Fóbie

Najano,
skutečná antidepresiva se od sebe liší jen minimálně. Vyznačují se pozdějším nástupem působení, a nenávykovostí. Citalec, Citalopram, Aurorix, Defofin, Prothiaden, Deprex...atd)

Ta druhá skupina léků, kterou popisuješ, to nejsou antidepresiva, to jsou léky přímo na úzkost, fobie, specifické promlémy třeba tikové apod. Ty utlumují, a jsou silně návyková. (Ritalin, Rivotril, Lexaurin, Tiapridal, Neurol...), musí se vysazovat velmi pomalu, opatrně a mohou se objevit abstinenční příznaky.

Venuše
Tak s tim souhlasim, ja brala prvne Aurorix, ale nebylo to dost tak mi napsala psychiatricka Rivotril, k tomu Prothiaden a ve finale i pul Lexaurinu.....můžu říct, že když jsem si povinně každý den dala tuto krááásnou kombinaci tak jsem byla úplně utlumená, ospalá a mimo..a Rivotril jsem vysadila prudce a absťáky byly teda děsný...brrr....jsem ráda, že jsem se pilulek zbavila a přála bych to všem kdo se bez nich neobejde!

Hannah5,
tak to Ti gratuluji, já jsem teprve v tom "práškovém" období...

Jojo, s tím souhlasím. To je ta skupina jako ten "můj" Zoloft. V účincích se lišit nemají. Jen mi vždycky bylo říkáno, že ta novější už mají přeci jen méně vedlejších účinků. Ale zda to je pravda nebo jen marketingový trik farmaceutických firem fakt nevím...
Opět souhlas. To je ta moje "první skupina". To jsem přece psala, že anxiolytika nejsou antidepresiva, ale že se jim tak zjednodušeně říká. Okamžitě uklidňují, neskutečně oblbují (aspoň můj zážitek) a vzniká na nich závislost.
Omlouvám se, pokud jsem něco psala matoucně. Já jen mám tendence na tohle dělení léků okamžitě působících a těch s postupným nástupem působení upozorňovat, protože mi přijde, že ty blbováky, které jsou vlastně na prd, dostává mnoho lidí zcela zbytečně i u obvoďáka a nerozlišujou to...

Najano, já bych ty "oblbováky" nepovažovala za zbytečné. Naopak. mně momentálně hodně pomáhají. Bez nich bych nebyla schopna ani chodit do práce pro své úzkostné stavy. Jinak samozřejmě vnímám, že to není řešení trvalé. Hledám současně jiné, alternativní způsoby řešení.
Jak Ty ses z toho dostala?

A když se příčina nenajde?
U mně se nenašla. Mám prostě sociální fobii, díky níž se ze mně stala alkoholička, a když jsem láhvi řekla "dost", musela jsem to řešit jinak. Momentálně psychiatrem, a tedy léky, těmi oblbováky (AD jsou pro mě slaboučký čajík).
Chci najít příčinu, ale místo aby se věc objasňovala, potíže se zhoršují, a odolávají klasické psychologické léčbě. Vysadit léky, skončím v blázinci s panickou úzkostí. a já bych chtěla vyléčit, ne jen potlačovat příznaky...

Venuše, já to nemyslela tak, že jsou na prd, protože jsou úplně zbytečné, ale že jen potlačují příznaky, takže pokud krom toho neprobíhá další léčba, tak jsou naprd, protože neléčí a člověk se akorát stává závislým... Ale věřím, že v určitou chvíli moc pomohou. Jako pomoc v nouzi, než se začnou projevovat výsledky terapie nebo nezaberou antidepresiva.

Moje problémy se vyřešily ve chvíli, kdy jsem si pořádně srovnala v hlavě všemožné vlivy, které postupně fobii vytvořily a trochu se na ty konkrétní problémy povznesla. K tomu mi pomohla hlavně terapie. A taky mi hodně pomohlo, když jsem se zbavila dlouhodobých zdravotních potíží, které mi moc nepřidávali na psychické kondici.
Nemám zkušenost s dlouhodobými problémy, opravdu brzy jsem vyhledala odbornou pomoc, takže jsem do toho nikdy nezabředla. Jsem právě zastánce psychotrapie a rychlé snahy o vyhledání pomoci a rady, dokud je to ještě lépe řešitelné... V některých věcech si člověk sám nepomůže.

Tobě hlavně přeju brzké uzdravení a vyřešení problémů!

Venuše, ještě se zeptám. Ty chodíš jen k psychiatrovi? Nebo máš psychiatra, který dělá i psychoterapii? Nebo i k psychologovi?

Chodím k psychiatrovi, psychologovi (tyto dva hodlám právě příští týden vyměnit za "dva v jednom", tedy za psychiatra zabývající se i psychologickou pomocí), již mnoho měsíců. Vlastně od doby co nepiju. Asi půl roku.
Pak jsem kontaktovala léčitele, u toho jsem byla zatím dvakrát, dále jsem objednaná ke kinezioložce (dělá i Bachovky) a chtěla jsem i hypnoterapii, ale psycholožka, co to dělá mě svým přístupem už v telefonu dokonale odradila. K ní bych tedy nešla.
Dála jsem začala docela vážně dělat "Úplný relaxační systém", jak se ta metoda nazývá, a taky začínám s jógou.

Jo, a dnes jsem si koupila mandaly a pastelky, na to se těším jak malé děcko!
Není Boha, abych se nedostala do pohody...

Teda, je vidět, že do toho jdeš naplno. Moc Ti přeju, ať co nejdřív přijdou výsledky!!! Pokud to bud trvat, tak se ale nenech odradit... Moc Ti držím palce!
Pokud Ti nevadí o tom mluvit, v jakých situacích přesně se Tvá sociální fobie projevuje? A co se s Tebou děje?

Mimochodem, ten dým z tý kávičky na Tvém avataru mi vždycky přišel takový uklidňující...

Najano,
jsem v podstatě klidný, veselý a optimistický člověk.
Od narození ale mám úzkost ze soc. styku, která se stupňovala.
Mám problém telefonovat, chodit do jídelny mezi lidi (ikdyž je znám), s manželem to zvládnu v pohodě. Když mám něco vyřídit (obyčejné věci, které každý dělá levou zadní), mám z toho průjem, je mi na omdlení...atd.
Neustále se dostávám do těchto situací, tak jsem se je naučila překonat, ale pokaždé to je nepříjemné, nezmenšuje se to.
Dlouho jsem to řešila "skleničkou na kuráž", ,což skvěle zabíralo. Pár měsíců. Pak se potřeba zvyšovala, několik let. Ani nevím kolik. Bylo to plíživé. Pak jsem k tomu dostala periodické deprese. Pořád nikdo nic netušil. Jen já. Teprve, až jsem se přiotrávila alkoholem (3 promile, to je zážitek!), uznala i rodina, že mám opravdu problém, a že nejsem jen "líná" některé věci řešit na úřadech a tak.
A dál už to znáč. Abstinence (prozatím), a léky... (viz vlákno Evy1960 o alkoholismu žen).

To musí být opravdu nepříjemné. Ach jo. Já jsem občas v sociálním styku trochu nejistá, ale k fobii to má daleko... ani si nedokážu představit, že by to mělo být horší. Je mi moc líto. Držím palce a doufám, že ten Tvůj nový psychiatr a terapeut v jednom bude zázračný!

Najano, díky, ale není to tak strašné, jsou horší věci na světě.

Tak to je fajn, že to bereš takhle, já jsem v nejhorším období svých fobií měla pocit, že svět je celej hroznej, protože veřejnou dopravu, která mi dělala takové problémy, jsem používat musela a strašně mě to vysávalo. Někam jsem jela a pak jsem se z toho celý den vzpamatovávala.

Ne. Nic takového. Nemám vadu řeči, umím se i vyjadřovat, dokonce mám zaměstnání, kde se musím veřejně prezentovat. Ale přestala jsem to zvládat.
Není to jen obyčejná tréma. Je to takřka bezvědomí, kdy nemám energii zvednout ruce, nadechnout se, musím běhat na záchod...
Já se bojím i před kolektivem kolegů, které dobře znám.
Před dětmi jsem mluvila, byla jsem 4 roky učitelka. No problém, normální tréma.

Moje fobie se pojí ještě se strachem z větru, hromu, jízda tramvají, velké prostory, v dětství to bylo i OCD...atd. Je to složitější, než jen jeden zážitek, víš.