Fóbie

Roky jsem trpěla klaustrofobií, která se postupem času změnila ve strach z otevřených a velkých prostorů. Chodila jsem k psychiatrovi (ne k psychologovi, protože ten s tímto bohužel nepomůže). Psychiatr mě léčil klasicky antidepresivy...byla jsem zpitomělá, unavená, zklidněná, ale že by mě to extra pomáhalo na fobii to se říct nedá, ano dokázala jsem sice vlézt do vlaku nebo autobusu, ale vždy jsem musela být někde u dveří, nikdy nemůžu sedět u okna atd....
Tohle mi začalo v pubertě nekdy kolem 16 let a těžce jsem to nesla...krom toho v naší rodině tím nikdy nikdo netrpěl takže měli pocit, že si vše vymýšlím...jenže vysvětlete jim, že v přeplněném autobuse dostáváte záchvat, nemůžete dýchat a máte pocit, že vám někdo zadrhl smyčku kolem krku......moje psychiatrička mi tvrdila, že je to doživotní problém a do smrti budu na lécích....a možná tahle věta způsobila, že jsem řekla "a dost" a přestala léky brát...bylo to těžké, sedla jsem do tramvaje a ujela třeba jen jednu zastávku a musela vystoupit, ale po čase se mi podařilo to překonat a úplně se zbavit léků....neříkám, že je to super, dodnes postávám u dveří, čekám na prázdnější autobus, nehrnu se do davů lidí....dokonce jsem už i letěla (to teda bylo obzvlášť těžké ani mi tak nevadilo to letadlo jako to čekání 2 hod na letišti v uzavřeném prostoru, to mě teda chytala panika....)..... Hlavně mi dost pomáhá žvýkačka a jablko....vždy je mám u sebe a když mě to začne chytat tak v autobuse vytáhnu jablko a začnu jíst (uvolňuje to to nepříjemné svírání hrdla). A bez žvýkačky prakticky nevytáhnu paty z domu...Není to jednoduché, ale člověk musí nejvíc zabojovat sám se sebou....

Také jsem trpěla fobií, je to něco hrozného, začalo to tak, že jsem si našla přítele který mi neustále dával najevo, že musím být dokonalá aby se mnou byl a mě se začalo dělat zle z nervozity, abych něco nezkazila.. Jednou se mi udělalo takhle zle u něho a já utekla, pak jsem už utíkala pořád, nemohla jsem jíst, protože jen při vzpomínce na něho šlo vše ven, nemohla jsem chodit do krámu, k doktorce, do práce, jezdit autobusem, to neexistovalo, prostě nikam kde když se mi udělá zle, bych nemohla utéct a nebo tam nebyl záchod... Dostala jsem léky a pomohly, to je zkráceně, bylo to mnohem složitější. Když jsem je brala tak ok, ale jak mile jsem si uvědomila, že jsem zapoměla, okamžitě mě polilo horko a udělalo semi zle... Takže návykové jsou a dost.

fiffii
Přesně tak...taky jsem si někdy zapoměla vzít "lék" a když jsem si to uvědomila tak mě okamžitě polil pot, udělalo se mě zle a myslela jsem, že se zblázním....a tohle mě nakoplo s tím něco dělat...nechtěla jsem se cítít jak feťák...

fiffii
A co by se dělo, kdybys je nedostala? A už je nebereš, viď... každá krize má svůj průběh a v určité fázi může odborník usoudit, že lék je potřebný... a smozřejmě, základní způsob léčby fobií má být psychoterapie!

Hannah5
fiffii
to je dost děsivé, podle mě ten doktor měl tohle léčit nějakou terapií a ne léky nevím no...

Petrůů
Máš pocit že je to pro mě jen nepříjemná si tuace, když prořvu celou dobu co čekám v čekárně a u sestřičky? Nejen brečím, řvu dookola, mám hyster. záchvat, pomalu maniodepresivní a lidi kolem mě si říkaj že jsem blázen? Přijde ti to normální a nejen jako nepříjemné?? Mě teda ne! Vím nejlíp, jak mi je!

AXIS
Jedna moje známá taky trpěla klaustrofobií + fobií z toho že v dosahu nejvíce 5min od ní musel někde být lékař jinak s ní nebylo k vydržení....a ta se léčila v Praze u nějakého specialisty, který se přímo tímto zabývá a tam to řešili tak, že je vyvezli někam po Praze, vysadili je (pacienty) a odjeli a ti pacienti se museli sami nějak dostat zpátky do léčebny....tak to teda byla terapie...já vím, že někdy je metoda biče lepší než cukr, ale tato má známá z toho byla ještě víc zničená a vyšokovaná ...no dokážu si představit tu paniku vysadit mě někde v Praze kde to neznám, MHD je přecpaný a holka cestuj...brrr...v té době bych asi propadla těžké depresi a nevím co bych dělala dál....

Tak se přidávám mezi "fobiky".
Mám sociální fobii. Taky lahůdka...

Venuše
To věřím..když jsem trpěla klaustrofobií tak mě psychiatrička poslala i k psycholožce na nějaké testy a ta mi k tomu ještě prozradila, že trpím sociální fobií...pání v 16 letecha tolik fobií...vůbec jsem nevěděla co se děje, ani co je to sociální fobie....ale tou možná trpím trochu dodnes, dělá mi problémy mluvit na veřejnosti a něco si vyřídit na úřadech apod. je pro mě nadlidský úkol

Petrůů
neřekla jsem, že je to jednoduché, je to prostě jen jeden ze způsobů ... abych to zlehčila - doporučuje se to třeba i u psů, když se ze střelby nebo z petard chovají ze strachu úplně bezhlavě, má se to zkusit tak, že se ty zvuky nahrají a napřed se pouštějí potichu a postupně se tomu přidává grády

stanikowa
To jsem byla já...začala jsem postupně bez léků nastupovat do autobusu a ujela třeba jen jednu zastávku, ale páni jak já byla šťastná, protože do té doby bych do MHD nevlezla....ale jak říkám, známou to na terapii odnaučovali takto natvrdo a viděla jsem, že jí to nedělá dobře...já myslím, že to taky dost závisí od povahy člověka a od toho jestli to CHCE vyřešit.....ale každý je psychicky jinak silný takže možná pro někoho jiného by tato terapie byla vhodná...