Chování sousedů k nemocné matce

Majdalena:
Tohle si právě moc dobře uvědomuju, jak už jsem psala, moji rodiče takto pečují o babičku. Vím, že je to psychicky náročné, mamka je opravdu z té péče taky vyčerpaná a víme, že bude hůř a podle lékaře už to v té poslední fázi lidé doma s tou péčí nezvládají. Ale inteligentní člověk prostě ví, že jsou určité hranice, jak už se nesmí začít chovat a pokud má tyto sklony nebo se u něj objeví nečekané reakce, třeba zlostné, tak už je třeba říct si o pomoc- požádat sociální odbor nebo se obrátit někam, kde poradí a podají veškeré informace. U těhle lidí vidím prostě zjevný motiv obohatit se na babičce a užívat její důchod. Nechci být nespravedlivá, ale prostě to tak vidím. Oba dva jsou doma v důchodu, mají dost času, bývají pořád doma a nemají tedy x dalších povinností. To je prostě i o osobnostní výbavě. Vím, že je neomlouváš, nemyslím to jako přednášku, ale ta paní ještě není v nejhorším stadiu, normálně chodí po dvorku a chvílemi je s ní i rozumná řeč.

Řekla bych, že takový případ není ojedinělý. Je těžké odhadnout, co by se dalo udělat, aby se to pak třeba ještě nezhoršilo a neobrátilo se to proti té paní. Zdá se, že ta družka je trošku "primitivnějšího" ražení a u takových lidí člověk nikdy neví. Mě jen napadla taková blbost, poslat jí anonymní dopis formulovaný docela zdvořile, ale i urážlivě (pojmenovat situaci, něco jak jsi to už tady popisovala, ... že jsou tam kvůli bytu, a o těch penězích, že její výlevy nikoho nezajímají...), s tím, že pokud to bude pokračovat, že ten dopis pošleš dalším sousedům, prostě jí pohrozit ostudou. Je jasné, že tu ostudu už má, ale možná si to třeba tolik neuvědomuje, a když se něco napíše, tak je to vždycky silnější než něco, co se jen řekne. Jinak samozřejmě je pěkné, že přemýšlíš, jak něco takového řešit.

Natalya:
Tak na anonym nemám povahu, když tak z očí do očí - no a ostudu už u slušnějších lidí, kteří ji slyšeli, má, jak jsi napsala. Ovšem jak jsi správně vytušila, inteligence té paní bude asi trochu v minusových hodnotách, na takové lidi asi nemá smysl jít nějak sofistikovaně, aby vůbec pochopila podstatu věci. Třeba se takhle jednalo i u nich v rodině a je ta sprostota pro ni norma. No, sousedské vztahy jsou vůbec na samostatné téma

Natalya
Jenže to se může taky zvrhnout v to, že staré paní začnou nově nadávat, jaké kvůli ní mají potíže v ulici. A "řešení" v podstatě vyeskaluje problém...

Moje zkušenost je spíše taková, že málokdo péči o starého člověk zvládne - zejména psychicky. Z okolí mám zkušenost s pánem, který se ztrácí, resp. utíká, odmítá brát léky, takže se pomočuje - rodina je z toho na prášky. Pokud ta stará paní dělá něco podobného x-krát denně, pak chápu, že je z toho rodina na prášky Jenže tohle si málokdo uvědomuje, že za tím křikem můžou být rupnuté nervy, když se vám vymočí třeba na gauč v domnění, že je na wc.
Chci jen říct, že věci nebývají tak černobílé, jak se zdají z okna sousedního domu. Také se domnívám, že málokde je to doma tak zlé, že by se tomu seniorovi líbilo víc v ldn. Nicméně chválím, že si někdo všímá nejen sebe, ale kouká i okolo - to se mi moc líbí..

Jataky:
Já to právě černobíle nevidím, už proto, že péči o osobu s Alzheimerem znám z rodiny. Výše je to probráno- ano, psychický tlak tu na pečující osobu je, rupnout nervy můžou každému, naprosto to chápu. Ale tohle je jiné- družka toho muže prostě na starou paní křičí několikrát denně tak, že je to slyšet až ven, sprostě jí nadává- to není občasné rupnutí nervů. Naposledy na ni řvala v koupelně, cituji: "To se neumíš ani sama umejt? Mám ti ukazovat, jak vypadá mejdlo?" To je prostě primitivní a zlé a to ani nikdo neví, jak to ta stará paní vnímá, jestli už je úplně "mimo", nebo se jí to dotýká. V každém případě já to vnímám jako ponižování staré nemocné osoby.

Karin
Já neříkám, že je to OK a rozhodně to neschvaluji. Otázka je, jaká je alternativa. S jejím onemocněním se s ní ve většině domovů pro seniory nebudou babrat. Dostane plíny a možná bude mít štěstí, že jí je jednou za den někdo vymění a jednou za týden ji osprchuje.

A sociálce to podle mne bude jedno...stejně jako je jim jedno nynější situace.

Na druhou stranu, kdyby ti lidé byli tak moc na peníze, mohli si na paní vyřídit ještě příspěvek na osobu blízkou, takže asi o peníze na první místě nejde (?)

jataky
zase bych ty pomáhající profesionály neházela do jednoho škaredého pytle. Příspěvek na osobu blízkou si už nevyřídí- ten zaniká. Pokud není paní zbavená způsobilosti k právním úkonům, musí si ona požádat o "příspěvek na péči". Ale jinak určitě souhlasím, že mnoho starších lidí je raději doma, než v ústavní péči. Koupání (viz. popis od Karin) a podobné věci by mohla zajišťovat terénní pečovatelská služba (ale třeba i třetí osoba) placená z příspěvku na péči, aby se u toho družka od syna tolik nevytáčela. Jde jen o to, jestli jim to někdo vysvětlil a nabídnul. Možná ano, pomoc nechtějí a potřebují spíš výstrahu, že jejich péče není vnímána jako dobrá, ale to nevíme.

Příklad - moje babička, dokud ještě žila, v žádném případě nedovolila, aby jí někdo cizí a ještě k tomu za peníze pomáhal s čímkoliv v domácnosti. Což byl docela problém - zbytek rodiny tam nemohl být denně, ale někoho zaplatit nám zakázala. Prý by byla ostuda, kdyby "ženský v ulici viděly, že už nemůžu". No, asi tam fungovala taková trochu falešná morálka.

Karin

Já asi budu první ošklivá. Máme babičku s Alzheimerem, stará se o ní děda a bydlí na druhém konci Prahy. I děda na ní křičí, ono mu nic jiného nezbývá, protože jinak by se zbláznil. Chápeme, že ona je mimo (s jistotou ví jen jak se jmenuje), že ona za to nemůže, nemůže za nic, co dělá...., ale stokrát nic umořilo osla. Je to doopravdy náročné a tvé sousedy spíše obdivuju, než odsuzuju. Já sama mám díky tomu jasno - o nikoho s Alzheimerem se starat nechci, pokud to potká mého blízkého, dám ho do ústavu. Možná to bude znít tvrdě, ale já se nechci zbláznit. Děda byl zdravej, než tohle u babičky začalo, teď schází rychlostí blesku.

Já sama jsem jí jednou hlídala 6 hodin. Ano, jen 6 šest hodin, nejdelších 6 hodin v mém životě. Jednat v klidu s respektem jsem vydržela 4 hodiny, pátou jsem byla na nervy a šestou jsem ječela - Do pr...le seď a mlč už proboha.
Chápu, že lidem, kteří nemají tu čest, se to zdá jako ošklivé chování, ale v rámci zachování duševního zdraví pečovatele je prostě křik občas nutností.

Miinka
Nevidím to tak radikálně jako ty, ale právě protože jsem viděla něco podobného v okolí v různých variantách, vím, že je z toho ten,kdo pečuje, dost ve stresu. Vše odvisí od opečovávané osoby. U některých jsou bohužel změny takové, že se stanou poťouchlí, schovávají jídlo třeba do postele, pomočují se, ale plíny nechtějí, lékaře pokoušou, atd. (na druhou stranu po sedativech jsou megautlumení a prostě živé mrtvoly, takže jim je rodina nechce dávat), prostě dennodenně X problémů, se kterými se pečovatel musí vyrovnat. Já bych s ústavem asi nesouhlasila, ale umím si představit, že ta vina není 100% u sousedů.

U nás ani nejsou žádné kurzy, kde by se člověk mohl naučit se starat o blízkého (myslím?) včetně vlastní psychohygieny.

Vločka
Píšu ze zkušenosti, kterou s "pomáhajícími profesionály" mám. A to s tím příspěvkem bylo o tom, že kdyby měli babičku jako dojnou krávu, tak už ten příspěvek dávno mají (funguje X let) a donutili by ji k tomu, aby si žádost podala.

jataky

Právě závisí to na opečovávané osobě. Když to u babičky propuklo, tak jsme vlastně ani nechápali, proč to všichni vidí jako zlou chorobu? Byly zde omezení, řada věcí se změnila, ale nebylo to tak deptající jako teď, když její choroba dost pokročila.
Ze začátku prostě jen přestala rozumět penězům a zapomínala, kam co dala. Takže třeba byla schopná nákup v obchodě zaplatit 6x a ještě ho tam nechat. Nebo za mnou přišla, že mi přispěje na školu a hrdě mi podávala pětikorunu. Nebo naopak mi povídá - dám ti nějaké peníze, kup si nějakou drobnost. Dostala jsem štos bankovek, když jsem je přepočítala, zjistila jsem, že mi dala 87 250 Kč. Vrátila jsem je dědovi. Takže prostě peníze bylo potřeba před ní schovávat.
Taky nás přestala poznávat, takže když tam někdo přijel, vítala nás se slovy - Dobrý den slečno, hledáte někoho. Člověk jí vysvětlil, kdo je a ona měla strašnou radost, že má děti a ještě ke všemu vnoučata. Prostě příjemné to nebylo, ale dalo se to. Jenže nemoc postoupila a už je to k nevydržení.

Před týdnem na dědu zavolal všímající si soused policii a vyhrožuje mu sociálkou. Proč? Děda se v noci nevyspí, léky, které bere babička na svou nemoc, totiž způsobují, že je neunavitelná, takže se ho v noci pořád na něco ptá, budí ho a děda v noci nespí víc jak 2 hodiny v kuse. A stává se běžně, že babička se prostě vyčůrá nebo i hůř do postele. Děda vstal, celou postel převlékl, šli spát a babička to udělala znovu. Matrace už byla tak mokrá, že dospat se na tom nedalo. Děda šel rozložit a povléct gauč do obýváku. Babička za ním přišla a povídá - prosím tě, co to děláš. Děda (unavenej, rozčílenej) - vych---la ses nám 2x za noc do postele, je mokrá spát tam nemůžeme. Babička - co si to vymýšlíš. Odešla do ložnice a za chvíli se vrátila - my máme mokrou postel! Co se stalo? Děda znovu vysvětlil a povlíkal dál nové peřiny. Babička se odešla napít do kuchyně, po chvíli - co to tu děláš? proč rozkládáš gauč? Děda vysvětlil, babička odešla do ložnice. Po chvíli - co se stalo? máme úplně mokrou postel. No dědovi prostě ruply ve 3 ráno nervy a začal ječet. Soused, který je také důchodu, ale narozdíl od něj spí bez vyrušování celou noc, zavolal policii. Teď z něj všichni v domě dělají zmetka, jak je zlý a jak to vůbec může svojí ženě dělat. Jenže nikdo není v jeho situaci. Tohle není výjimečná příhoda, babička se počůrává do postele zcela pravidelně, pro něj je to každodenní chleba. Všichni argumentují, že je přeci v důchodu, tak má čas se o ní starat. Jenže tak lehké to není. Děda byl na nucených pracech, vždy tvrdil, že to bylo nejtěžší období v životě. Od doby, co se stará o babičku, nucené práce vnímá jako ulejvárnu a raději by se vrátil tam, protože to byla jednodušší práce než pečovat o ní. Navíc pokud to srovnáme s rodiči - hodně je jich unavených z dítěte, které v noci nespí apod., ale oni mají naději a jistotu, že dítě dříve či později vyroste. Děda má jen jistotu, že to bude už jen horší. On doufá (a my s ním), že babička co nejdříve umře.
Když to vidím jsem pro ústav všema deseti, nechtěla bych takhle trpět, ale i na druhou stranu někoho takhle trápit.

Nebo páteční příhoda, děda musel na poštu, babičku vzal s sebou, ve frontě vyčerpáním usnul opřený o sloup. Babička zdrhla. Hledala jí policie, všichni znechucení, jak to že důchodce, který nic nedělá, není schopen dohlédnout na svou manželku.

Zkrátka a dobře naprosto chápu sousedy Karin, sociálku bych na ně nevolala, naopak mám k nim vcelku obdiv.

Miinka
No,musí to být hrozné,ale i tak,ten nemocný člověk za to nemůže.Moc dobře vím,o čem mluvíš,ale i tak se snažím hodně ovládat a k těmto lidem se chovám slušně.Uvědomuji si,že bych jednou právě takhle nechtěla skončit a nechtěla bych se dožít toho že budu na obtíž a někdo na mě bude ječet a já nebudu vlastně chápat proč.
Pravda,tak nemocného člověka v péči nemám,ale chodím skoro denně na LDN,kde mi leží babička.Doma bych tuto péči také nezvládla,proto si myslím,že občas takové zařízení je na místě,ale opravdu tam musíš docházet,jelikož občas se tam péče takové jaká má být nedostáva.Hold si to hlídáme.

A já osobně bych nesnesla vědět,že vedle v domě se něco takového děje,asi bych to nahlásila,i když by se třeba tím nikdo nezabýval,měla bych maličko klid,že jsem proto něco udělala,i když bych asi bohužel stejně staré paní nepomohla

Vím,že to je strašně těžká situace pro všechny,protro asi těžko radit co a jak.
Obdiv mám k těm lidem,co takovou péči zvládají se vší úctou.

Zanet96

Babičku od taťky jsme měli taky na LDN, 2 roky. Jednalo se o LDN v Motole a péče byla špičková. Personál se tam teda vcelku střídal, ale je to práce, kterou nejde dělat léta. Navštěvovali jsme jí tak 2x týdně.

My se samozřejmě snažíme ovládat, neječíme na ní naschvál, aby jsme si na ní vylili vztek nebo tak. Ale třeba během těch 6 hodin, co jsem jí hlídala, nám počůrala 2 křesla. Já na to moc žaludek nemám, takže během mytí jsem se i několikrát pozvracela. A ono se to pak ovládá o dost hůř

Situace to není jednoduchá ani pro něj, ani pro ní. Každopádně mám velký obdiv k lidem, kteří se o takového člověka starají.

Miinka
Já Tě chápu,opravdu,vím,že to musí být vysilující,proto já babičku doma mít nemohu,já bych péči ani časově nezvládala.
Jen se často vžiju do kůže toho nemocného a je mi líto,když jim někdo nadává,ale asi si nedovedu předstait jaké to je,mít tak nemocného člověka 24hodin denně na starost.
Jo,stáří je občas smutné,pro všechny.

A už babičku do takového zařízení dát nemůžete a nebo nechcete?

Zanet96

S první babičkou - narovinu - byla to protekce, takže z nemocnice po úrazu, šla rovnou na LDN. Teď ale jsme normálně na čekací listině, teprve něco málo přes rok. Čekat budeme asi 3 roky, protože děda je doma a má možnost se o ní starat. Děda zpočátku o LDN nechtěl ani slyšet, ale situace se zhoršuje a on to vidí jako vysvobození.