočily k sousedovi ( pokud by partner měl všechny ostatní priority po kterých ona touží ) a v klidu žily s tím koho mají rádi a vyhovuje jim po všech stránkách.

Jiná by to řešila rozchodem, protože tohle nedokáže...

Další se smíří s občasným sexem, i když není zrovna takový jak by si přála...

Protože dle mě je přechozený vztah většinou záležitost vztahů, kde vyprchá sex. přitažlivost a daný jedinec se začne koukat jinam a začínají ho přitahovat jiní lidé...

Většinou jsou to také lidi, kteří nemají zrovna hodně starostí ( právě ty děti atd.) a mají tak spoustu a spoustu času přemýšlet o sobě a věcech, na které jiní ani nevzdechnou...

Proč neřeší padesátníci tak často přechozený vztah jako lidi v mladším věku ? Priority mají už jinde

A pochopitelně - společné zájmy, koníčky, prožité chvíle.. to všechno lidi spojuje a vytváří vztah...
Pokud je vztah povrchní - sex. přitažlivost vyprchá a nic nezůstane...

Vyvarovat se toho ? Myslím, že nelze - buď se to stane a nebo ne...Každopádně jaké si to uděláme, takové to máme...

Reaguji na Patty:
Myslím, že to z toho vyplývá - vymyslet si nějaký společný projekt. Např. moje teta strejda moc rádi vzpomínají, jak spolu přestavovali půdu na byt, pak mám známé, co každou volnou chvíli jezdí spolu lozit po horách a jiné, co si pořídili dva pejsky a teď s nimi chodí na cvičák.
Prostě dostat do toho vztahu nějakou náplň, něco s čím jsou starosti i radosti a vás bude pojit.

Tedy dámy, načaly jste téma, které i já uvítám

Jo, to jsem taky někde četla My si třeba s přítelem říkáme, že po čtyřech letech vztahu (já nyní 21, on 25) spolu začneme příští rok bydlet (zatím alespoň tak, že on se odstěhuje od rodičů a já budu dojíždět za ním, protože jsem značně "rozháraná" - domov jinde, škola jinde... ) A to třeba už je podle mě takový plán, který už může pomoci překonat případnou krizi, resp. zabránit jí, aby vůbec přišla. Pak se taky bavíme o další budoucnosti - shodli jsme se třeba na době, kdy bychom se případně chtěli vzít (čtěte: za kolik let to bude...) a máme i další společné plány, které i kdyby nevyšly, nevadí, nám se líbí už jen ty diskuse

No a v neposlední řadě rozhodně nezanedbáváme ani současný stav věcí - máme splečné koníčky, rádi trávíme čas dohromady a často i aktivně, nejraději máme různé výlety ve dvou... a ještě dodám jednu věc, zrovna se týká tohoto týdne - trochu jsme se o víkendu chytli, tak jsme se domluvili, že až se teď uvidíme u nich doma, uděláme si pěkný večer - nakoupíme věci na dobrou večeři, koukneme na milý film, namasírujeme se... přítel má za úkol koupit svíčky a já si vezmu hezké prádlo - no, spontánně už by se takový ečer asi nekonal, pravda, ale oba doufáme, že i takováto plánovaná "zamilovaná gesta" pomohou našemu vztahu zůstat co nejpevnějším, protože čím víc krásných chvil spolu zažijeme...

Přesně tak to je, myslím, že právě i pan Klimeš to někde vysvětloval...