Jak moc je těžké být matkou samoživitelkou?

V poradně mají i právníka zadarmo, jinak psycholog ti moc v právní oblasti neporadí. Já jsem si na internetu našla webové stránky městského úřadu a sociální pracovnici, ke které abecedně patřím (ona musí stejně udělat šetření v domácnosti, když se rozvádí manželé kde jsou děti) a zavolala jsem ji. Domluvila jsem si s ní schůzku a zeptala jsem se, jak probíhá rozvod, jaký je postup atd. Měla jsem štěstí, byla vstřícná. Návrhy na úpravu výživného a styku dětí jsou na internetu. S majetek je dobré se poradit s právníkem.

To je jasný, že žít s manželem během a po rozvodu v jednom bytě je hrozný.

Do poradny psychologovi jsem taky zašla, abych někomu mohla říct svoje problémy. První schůzku jsem probrečela, ale pomohlo mi to.

lindsdaylohan

jo, když bude nejhůř, můžu jít k rodičům. Máma sice nejdřív říkala, že no to je hrozné, co budeš dělat, k nám taky nemůžeš... Má totiž ráda svůj klid. Pak se jí to rozleželo v hlavě, zažila pár chvilek s mým manželem a najednou obrátila a řekla, že když bude nejhůř, můžu u nich nějakou dobu bydlet. Já vím, že když bude nejhůř, rodiče mě v tom nenechají, na druhou stranu tohle je pro mě hodně krátkodobé řešení, jelikož moje máma je šílený nervák, mívá noční a to je zase problém, protože t´ěžko donutím svýho ani ne dvouletýho syna, aby byl potichu jako myška. Jí totiž vzbudí absolutně všechno.
Já prostě doufám, že se manžel nezachová jako ha**l a svolí k prodeji bytu. Vždyť nejedná se jen o nás dva, ale i o jeho děti. Pak si na zbytek budu muset vzít hypotéku a nějak to snad zvládnu. Pořád si říkám, že jsou ženský, který berou míň peněz než já a taky to nějak zvládají.
Fakt doufám v to, že on bude dělat otočeného a říkat, že se ani nehne, ale když uvidí, že to myslím vážně, změní názor a byt dovolí prodat. A jestli ne, nebude to mít se mnou lehké, seberu všechny svoje síly a budu se bránit, taky umím pěkně zatnout drápky)

walli,

zapomněla jsem napsat, že v tý manželský poradně mají právě taky právní pomoc zdarma - teda ne vyloženě právníka, ale poradí, jak v případě rozvodu postupovat. K psychologovi k nim už nejdu, tam jsem byla jednou, když jsem se to snažila ještě s manželem řešit. Rozebírala jsem s ním tu naší situaci a řekla jsem mu i o těch drogách a jediné na co se
zmohl on, bylo pořád dokola se ptát, co je droga pro mě. Fakt nevím, jak to souvisí s manželskou krizí, no příště jsem se radši šla vypovídat ke kamarádce.
To jejich právní poradenství nicméně zkusím, to by nemuselo být špatné.

No, mě psycholožka v poradně taky nepomohla, jen jsem se ji tam vybrečela a pochopila, že si to musím sama vyřešit. Protože jsem bílá vrána mezi kamarádkami, tak jsem se u nich vybrečet nemohla, moc to nešlo ani u kolegyň i když jsou rozvedené, tak jsem zašla k bráchovi. Aspoň jsem viděla mužský pohled. Ale je fakt, že v tomhle jsi sama a moc ti nikdo neporadí. Jsi takový osamělý bojovník, který bojuje za sebe a za děti, ale manžílek kope většinou jenom za svoje zájmy (a hodně tvrdě).

Mě asi nejvíc pomohla fakt ta sociální pracovnice, byla normální a chovala se lidsky. Taky mě napadlo, že jsou finanční poradci, kteří by ti mohli poradit s finanční situací a třeba i s hypotékou (ale to možná víš).

Já jsem byla u rodičů s dětmi 2 týdny, to jsme kompletně přebudovávali byt a stačilo. Po 14 dnech jsem se sbalila a šla s dětmi raději do nepořádku než být u rodičů. Máme bezva vztah, ale bylo to příšerný... Lezli jsme si navzájem na nervy. Ale když není jiné východisko.... Spíš bych se snažila z bytu vyšťouchat manžela (i když je to je to nejtěžší a hlavně mě nenapadá jak). No nemáš to jednoduché...

nevím, ale asi bych to tak růžové neviděla. Když je muž tlačen do kouta, nevidí vpravo, vlevo.

Asi bych řešila nejdříve školku a zaměstnání. Nějakou existenční jistotu.

Z toho soužití s rodiči mám taky strach, u mě navíc docela reálně hrozí, že to nebude jen nějakých 14 dní, ale takové tři měsíce a je fakt, že si to taky nedovedu moc představit. Takhle jsme tam bydleli ze začátku chvíli, když se nám narodilo první dítě, protože nový byt co jsme koupili, nebyl ještě volný a musím říct, že to byla naprostá katastrofa. Na nervy jsme byli všichni. Teď mi mamka říká, že by se to už určitě nějak dalo, že bysme se museli všichni snažit, a že už jsme se poučili z chyb z minula, ale já moc dobře vím, že ona je nervák a bylo by to asi hodně těžký.
Včera jsem se zase chvíli o něčem debatovala s manželem a pak mu řekla, že si myslím, že náš vztah nemá budocnost, a že doufám, že když se rozhodnu pro rozvod, nebude on dělat problémy. Odpovědí mi bylo jen veliké ticho, takže zase nevím nic. On si asi myslí, že když to nebudeme řešit, ono mě to nějak přejde jako vžycky. Jenže víte co je nejhorší? Že i přes to všechno jak je to mezi námi, tak pořád k němu něco cítím. Vím však, že bych byla sama proti sobě, kdybych zůstávala..

Jinak s prací to u mě zatím vypadá dobře, prý se budu moct vrátit do svého původního zaměstnání. No a tu školku jsem prostě rozhodnutá si nějakým způsobem vyběhat stůj co stůj.

To přeci normální, že k němu něco cítíš, žila jsi s ním a máte spolu dvě děti. Já s manželem nežiju 2. rok a pořád k němu něco cítím. To bych popřela sama sebe, přece bych nežila a nepořídila si děti s nějakým "blbečkem" ke kterému bych nic necítila?!?
U mě bylo nejhorší, že když se vztah rozpadal, tak jsem si nemohla vzpomenout na žádný hezký zážitek. Po rozvodu se mi jich vybavilo milión... Myslím si, že je to normální

Walli,
to je fakt, máš naprostou pravdu, vždyť to by opravdu nebylo normální, abych k němu nic necítila. Navc jsme spolu prožili spoustu pěkných roků. Ségra mi říkala., že její kamarádka se rozváděla, tak nějak to celé zvládala a když bylo konečně po všem a ona zůstala v bytě sama, prý se najednou úplně sesypala a bylo jí hrozně smutno.
Mám hrozný strach z toho, že nevím, jak to budu zvládat citově, až on mi tady bude brečet, že mě miluje a že beze mě nemůže žít (on totiž přes to všechno jak se chová, tak mě má pořád hodně rád, i když se chvílema tak nechová, což už si ale díky jeho zálibě v marihuaně neuvědomuje...A hlavně, kromě svých pár vyhulených kamarádů tu nemá rodinu nikoho, v tomhle je mi ho obzvlášť líto), do toho úplně vidím tu svojí holčičku, že tady bude brečet, že se budeme muset odstěhovat od táty, no prostě psycho. Jak jsi to celé zvládala ty, to musí být hrozný, ne?
A už mě zase přepadají myšlenky, že je to škoda že se vlastně nebavíme, že pořád k němu dost cítím, že ho i děti milují a on mě a přitom ale rozumově vím, že to cenu nemá. Prostě naprostá schizofrenie...

Hlavně se snažíš všechno zvládat kvůli dětem, ale pak ti to příjde líto... Já jsem to brala jako osobní selhání.. Široko daleko (mimo zaměstnání) není nikdo rozvedený.

To víš, že mě bodne u srdce, když vidím tatínky, kteří jezdí pro děti do MŠ, chodí na výlety ...

Teď se hlavně bojím, že zůstanu sama. I když nejsem z těch, kdo v koutě brečí, mám svoje koníčky, s dětmi podnikáme spoustu věcí (výlety, kolo atd.), mám kamarády, ale prostě mi někdo blízký chybí.

Rozhodnout se musíš sama. Někde jsem četla, že ztráta partnera patří z psychologie k nejvýše stresujícím momentům v životě a to jak při rovzodu nebo úmrtí.

mě se zase ulevilo a teď je pro mě stresující představa partnera, který bude pořád se mnou

Matadi, tak to záleží, jakého máš chlapa vedle sebe... Rozvod určitě nění procházka růžovým sadem.

Ale určitě je lepší být sám než žít s člověkem, který ti dělá ze života peklo...

walli

já byla ráda, že jsem se ho zbavila, byl sobec, myslel sám na sebe a byl mi balvanem u nohy

a protože už jsem si zvykla na to víceméně bydlet sama, mám ráda svlj klid, svojí pohodu a chlapa beru jako rušivý element

Já rozvod vůbec neberu jako osobní selhání,spíš jako něco, co se prostě může stát, protože ve vztahu není důležitá jeho délka, ale kvalita a v mém případě mám prostě pocit, že teď už jen trápíme jeden druhého, jsme každý úplně, ale úplně někde jinde.
Pro mě je to všechno o to horší, že nemám takový radikální názor na svýho chlapa a vztah s ním jako Matadi, protože on zas takový h***l prostě není, má vyhulený mozek, takže je z něj někdo jiný, to jo, ale není zlý, agresivní nebo tak něco a i když se chová chvílemi dost podivně, zas nemůžu říct, že život s ním by byl úplně peklo, to ne.. Takže se ve mě tyhle pocity pořád mlátí. Mě určitě taky chlap bude chybět, určitě vydržím být sama a nějak to zvládnu, jenže co si budeme vykládat, skoro každá ženská touží po někom blízkém, kdo jí bude oporou a ke kterému se bude moct přitulit a tak A přesně jak píše Walli, taky mi bude hodně smutno, až uvidím všechny ty šťastné rodinky kolem sebe.
Být sama zkrátka není ideální stav a já mám chvílemi taky strach, abysme s dětmi nezůstali sami, přece jen si najít normálního chlapa s dvouma dětma asi není nic jednoduchého. Útěchou na duši mi může být moje kolegyně z práce, tak si našla chlapa a to má děti čtyři, takže Walli, snad se to podaří i nám, my máme ty děti "jenom" dvě