Existují boží mlýny?

No někdy je to hodně smutný. Třeba sebevraždu nám spáchala teta a to bylo hodně zlé. Umřelo jí kdysi dítě, to nějak ustála, jenže pak jí za mnoho let odešel manžel a to už neustála. Někdy je těžký pochopit, proč se takový věci dějí.

ldv
sice je pěkné,že se zminuješ o tom ,jakou vidíš pomoc lidem,kteří něco řeší a píšeš,že jí někteří odmítají od tebe,že nechtějí,ale já taky nemám ráda vměšování druhých,jak řešit své problémy,je to na každém z nás,jak se vypořádáme se svým údělem,tvá filozofie nemusí být vhodná pro každého,myslím,že stačí,že jim naznačíš cestu,to ostatní je na nich a pokud se rozhodnou jinak,než ty doporučuješ,neznamená to,že se nechtějí vypořádat s problémem,jen to chtějí udělat po svém.

Nemám ráda tyhle jednoduché návody pro život vyčtené z knížek,život je složitější a barevnější než pár vybraných pouček

Vměšování není dobré nikdy, pokud někdo chce někomu za každou cenu pomoct proti jeho vůli je to dost špatné. Na druhou stranu si pořád myslím, že naše problémy mají vždy nějaké řešení, akorát ho často nevidíme, proto ho může vidět někdo jiný, kdo nám může poradit.

myslím,že se krutě mýlíš...protože kdo ti onemocní, jestli ti dítě zabije opilý ridič v autě, jestli ty sama dostaneš rakovinu, jestli tvůj muž dostane infarkt, jestli ti vyhoří firma do základů...tak nic z toho neovlivníš. a když někomu zemře dítě, přijde o práci, a třeba ještě onemocní, úplně chápu, že to pro něho není řešitelné...jak asi?

napadlo mě....hodně z vás tady píše o utrpení, o tom, jak se musí překonávat, jak má být život radost a cesta k radosti, a cesta radosti.....to jsou hezká slova. velice hezká, a velice lehká.

ale znám hodně lidí, kteří říkají takováto slova, kteří se při prvním problému, skutečném problému, rakovině, smrti, vyplavení domu...úplně zhroutí, a hezká slova jsou v háji.

jen by mě zajímalo, kolik z vás prožilo něco skutečně špatného, zlého, těžkého, a případně ne jendou, ale opakovaně, nebo v jednom roce. jestli se někomu třeba stalo, že zůstal po smrti manžela živitele sám v domě se dvěma dětmi a hypotékou....nebo překonal rakovinu, ale bez poloviny střev, a s vývodem, nebo bez obou prsou, zemřely mu dvě děti, vyhořel do základů a podobně. nechci, aby to vyznělo nějak špatně...jen mě to napadlo. jestli jsou vaše slova podložená, nebo je máte jen vyšpekulované z knih a teorie. jestli jste je už použili v praxi.

Imoen nevím, kam svou otázkou míříš. Život by měl být radost, a to právě v těch nejtěžších chvílích. A právě v nich musíme hledat pozitiva pro další život, jinak by jsme to už dávno zabalili všichni. Myslím, že tady nikdo nemluví jenom krásný fráze z knih a já naopak věřím všem, že mluví ze svých zkušeností.
Doufám že nechceš, aby jsme se tady trumfovali, kdo jakým utrpením prošel a prochází, aby jsme mu milostivě dovolili něco říct.
Souhlasím s tím, co píše Idv:

na tohle téma jsem viděl jeden zajímavej pořad... 13. komnata se jmenuje, a byl v něm herec, kterej hraje Krakonoše ve večerníčku s Trautemberkem... nevzpomenu si, jak se jmenuje, proto to takhle popisuju a bylo zajímavý, že on tam vyprávěl svůj životní příběh, jak mu jako mladýmu (snad dokonce sportovci) jakási cikánka vyčetla z dlaně, že bude mít velkej problém s kolenama... on tehdy jako mladej tomu nevěřil... uplynulo x let (tim x myslim desítky), a on šel takhle jednou po silnici, a sejmula ho mladá holka autem, on skončil v nemocnici a o berlích... a když se mu ta mladá holka strašlivě omlouvala, tak on jí podle vlastních slov řekl něco ve smyslu "netrapte se, vy jste udělala jen to, co jste měla udělat, mě tohle předpověděla cikánka dávno před tim, než jste se vy vůbec narodila"... mno a teď babo raď, kde je pravda

Tak, s tím souhlasím. A troufám si říct, že jsem si taky prošla a ještě i procházím docela složitými životními situacemi, při kterých bych se taky docela ráda zhroutila, ale prostě se to snažím řešit. Tím nechci říct, že někdo jiný to nemá o dost složitější. Vždy je na tom někdo hůř.

Antonie
tvůj tón je zajímavý....rozhodně nic takového nechci.

jen vím, že lidi, kteří nic skutečně zlého nepoznali, s oblibou píšou krásné řeči o radosti, a poučují ty, kteří žijí v utrpení, jak se více usmívat...dokud sami nepoznají bolest, samotu a prázdnotu, pak je to přejde.

proto mě zajímá, zda-li ti, kteří tu píšou o radosti v bolesti, mluví ze zkušenosti,, nebo jsou to ty s prominutím vnešené kecy....

ještě bych dodala, že jsem tím právě prošla, prázdnotou, samotou, bolestí, stejně jako moje celá rodina....mám pocit, že to zvládám, i když do smíchu mi nějak zrovna ještě není.

a "kamarádka", které mi v dobách, kdy jsem to nezvládala, říkala, jak se mám usmívat a radovat z kytiček, a jak nemám z ničeho radost, jak mě nechápe....nakonec se mnu přestala mluvit, "abych ji neubíjela v její radosti"......přišla o práci, a rozešel se s ní přítel. hlouposti, oproti jiným, úplně v pohodě řešitelné věci. zhroutila se, nevychází z domu, pláče, nejí....to je moje zkušenost, ne první, ne jediná a určitě ne poslední. podle ní soudím tyto řeči o překonávání zlých situací, a proto jsem se ptala. to, jak je schopen člověk zvládnout tíži života,ukáže až ten život, ne to, co si myslí, že by dokázal.

imoen
Myslím, že každý zvládá ten svůj díl. Proto ti přijde, že tvá kamarádka se zbytečně zhroutila z hloupostí (tedy podle tvého měřítka, podle mého třeba taky), ale pro ni to je obrovská zátěž, víc by nevydržela. Každý se ale těmito zkouškami učí, ne? Nemáš pocit, že ses tím zocelila? Nebo já nevím. Rozhodně tím nechci říct, abys skákala radostí z kytiček, když ti je ouvej. To by bylo jaksi neupřímné.

jirik
František Peterka.
To je o postoji k životu a umění příjmout svůj úděl. To, co se mi v životě přihodí opravdu neovlivním, ale jaký k tomu zaujmu postoj můžu ovlivnit - troufám si říct, že na 100%.
Netvrdím, že to není dřina. Zvlášť, když se narodím jako negativista

Sashka
Na tvém místě bych si zjistila, jestli tam není nějaké rodové prokletí. Zjišťuje to řada čarodějnic, léčitelů, lidí, co se tím zabývají, je víc. Každopádně by ti to mohlo dost pomoct.

lollo
jistěže mám pocit, že jsem se zocelila....jen mi přijde, že občas lidi mají takové kecy, aby se člověk radoval, když to vůbec nejde. a pak, až sám dojde do té fáze, najednou hledí jak zjara, že to opravdu nejde. že lidé mluví sladká slova, aniž by chápali jejich význam. určitě je to fajn, je to naděje, je to pozitivum. ale přijde mi, že jen opravdu málo lidí má na to, aby bolest překonalo do radosti. svá trápení jsem překonala, ale něco to ve mně zabilo. čím víc bolesti, tím větší jsem cynik, tím více černého humoru mám, tím méně mě dokáže něco dojmout....a přjde mi, že tím méně radosti mi život přináší. ano, naučila jsem si mít radost z úplně jiných věcí, než dřív, ale těch věcí je mnohem méně. o to víc si jich potom vážím. celkově ale postupem času vnímám svůj život jako více smutný. jako bych čím dál víc viděla za nějako oponu, za kterou se před našima očima schovává skutečná realita, nevím, jak lépe to vyjádřit.