Děti a život s nimi

Miabella
Vím, teď už to tak dělá kde kdo, taky si nechávám vozit věci z Nextu, protože tady je předraženej, to samý Mothercare. Zara a H&M ani ne, nevím proč...
Ale tenkrát, když jsem to potřebovala, tak to ještě nikdo nedělal nebo sem o tom nevěděla, takže jsem zvažovala, že si tam na otočku busem dojedu sama pořád by se mi to vyplatilo.
Můj chlap už je zvyklej a když nám odřekli známý společný výlet do Paříže, zabukoval letenky do Londýna, tam ráno zpět večer a letěli jsme jojo, troška šílenství a tak, ale dobrý

Natýska
Já mám raději reálné příklady...to že se J. Roberts po narození dvojčat hroutila a to strávila 10hodin denně meditacema, to mě nechává klidnou, nežiju její život, nevím jak to má, co je a co není pravda...můžu si přečíst jen to co napíše bulvár a to bývá od reality většinou na hony vzdálené, takže to nečtu.
Znám i pár rodin co si vzaly děti do PP nebo je adoptovaly..není to vždy jednoduché, ale co je, to nebývá ani s vlastními, vždy je to krok do neznáma a je hodně lidí, kteří se rádi o zkušenosti podělí a pomohou...
Proč jsi zůstala jen u myšlenky a touhy? To ses tolik nechala ovlivnit okolím?

monča
Na takový krok musí být dva....já byla sama, partner můj názor nesdílel.... ale snažili jsme se opuštěným dětem pomoci jinak

Maria
Jo bylo to těžký. Trochu jsme jim všichni přispěli, ale na celý týden to nemohlo být, ještě jsem studovala... 3. byl bez lyží a byl výlet. Navíc měli i příšerné vybavení, jednoho jsem měla hned první den v družstvu - posledním, moc lyžovat neuměl a uvízla s ním na sjezdovce, měl takové to předpotopní plastové vázání se "sichrákama", vypadl z něj a už to nešlo zpět, bylo to moc volné, takže jsem měla dítě s jednou funkční lyží na sjezdovce, byla to poslední jízda, všichni už byli pryč a začalo se stmívat. Vytáhla jsem šňůrku ze svojí kombinézy a tu lyži mu natvrdo přivázala k botě, takhle jsme pomalinku sklouzali dolů k chatě. Kluci se s tím pak mordovali celý večer. Dokud stačili prachy, tak jezdil na vleku, pak holt musel šlapat podél svahu, nedalo se nic dělat. Druhý byl taky případ, ten na lyžích v životě nestál, přestože to bylo v podmínkách lyžáku, nebyly tam pro nelyžaře podmínky. Takže jsme se u něj střídali na takovém plácku, který byl docela kus od chaty a učili ho na těch lyžích stát a na vleku pro mrňata jezdit. Ale aby se dostal do chaty musel sjet po takové docela prudké cestě, no a jednou to frajersky pustil a zlomil si nohu Bylo to docela dost nepříjemné... rodiče si pro něj pak museli přijet.

monča
myslím nejen okolí, ale to pro mně není podstatné, důležité bylo, že nechtěl partner....

Mám probém s dcerou, které je 12 let. Je v šesté třídě, do páté měla jedničky a dvojky a teď budou na vízo skoro samé trojky, někde to měla až na čtyřku. Na schůzce ve škole nám říkali, ať jsme v klidu, že je to přechod na druhý stupeň a tak dále. Jenže my už nevíme co s ní. Zájmy nulové, skončila s aerobikem, který dělala od 5 let, už ji nebavil a nutila jsem ji do něj dost dlouho. Nejradši by seděla jen u PC a diskutovala a projížděla různé seznamky a profily. Puberta s ní lomcuje nevídaně, hrozně ji zajímají kluci, každou chvíli se jí líbí jinej a už několikrát jsme zachytili dost intimní a na její věk nepřiměřené SMS. Je předčasně vyspělá, má prsa, menstruaci, takže máme i strach. Vztah máme docela otevřený, takže je o všem poučená a ví, že nesmí udělat nějakou blbost. To samozřejmě přičítám pubertě. Spíš mi dělá starosti ta škola. Strašně ji nebaví, neřekne, že něčemu nerozumí, pak přinese špatnou známku. Když ji něco vysvětlujeme, má stavy, že má zamlžíno a neodpoví na jednoduchou věc. Viz včera, opakujeme převody jednotek, když už jsme nevěděly jak, protože byla úplně mimo, řekla jsem jí, ať mi přibližně ukáže rukama 10 cm, ukázala asi metr. Na pravítku nedokázala popsat co je milimetr, prostě hrůza. Úplně jak zablokovaná. A to je se vším. Když se učí třeba dějepis, tak jedině nazpaměť, jak to má v sešitě a když se jí na něco z toho zeptáte a má to říct svými slovy, tak neví nebo řekne nesmysl. Viz Egypt - zavlažování - zdroj obživy, na otázku co to znamená odpověděla, že mohli pít a mýt se. Vytáčí mě úplně neuvěřitelně. Snažím se být trpělivá, ale to se fakt nedá. Ještě ke všemu je líná a bez zájmu. Kdybych věděla, že hloupá je, ale do teď ji to ve škole šlo. Nevím jestli ji nemám někam objednat nebo jestli ještě počkat. Opravdu se snažím být trpělivá, ale když přijdu domů a ona leží a kouká na DVD s tím, že se učit nemusí, všechno umí a pak ji zkouším a je to strašný, tak samozřejmě vybouchnu a řvu a pak je mi z toho hrozně. Přítel, který je normálně klidný a trpělivější než já a na kterého jsme spoléhala, že ji v klidu bude doučovat, je z ní na mrtvici stejně jako já. Jak vy, zažil jste to někdo s puberťákem a jak jste to řešili ? Má zakázano kde co, počítač, televizi, včera jsme ji sebrali mobil, ale asi to k ničemu nepovede. Do poáté třídy měla učitele, který byl super,škola hrou a asi ty známky dával zadarmo nebo já nevím, proč teď, když má učitelé jiné je všechno jnak. Podotýkám, že není sama, prý se tak zhoršily všichni. Ano beru to, ale zase to pravítko a tak .....

Toka:já mám syna kterému je 13 let,také se nechce učit,stále hraje psp nebo na počítači...do čtvrté třídy v pohodě pak měl jinou učitelku no a přišel zvrat,podotýkám že do té doby bylo vše o.k.do školy se těšil...ráno začal brečet nechtěl chodit do šloly,nervozita,průjem....vyžádala jsem si vyšetření u dětského psychologa,udělal testy a pak se přišlo na to že je disortografik...problém cm,m,km,má problém mi taky ukázat co jak je dlouhé...prostě tam chybí ta představivost....hodně ty problémy co píšeš máme stejné,když mu řeknu at se jde učit,tak mi odpoví že si to pamatuje ze školy od učitele..no a pak trojky,čtverky...asi bych skusila to vyšetření...jsou to jen testy ohledně psaní a hodně si s ní popovídají.....já totiž často vybouchnu a zbytečně,mi připadá že je mu to jedno...dcera má 16 a ta studuje úplně v pohodě.......

Toka
já bych s ní taky zašla k dětskému psychologovi, za to nic nedáš a určitě se něco dozvíš. Taky máme problémy se synem, sice trošku jiné, ale moc odlišné to není. U nás byl spíš ten problém, že jsem musela změnit svůj přístup k synovi. Ne vždy se mi to ale podaří. Ono je i dobré, když si ten psycholog sám s dítětem promluví, ono jim v té hlavičce něco z toho vyprávění zůstane.
Může to být více problémů najednou, nenechávej to být a snaž se to řešit

Děkuju, máte pravdu, budu to řešit.

Ahoj holky,
tohle je príma téma. Já mám doma cvrčka,chlapečka 1,5 roku. Povedlo se nám to hned po svatbě,ale přesto ne uplně plánovaně (svolila jsem vynechat kondom s tím, že to stejně hned tak lehce nevyjde). Manžel chtěl,ale já se ještě necítila a navíc jsme neměli vlastni bydlení, prostě zázemí dle mého gusta. Taky mě docela děsilo, že nepocituju touhu po dítěti, takové ty mateřské pudy, kočárky a děti v nich mě nezajímaly, maximálně jsem se děsila nad ječivostí malých fakáňat v dopravních prosředcích atd. Naproti tomu jsem ale měla nutkání být mladá maminka (rodila jsem ve 24 letech), taková in a pohodářka a veděla jsem, že děti jednou určitě chci...herdek už teď vidím, jak píšu zmateně, ale přepisovat to nebudu těhotenství jsem měla krušné, proběhla i hospitalizace,ale nakonec vše dopadlo dobře. Malý byl na světě. Moje nervozita rostla, přesto, že jsem ho 9 měsíců nosila, tak mi přislo, že mi do rukou dali dítě a co já teď s ním?? taky jsem si strašně vyčítala, že nemůžu upřímně říct, že ho miluju. 4ekala jsem záplavu endorfinů, štěstí atd...ale nic takového se nestalo. Tak jsem otevřela odborou publikaci, dočetla se, že jsem normální (holt hormona a poporodní baby blues) a nechala to plavat po čase jsem si ale uvědomila, že jsem svého syna neznala, bylo to "jen" miminko...ale jak jsme se poznávali,bylo to den odedne jiné. Zjistila jsem, že je to vážne můj syn!!! Nevím jak to popsat, ale prostě...že je můj, že je mi podobný, že má rád věci jako já...i na miminku poznáte ketrá hudba se mu líbí, že roste a zdokonaluje se,učí se odemě a že jsme vlastně skvělá dvojka a jde nám to spolu atd. Nedokážu to vyjádřit. Každopádně výsledkem je láska, že na světě větší není. Synek je úžasný, hodný, zvídavý a dokonce už dost mluví, jsem z něj, z mateřství, výchovy a péče nadšená. Páni, právě dojímám sama sebe na závěr bych ještě řekla, že z šíleného spavce, lenocha a egoisty se stala obětavá matka, která denně a ráda vstáva mezi 5-6 hodinou,kmitá kolem synátora a ani ve snu ji nenapadne litovat, že kdyby neměla dítě tak by šla někam pařit, vrátila se v těch 5 ráno, chrněla celý den a místo dvou balení plen si šla koupit něco na sebe. Neříkám, že bych prevíta někdy nezakousla když mi vylije litr oleje na podlahu v kuchyni a ono to ne a ne pustit, ale taky se občas přistihnu, že bych až plakala jak moc ho miluju.

No tak jsem si vylila srdícko...ale musela jsem využít tohoto tématu a všem říct, že jsem vážně šťastná maminka malého klučíka...už zase řvu...asi bych si snad měla jít udělat těhotenský test

Tak asi po měsíci brouzdání omlazením jsem narazila na téma, které mě přimělo taky něco napsat. Je mi 27, momentálně tak nějak uprostřed rozchodu (po 6-letém vztahu) a - paradoxně - snad poprvé v životě začínám mít pocit, že mít děti možná nemusí být úplně k zahození; a jak jsem nikdy nechápala, co lidi na dětech mají, tak už asi začínám tušit...

Thunder - úplně se v tvém příběhu vidím (ohledně stavu před dětmi), tak doufám, že jednou zažiju i to pokračování... Je to krásný, co tu píšete o lásce k dětem...

Co se týče věku rodičů, mě (jediné dítě) rodiče měli ve 40 letech, a ačkoli bych nikomu takové rozhodnutí nevyčítala, tak ale ani nedoporučila - mamka byla dost úzkostlivá (dodnes se bojí, co se mi kde přihodí), neměla na mě už tolik sil (uměla jsem ji fakt hodně potrápit, to občasné nařezání jsem si vždy plně zasloužila a i tehdy jsem to dobře věděla), neměla jsem žádnou babičku (dědečky jo, ale kolem 80 let), bratranci a sestřenice jsou o hodně starší, takže se ani moc neznáme, co jsem dospělá, tak jsou naši v důchodu, chodí po doktorech, už je s nimi horší domluva, mamka se teď bojí, že se možná ani nedožije vnoučat... Takže vím, že ve 40 je pozdě, ale přece si pořád připadám tak nějak mladá - tak snad včas najdu nějakého prima taťku a vyvede se mi to jako u vás... Držím nám všem palce!

ahojky:nikdy jsem nechápala když mi moje tchýně říkala-malé děti malé starosti ,velké děti velké starosti...no á já ji říkala proč??tehdy jsem měla malé děti tak jsem skákala jen kolem nich,uklízela po nich,bála se at si neublíží no a ostatní věci co se kolem dětí týče a představa jak budu mít velké školáky a bude vegáček byla supr...jenže ted s odstupem x let vidím jak to tchýně myslela...mám dva pubertáky,problém učení,úklid aspon po sobě,věčné sezení u počítače,hádky,nadávky...někdy mám pocit že se z nich zblázním...když jim něco zakážu,tak jim to stejně za chvíli dovolím protože jsou otravní a já chci mít klid,vím že dělám chybu ale opravdu nevím jak mám určité věci řešit...nožná oni na to spoléhají tak si víc dovolí..přitom jak byly prcci tak jsem si připadala že jsem uřvaná matka,vše mi vadilo...no ale když se trošku zamyslím je to ted pro mě horší.....nevím možná se už těším až budu babičkou a budu mít obě děti samostatné...