Chování sousedů k nemocné matce

Díky za pomoc, já už jsem si tu v rámci našeho regionu nějaké instituce našla. Je tu poblíž (cca 15 km) denní stacionář s programem pro tyto pacienty, ve městě máme pečovatelskou službu, která mj. poskytuje tzv. "úlevovou péči" pro pečující osoby, tzn. pomoc s koupáním, jídlem, transportem apod. Takže možnosti jsou, teď jen dát to vhodně vědět sousedům.

Karin
Tak to je super , držím pěsti, hlavně sousedům.

Nechtěla bych být člověkem, odkázaným na tvůj soucit. Taky nechápu, proč všechno necháváš na dědečka. Proč ho minimálně o víkendu nevystřídáš? Jistě je chudák totálně vyčerpaný a zničený. Dovedu pochopit, že se ti nechce, ale když člověk někoho miluje, tak se mu snaží ulehčit situaci.

Jistě, ale co je potom všude týraných dětí a starých lidí i zvířat. Člověk by , podle mě, v takových okamžicích neměl být srab!

Tak nejprve asi odpověď, proč to necháváme na dědečkovi. Moji rodiče pracují, jsou na místech, kam nemohou přijít na 8 a odejít v 16:30, prostě odchází z domu v 7 a vrací se kolem 7 večer (pokud nemají firemní večeře), práce v sobotu je samozřejmost. Já pracuju na 1/2 úvazek, ale práci si nemohu brát domů, takže těch 20 hodin strávím v kanceláři. Studuju VŠ, průměrný počet hodin týdně je cca 18-20 hodin. Samozřejmě nikdo z nás nemá svou práci přímo před domem, takže všichni dojíždíme tak 45 min-1h. S přítelem máme dítě - takže pokud mám volný čas, věnuji se dceři. Ta nám za pár dní nastupuje do školy (upřímně se děsím, jak to budeme stíhat). Takže proč to necháváme na dědovi? Protože sami nestíháme. Rodiče mají volnou akorát neděli a to dědovi nakoupí. Já sice mám volný víkend, ale ten věnuji dceři, protože je ve věku, kdy nás potřebuje. Přes týden jí ráno odvedeme do školky, odpoledne jí jeden z nás vyzvedne a pak s ní zařizujeme co jeho potřeba (úklid, nákup, úřad).

Ohledně mé reakce - napíšu, co se před tím odehrálo. První 4 hodiny jsem strávila tím, že jsem vysvětlovala, kdo jsem, kde je babička a co tam dělá (babička to udržela v paměti asi 7 minut). Pořád do kolečka do kola. Navíc když si neuvědomovala, kde je, vyděsila se a nenechala si to v klidu vysvětlit, ale brala mě jakko cizího člověka a mlátila holí (to už taková sranda není). Tehdy měla zánět dásní, takže si nesměla strkat ruce do pusy, což dělá pořád. Takže jako malému dítěti ruce z pusy pořád vyndavat a vysvětlovat, proč si je tam nesmí dávat. Vypadalo to tak, že jak jsem jí levou ruku z pusy vyndala, strčila si tam pravou, vyndala jsem pravou, strčila si tam levou. Když jsem jí vyndala obě a držela jí je, začala hystericky křičet a kousat. Pak se počůrala na křeslo a steklo to i na koberec. Já na tohle nemám moc silný žaludek. Takže jsem jí pomohla na druhé křeslo, převlíkla, šla pro kýbl s vodou a začala uklízet. Ale prostě žaludek to nezvládl, takže jsem se během úklidu na to ještě 2x pozvracela. Babička samozřejmě mezitím zapomněla, co se stalo a znechuceně mi povidá - Vy zvracíte na koberec? Vy jste ale prase! Ano v tu chvíli mi ruply nervy a moc se za to ani nestydím. Protože, kdo by tohle zvládl v klidu, je světec. Takže hlídání dopadlo tak, že jsem byla zbitá, pokousaná a úplně vyčerpaná.

Miinka
Promiň za můj negativní příspěvek, ale pokud píšeš, že rodiče nemají čas kvůli práci pomáhat dědovi, tak je jasné, že člověk musí zvážit, jestli by v té práci neměl trochu ubrat a víc se věnovat rodině. Na druhou stranu je pro tebe pozitivní, že pokud pak rodiče šoupneš někam do ústavu nebo necháš péči o jednoho rodiče jen na druhém rodiči a budeš jim pomáhat maximálně tím, že jim nakoupíš (vycházím jen z tvého příspěvku), tak se aspoň nebudou divit. Otázka je, jaký byl děda, možná si teď říká, kde udělal při výchově tvé matky (chápu dobře, že je ona jeho jediná dcera?) chybu. Od tebe jako vnučky by se pomoc neměla vyžadovat, maximálně jen podle tvých možností.
Jinak na to, aby se všichni staří nemocní lidé dávali do ústavů, tato společnost nemá prostředky ani finanční, ani další, myslím, že ani mít nikdy nebude (nepočítám nějaké drahé soukromé služby), takže bohužel vše je na rodině.

Natalya

Není to tak jednoduché. Naši jsou na místech, kde ubrat nemohou - byli by bez práce. To nemůžou, protože ještě živí sestru (a ještě určitě min. 10 let budou) a pak kvůli výši jejich budoucího důchodu. Jedná se rodiče mé matky, která taky nemá žaludek na to, aby po někom (byť svém příbuzném) uklízela výkaly. Za to se na někoho těžko lze zlobit. A pro tátu jsou to de facto cizí lidé.
Děda měl 2 děti, mamčina sestra se nezajímá vůbec, mamka nakupuje. Nechtěla jsem to sem tahat, ale děda (i babička) svou povahou podle mě nikdy nebyli moc dobří lidé (teď se nezmiňuju o výchově, ale jejich charakteru).

Nemůžu si pomoct, ale LDN prostě vidím jako ideální řešení. Takhle jsme to měli u babičky z tátovi strany. Já bych teda nechtěla, aby moje dcera nebo partner trávili svůj život uklízením mých výkalů apod. Raději bych právě byla na LDN, kde by tyhle potřeby zajišťovaly zdravot.sestry a dcera mě jen navštěvovala. A naši se na to dívají stejně, nechtějí, abych já i ségra jsme svůj život obětovali jejich utírání zadků (cituju tátu).

Když někoho opravdu miluješ, nebereš to jako oběť. To není planá teorie, mluvím z vlastní zkušenosti. /Pro doplnění - nebyla jsem, když jsem se rozhodovala, nezaměstnaná žena ze zastrčené vísky, ale ing. ekonomie na špičkovém postu v Praze. Mohla jsem si sice najmout za ty prachy ošetřovatelku, ale nikoho nedonutíš, aby se v tvé nepřítomnosti choval k tvému blízkému laskavě a s respektem. Vždycky můžeš ručit jenom sama za sebe./ Uznávám ale, že každý má v životě jiné priority a taky hodně záleží na předešlých vztazích, jak se lidé měli rádi, když bylo ještě všechno v pořádku. V případě mizerných vztahů bych si asi taky nedělala násilí.

Málokdo by tady byl tak upřímný jako Miinka. Zvlášť pokud jde o takhle citlivou věc. Je každopádně přínosný, že se člověk dozví (i když zprostředkovaně) o problému také z druhé strany. Odsoudit umíme všichni, že jo...

Teď to beru z pohledu rodiče, ale já bych nechtěla, abych svou dceru trápila, tak jako babička mého dědu, byť bych za to nemohla. Pokud si nějak představu budoucnost své dcery, tak chci, aby žila, skutečně žila, měla práci, která by se jí libila, měla partnera, který jí bude milovat, pokud bude chtít, měla děti, prostě měla ze života radost. Ne aby se mnou seděla doma, umývala mi zadek, neustále větrala svůj byt, kde by smrděly mé výkaly.

A co finanční stránka věci? Utáhla si to? Co na to partner, děti? ptám se jen ze zvědavosti.

karamelka
Před takovými lidmi smekámJe to velká "oběť".

Já osobně bych se asi doma o babičku starat nedokázala,netuším,byla bych na to vše sama.Proto chodím skoro denně na LDN.

Nejbližší rodinu/manžel, děti/ mám skvělou. Jsme "dobrá parta", která si pomáhá v dobrém i zlém. Žijeme v rodinném domě se zahradou a věř mi, nikde tady nic "nesmrdí". Jsem zvyklá se "otáčet". Asi mám kliku, protože mám fakt super chlapa, který nejen že dobře vydělává, ale je kromě jiného i ten nejlepší kamarád do nepohody, jakého by si člověk mohl přát. Hlavní asi je, že se všichni společně umíme smát, radovat se ze života, v těžkých dobách se navzájem podržíme a můžeme se navzájem na sebe spolehnout.

Miinka
držím palce, ty LDNky jsou opravdu většinou jen na tu protekci, ale my jsme to vyřešili tak, že jsme jich oběhali víc a i na vzdálenějších místech, bylo to jen na dobu určitou, než babičku vzali do domova důchodců, tak nám to nakonec po pár měsících domácího teroru vyšlo.
Ale babi tam chtěla sama, chápala, že nezvládáme se o ni po celý každý den starat, střídaly jsme se v chození do školy, matka vynechávala práci, ale po čase došly peníze a už to tak prostě nešlo. Navíc byla babička strašně zlá a neskutečně si vymýšlela, občas ji svitlo a omluvila se za to, ale většinou pořád jen řvala a vztekala se. Přestala chodit ze dne na den, ne proto, že už nemohla, ale chtěla, aby s ní byl pořád někdo doma, pak kdz chtěla zase začít chodit, už to nešlo a cvičit nechtěla. Sice nemá alzheimera, ale dokud chodila, nebylo to s ní také lehké, na wc si nestíhala dojít poměrně často a nechtěla, aby to někdo věděl, tak ve svých pokojích měla všede možně po skříních, pod postělí, za gaučem, v nočním stolku... nastrkané po... oblečení, povlečení s tím, že až bude vhodný čas, tak že to hodí vyprat, abychom to nevěděli, ale často zapomněla, že to tam vůbec dala a bylo to tam třeba měsíc

karamelka
pokud máš manžela, který vydělává tolik, aby vás uživil, tak buď ráda, každý tu možnost nemá, někdy prostě pracují oba dva co jim síly stačí a mají jen tak tak na přežití a opravdu si nemohou dovolit si zkracovat pracovní úvazek, aby se staraly např o svého prarodiče! A každý nemá žaludek na to uklízet pořád dokola něčí výkaly! Brácha to také odmítl, řekl že babičče bude klidně nosit jídlo atp. ale ne ji umývat a uklízet po ní.

Děkuju. My právě nic vzdáleného nechceme. Děda jí má rád a chce jí denně navštěvovat. Sám tou péčí o ní dost sešel, takže není tak vitální, že by mohl denně třeba 60 km za ní dojíždět. Nechce jí někam jen odložit, prostě se chce jen zbavit té rutinní práce kolem ní

zkrácený prac.úvazek se v ČR moc nevidí, na některých pozicích je nemyslitelný, viz třeba moji rodiče - zkrácený úvazek u vedoucích pozic neexistuje (a je nereálný)

To chápu, já jí klidně nakrmím, ale utřít zadek prostě nedokážu

Tak ti moc gratuluju, ale ne všude je to takhle idylické. Dědův byt přes všechno větrání prostě smrdí močovinou. Jen se zeptám, co do budoucna? Co tvoje uplatnění a následný důchod? Přeci jen o lidi, kteří byli několik let doma, není na trhu práce až takový zájem. A důchod se vypočítává (snad ještě pořád, pokud se nepletu) z příjmů před důchodem. Ale každopádně moc gratuluju, že to u vás takhle funguje.

Jen se pod to co jsi napsala podepisuju ( vč. předchozích příspěvků ). Já jsem se starala o těžce nemocnou babičku na střídačku s maminou ( upozorňuji,že to byla její tchýně a to v pravém slova smyslu, celý život jí dávala zabrat ), obě jsme do práce chodily , ale střídaly jsme se ( nemohla si sama dojít ani na záchod ) u ní..Měla stále světlé chvilky a tak jsme jí prostě nemohli jen tak nechat ležet s plínou v nemocnici...Babička měla tři děti - dvě dcery a mého otce - nikdo neměl sílu ! Jedna z tet v momentě kdy nebylo jasné kolik dní či hodin ještě babička vydrží chtěla odletět na dovolenou...Tak jsem jí na to řekla, že je to její věc, ale že je to její mama a taky už by jí nemusela vidět a těch okamžiků už moc nezbývá...

Zůstal po ní děda ( také otec mého otce ), následovalo několik mrtviček, děda si musel píchat inzulín a začal vidět jen obrysově...standartně se pomočoval atd..Bylo potřeba ho hlídat převlíkat a tak dále - opět jsme se o něj starali doma..Ani asi nemusím popisovat, že se nechtěl koupat a tak dále.. prostě malé, vzteklé dítě...Nebylo to snadné, ale ničeho nelituji,protože zemřel spokojen doma a ve spánku...

A poslední človíček, který nám odešel a také jsme ho nikam nedali byl strejda ( bratr mé mámy - je ze 7 dětí ). Strejda se s tetou rozešel a začal k nám jezdit na návštěvu častěji a častěji..až z něj na konec vylezlo, že spí na lavičce v parku ( do práce normálně chodil ). Tak jsme mu pochopitelně nabídli dočasné bydlení, než si to dá do pořádku. Onemocněl - rakovina. Já jsem lítala, já jsem s ním ( na střídačku s manželem ) jezdila 3-4 týdně k lékaři...Když mu chtěli udělat operaci já jsem zjistila, že tam kde leží jí neumí ! Já jsem zařídila převoz do Motola, kde to uměli.a muelo se sakra šetrně, aby s ním šla veškerá dokumentace a výsledky náročných vyšetření... Půl roku byl docela v pořádku a začalo to znovu ( rakovina byla pokročilá ). Tentokrát už t bylo složitějš, protože to bylo horší a horší a horší... Moje teta šla do předčasného důchodu ( i za cenu menšího příjmu ), aby s ním mohla být a starat se o něj. Já za nima dojížděla každý( 50km tam a 50zpět) den a vozila léky a věci, které potřeboval, pomáhla z péčí atd...Sestřenice se o něj starala...Zemřel v klidu a v pohodlí, obklopen lidma, které ho mají rádi a on je...

Nebylo to snadné - to v žádném případě ! Ale stálo to za to..Umírali důstojně a spokojení a v kruhu lidí, kteří je měli rádi. Des je jiná doba.. lidi mají jiné hodnoty. Ale věřím, že se ještě najdou tací, kteří nemyslí tak chladně a vypočítavě.Viz. ty Karamelko ( mluvíš mi z duše )..Nikdy jsem toho nelitovala a kdokoliv z mé rodiny, či přátel bude potřebovat- jsem tu pro něj a vždy budu. A nikdy bych se nerozhodovala mezi prací a rodinou. To jsou dvě naprosto neměřitelné věci !Ale je to o každém z nás...