Existují boží mlýny?

myslim si, že to se nevylučuje s tim, co jsem psal a jak to vnímám já jde jen o to, co se stane, když se člověk na "vyšší úřrovni" od té vyšší úrovně odchýlí (je jedno, jestli směrem do strany nebo dolů, pokud vnímáme přímý směr jako cestu k cíli)... život by měl být o radosti, ale k vývoji může patřit i to, že člověk se naučí překonat jisté nepohodlí, chceš-li období bez radosti nebo utrpení... když to vezmu podle sebe, tak já jsem se nejvíc naučil (i o sobě) v době, kdy jsem "trpěl", a ne v době, kdy jsem prožíval radost...

souhlasim s tim, že vnímat život jako cestu s výzvami, a ne jako zápas s problémy, je velmi pozitivní vývoj... ale taky si myslim, že třeba ztráta něčeho nebo někoho blízkého patří k životu jako den a noc, ale dost těžko jde v té chvíli prožívat radost, když člověk cejtí třeba prázdnotu a smutek... ale tenhle zážitek ho může posunout k tomu, že přijme život s hezkými i smutnými stránkami, a to ho přiměje vážit si každé hezké chvíle kterou prožil, a ve chvíli, kdy bude smutek, tak může děkovat za to, že měl možnost těch hezkých chvil prožít tolik (to znamená, že ta ztráta neproběhla dřív, a měl možnost prožít ještě spoustu hezkých chvil)... ale ve chvíli, kdy by člověk necítil nic jiného než radost, tak nemá důvod se posouvat dál, má prostě jen radost tam kde je, a nic ho nenutí se posunout někam dál...

no záleží na tom, čemu řikáš utrpení... když si budeš usekávat jeden prst za druhým, a prožívat utrpení, to se opravdu se životem moc neslučuje, když se budeš celej život trápit že ti v 10 letech umřel křeček, tak to taky neni správný, ale na druhou stranu, mít život jen s radostí mi přijde jako chtít, aby byl pořád jen den... je to hodně o přístupu, můžu mít radost že je den a svítí sluníčko, můžu mít radost i z toho, že je noc a svítěj hvězdičky, ale co si budem povídat, když mi umře dítě nebo rodič, tak sice můžu cítit vděčnost za to, že jsem s nima mohl strávit čas, ale těžko se zároveň ubránim smutku v tu chvíli... snad jsem to popsal tak, aby to bylo pochopitelný, jak to myslim

S tímhle moc nesouhlasím. Nikdy nedostaneš víc výzev, úkolů či problémů do cesty, než jsi schopen zvládnout. Je pravda, že čím výzev, tím rychleji postupuješ, i když je to někdy peklo.

jirik
Sakriš, asi tě angažuju jako tiskového mluvčího Opět souhlasím se vším.

Ještě k tomu "utrpení" bych chtěla dodat, že i v magii se zasvěcuje jakýmsi utrpením. Patří to prostě k věci, nějaké nepohodlí, výzvu, nepříjemnou věc zvládnout a tím postoupíš. Víc asi k tomu nemám co dodat.

hmm, a kolik platíš?

Ani se neptej Bude stačit čokoláda?

čokoládu mám rád, ale to bych za tebe moc nemluvil, nechci bejt moc tlustej

Mnojo, budeš jako Garfield

mno to právě nechci, s leností bojuju, narozdíl od něj musim chodit do práce ale v jednom jeho komiksu jsem viděl heslo něco ve smyslu nejlepší pondělí je to, který zaspim tak s tim souhlasim beze zbytku chtěl jsem si to vytisknout nebo okopírovat, ale bohužel jsem ho zatim nenašel

[quote=lollo]Nikdy nedostaneš víc výzev, úkolů či problémů do cesty, než jsi schopen zvládnout.
Tahleta věta je pro mne často používané klišé,kterému nevěřím,až příliš často jsem viděla lidi,kteří své velké neštěstí neustáli psychickým celoživotním soužením a horšími následky,odchodem ze života atd.

Arette - i já si myslím , že toto kliše je k ničemu. Na každý člověk má takovou rychlou regeneraci sil, aby to co se na něj naloží unesl. Ono to soužení nemusí být celoživotní, stačí jeden neřešitelný problém a už to jede........ Možná že ti, kteří jsou silnější /psychicky/, neprožívají první malér ale i ti tak trochu "vyseristi" situaci zvládnou lépe, bez tragických konců. Řekla bych ale, že i ten nejtvrdší člověk se může složit a to i kvúli "menšímu" pro něj však neřešitelnému problému. Proto nelze říci tibych nikdy...

Naprostý souhlas, stráááášně pomalu!

Každý problém je řešitelný. Jen je hodně obtížné najít to řešení a někteří lidi to hold vzdají protože nemají dost sil a trpělivosti tu situaci řešit. Pak se z nich stávají hromádky neštěstí a všechno špatné začnou svádět na osud. Co se týče osudu tak má podle mně člověk nalajnováno akorát to kdy a komu se narodí,kdo bude jeho životní partner, kolik bude mít dětí a kdy a za jakých okolností zemře. Ostatní si řídíme jen my sami.
ldv
Souhlasím s tebu ale nikdy nemůžeš pomoci tomu kdo o to vlastně ani nestojí.Jsou lidi, kterým jde jen o to, aby si měli komu postěžovat a aby je měl kdo politovat. Znám dost lidí, kteří se skoro až vyžívají v tom, že jim je mizerrně a přímo si hoví ve svých problémech. Sice je to divné ale je to tak.

Každý se může zhroutit, já bych taky někdy skákala z oken o stošest, důležitý je to všechno ustát. Pořád si myslím, že ten nahoře (někdo mu říká Bůh, hehe) ví, co dělá. Nemám moc právo mu do toho kecat, i když bych tedy ráda

Naprosto souhlasím.

Znáte ten stokrát omletý vtip, jak člověk visí nad strží a modlí se: "Pane Bože pomoz mi!"
Přiletí helikoptéra, připlije loď, objeví se člověk s lanem... postupně jsou však všichni odmítnuti s tím, že jemu přece pomůže Bůh!
Samozřejmě, že člověk nakonec spadne a zabije se a v nebi pak vyčítá Bohu: "Proč jsi mi nepomohl, když jsem k tobě volal? A Bůh: "Poslal jsem Ti helikoptéru, loď, člověka...co ještě jsem měl pro tebe udělat?"

Myslím si, že vždycky mám šanci své zkoušky a mnohdy i hrozně těžké životní zkoušky, ustát. Největší katastrofa však je, když mám svoji jasnou představu, jak to v mém životě má dopadnout. A pokud to není podle mých představ, tak končím.
Rozhodně těď, a to ani v nejmenším neposuzuju lidi, kteří to nezvládli. Na tohle PROČ odpověď nemám a už vůbec mi nepřísluší soudit.