Fóbie

Venuše: já bych strašně ráda, ale mám problém ten, že kvůli sociální fobii nemůžu telefonovat, takže nejsem schopna se někam objednat. Jsem zralá na sexuologa a ráda bych nějakého navštívila, ale taky nevím jak. Jsem na střední kde máme výchovného poradce který o mě skoro všechno ví a ten mi zkoušel shánět někoho a nikoho nesehnal. A ten okruh poraden a terapeutů co on zná, tak tam mě prý už nikdo nechce, už mě prý všichni znaj a nechtěj, takže to jsem to teda dopadla. Jinak jsem navštívila už tak 10 psychologů, ale nikam to nevedlo, kdyby měl někdo tip na někoho z prahy, byla bych vděčná

laci
Poslyš, já mám taky soc. fobii. Nyní už tedy v celkem kompenzovaném stavu. Na vypjaté situace si ale stále vypomáhám léky.
Určitě nejsi zavřená celé dny doma, a jsi nucena komunikovat s lidmi.
Já než jsem šla telefonovat, žak jsem zvracela a měla průjem. Řešila jsem to tak, že jsem si prostě mobil vzala na záchod a objednala se přímo sedíc na záchodové míse.

K těm 10 psychologům jsi taky nějak musela dojít. Já k tomu svému chodím půl roku a občas se mi ještě taky svírá žaludek. To je prostě denní realita. Ne že bychom své signály těla měli opomíjet, ale někdy je třeba něco udělat i přesto, že nás něco bolí.

Proč Ti nevyhovovalo 10 psychologů? V čem byl problém? Opakovalo se tam něco, přes co nejel vlak? Jak dlouho jsi k nim chodila? Co jste dělali?

Než půjdeš k někomu dalšímu, musíš si uspořádat v hlavě proč tam půjdeš a co očekáváš.

Skutečnost je taková, že především Tebe čeká velká práce, nikdo ji za Tebe neudělá, žádný terapeut.
jakmile si uvědomíš, že uzdravení máš ve svých rukách, je to obrovská úleva. Nejsi závislá na nikom, a sama si rizhodneš jak a kdy se dáš dohromady tak, aby ses nemusela trápit.

Jisté úzkostné nastavení je vrozené, ale se zbytkem se dá docela dobře pracovat. Alespoň tak, abys netrpěla.

Držím pěsti.

Holky, na jiném fóru jsem pokládala otázku: A co hypnóza?! Je to rychlé a pokud vím tak velmi účinné.
http://www.eft.cz/index.php?option=com_content&vie w=article&id=78&Itemid=102

Na mě to nefungovalo.
Přes svůj blok jsem k sobě nikoho nepustila. měla jsem hrůzu z toho, že by mě někdo mohl vést a nedej bože ovládat (i když vím, že je to blbost, tohle svému cítění rozumově nevysvětlíš).
Já bych mohla dělat jen autohypnozu. Sociofobik k sobě málokdy pustí tak blízko někoho cizího...

Ahoj, já mám taky několik fóbií, ale jedné se mi podařilo zbavit (ne úplně, ale zredukovat na únosnou míru.
Je to hrozně zajímavé, jako malá jsem byla veselé, komunikativní a zvídavé dítě, ničeho (a nikoho) jsem se nebála, skoro jsem neměla ani pud sebezáchovy. Hrozně mě bavilo překonávat své meze (když jsem vylezla 2 metry vysoko na strom, druhý den jsem zkusila vylézt 3]
Nevím, kde se stala chyba, ale na prvním stupni na základce jsem začala koktat a od té doby šlo všechno od desíti k pěti. Začala jsem být úzkostná, všeho se bát, stranit se dětí. To se vlastně táhne doteď, i když už s řečí nemám až takový problém, jakmile se začnu bát toho, že se v řeči zadrhnu, tak je konec, neřeknu jedinou souvislou větu. Jinak ale normálně už nekoktám. Ale pokud mám mluvit před více lidma, nebo tzv "oficiálně", představím si, jak se ztrapním a to se i většinou stane.
K tomu se přidal strach z telefonování, je u mě relativně čerstvý, ale o to horší. Nejde o to přijmout hovor, ale někomu zavolat. Myslím, že je to jen pocitem méněcennosti. Když někdo volá mě, poskytuje mi to psychologickou výhodu, že to není z mé iniciativy a můžu to kdykoliv ukončit. Naopak volat někomu, to je jako vnucovat se mu do jeho soukromí a to neskousnu.
Dál mám fóbii z pavouků. To taky nechápu, mám ráda přírodu a zvířata, většina hmyzu mi taky nevadí, ale jak jde o pavouka, skoro vyletím z kůže ( jako malá jsem se jich přitom nebála). Snažím se toho zbavit tím, že si opakuju, že je to taky živej tvor, součást přírody, není zlej a je ještě k tomu užitečnej (trochu se to daří, těch malých se už nebojím).
No a pak mám strach z uzavřených prostor. Po jednom velmi nepříjemném zážitku kdesi na exkursi v dolech jsem začala mít silnou klaustrofobii smíchanou se strachem ze tmy, rozlehlých prostor a já nevim čeho ještě. Budila jsem se v noci s hrůzou a téměř histerákem, nemohla jsem jezdit MHDčkem (hlavně metrem), měla jse pocit, že se dusím a děsila mě i rozlehlost nekonečného vesmíru (zní to hrozně vtipně, ale skoro jsem se zbláznila) Až dýl než po roce jsem se z toho jakž takž zbavila, hlavně tím, že jsem přesvědčila sama sebe, že se mi nemůže stát nic horšího než že omdlím... Do výtahu bych sice nevlezla, ale metro mi už nevadí...
To je k mým fóbiím asi všechno, jinak bojím se mnoha věcí i lidí, ale snažim se to brát s humorem a dá se s tím žít...takže holky, ať žijou blázni!!

Katherin: ono se nadarmo neříká, že člověk je zdravý, dokud nejde k doktorovi...