Cituji Romi1: jak říkám. Pocity, ne důvody.
Můj pocit byl takový,že rychle do zdravotnického zařízení a rychle interupce.Děsila mě představa těhotného břicha a po probuzení z narkozy mi bylo neskutečně fajn,že už nejsem těhotná.Od té doby jsem si dávala sakra pozor,aby ani náhodou k tomu znova nedošlo nechtěně.Rozhodně jsem nikdy nepřemýšlela tak,že co kdyby to bylo tak nebo tak.Bylo to moje první těhotenství a vážně omylem,ale ani to riziko,že už by to třeba znova nešlo mě neodradilo.Prostě jsem v té době dítě nechtěla.Partner(nynější manžel) sice tak nějak protestoval,ale byla to moje věc a moje rozhodnutí.
Cituji Romi1: Vedla jsem kdysi diskuzi s ženama co potratily, anebo byly na dobrovolném potratu. 90% jich shodně odpovědělo, že se s tím nikdy nevyrovnaly.
Tomu věřím. I já to tak vidím. Můj názor je ten, že já osobně bych nejspíš (nikdy člověk neví v jaké situaci se ocitne) na potrat kromě případu, kdy bych byla znásilněna, nešla. Ale neodsuzuji ženy, které se tak rozhodnou a myslím si, že je výhradním právem ženy jak se rozhodne, protože ona bude ta která bude to dítě nosit pod svým srdcem, která ho porodí a která se o něj bude starat i když jsem spíše proti a určitě není jen tak si s tím zahrávat, také by už nemusela mít příležitost mít další dítě a na to je třeba myslet.
Cituji Laky: Naštěstí se už u nás ženy nemují potupně zpovídat před interupční komisí a vymýšlet fiktivní důvody,proč zrovna ony to dítě nechtějí porodit.
To je dobře!
Cituji Romi1: Nikdy už jsi neotěhotněla?
Otěhotněla jsem až 4 roky poté a to plánovaně a chtěně.
Ono totiž dva měsíce po přerušení byla svatba a pak takový ten hezký start jen ve dvou bez zatížení plínama a dalším "rušivým" elementem,jakým malé dítě bezpochyby v začátcích je.
Cituji Laky: po zákroku nastane úleva
to máš pravdu. mi bylo celých těch 7 týdnu tak zle. a po potratu do pár minut jsem to byla zase já, normálně jsem se mohla najíst dokonce i napít bez toho, aby se mi zdálo, že asi umřu. konečně jsem mohla spát a normálně pracovat. Bylo to fakt vysvobození i když na to pořád někdy myslím.
Cituji jataky: Hlavně se nenech zdejšími moralisty rozhodit
ohh tak to né..já jsem docela silná
Měli jsme na sezaní ženu, která šla na potrat, protože byla znásilněná a to dost brutálně. Ani po 10ti letech se s tím nevyrovnala...
Moje dvě kamarádky potrat absolvovaly a obě se tím trápí. Je moc smutné, když o tom mluví a mně je jich hrozně líto. Obě je chápu, ale neměnila bych s nimi, když se rozhodovaly - ani teď.
Na druhou stranu - kdybych byla chlap, který se dozvěděl, že bude otcem a přál bych si to dítě, byl bych hrozně zničený z toho, že by si ho partnerka nenechala...
Je to hrozně komplikované
myslím, že je snad šance ještě dítko mít. Nelze popsat slovy ten otřesný zážitek....zpět to bohužel nelze vrátit...život jde dál
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.