Chování sousedů k nemocné matce

Friduča
Moc obdivuju Tebe i Karamelku. Mně stáří rodičů naplňuje děsem. Připomíná mi zánik, pominutelnost, odcházení, smrt /i moji vlastní/, mám z toho husí kůži a za projevy staroby je často plísním!
Holky, kde berete sílu, jak na to jdete. Poraďte, jak být laskavý a obětavý, když stáří je ošklivé a já jej nenávidím!
Díky
M.

Já bych ostatní neodsuzovala, že mají jiné hodnoty - někteří určitě ano, ale... De facto záleží jen na tom, co si rodina z finančních důvodů může dovolit a co už ne. Karamelka měla štěstí, na druhou stranu, pokud by byli průměrná rodina s 2 dětma a hypotékou, tak by si tohle dovolit asi nemohla... Nehledě na to, že každý problematický senior je problematický jinka - někdo se pomočí 1x za 5 dní a velkou dojde, někdo se pomočí 6x denně a do toho neudrží stolici. Někde pomohou sourozenci (děti seniora), někde ta péče uvízne na 1 ze 3 dětí a ten/ta musí zvládnout vše.. Prostě každý to má jinak.

Jak už tady někdo psal, odsoudit je lehké... Na druhou stranu, ti kteří se dokázali postarat, mají u mne respekt.

Na "trh práce" se rozhodně nespoléhám. Už mám do detailu promyšlené následné založení vlastní firmy. Na důchod od státu bych se docela bála spoléhat. Až na něj budu mít nárok, nejsem si jistá, jak na tom důchodový systém vůbec bude.

Tak to by sis nemohla pořídit ani děti. Kojenci mají taky pokakané zadečky. Já se na to dívám tak, že když člověk, kterého miluju, potřebuje, abych po něm uklidila výkaly, tak to prostě neřeším a udělám! Nejsem žádná fiflena.

Na to je jednoduché pravidlo. Když na čemkoliv ulpí třeba jenom jedna kapka moči, šup s tím do pračky. Pak ti zaručuju, že není cítit vůbec nic.

Naše "seniorka" už je několik let ležící, zcela odkázaná na moji péči. Ani se sama nemůže napít. Sourozence nemám.

Friduča
Máš můj hluboký obdiv.

Tak naší babičku asi pustí teď v září z LDN domů,už tam nechce ani být,což chápu,už se postavi na nohy,nají se a vnímá dobře.Tudíž já ji jako snad jediná z rodiny nepřemlouvám,ať jde do domova důchodců a nebo nějakého jiného ústavu,chápu,že chce domů.
Ovšem je tu hned problém,najednou je všem na obtíž a nikdo se o ni starat nemůže-narovinu nechce!
Já se budu snažit se o ni starat,ale bohužel 24hodin denně u ní být nemohu,tak z toho mám obavy.Sama se o sebe postarat nedokáže.
Holky,jsem úplně bezradná.

Maria

Strach ze stáří má určitě každý - někdo méně, jiný více...Někdo je se stářím a smrtí smířen.. Ale to nemá co dělat s tím, když se ti něco takového přihodí v rodině - ostatně mému strejdovi bylo nedožitých padesát, takže se o stáří nedá mluvit. Já nevím, prostě mě ani nenapadlo, že by jsme to řešili jinak..neříkám, že jsem si pod vousy někdy nenadával.. když děda seděl a odmítal spolupracovat... Jéé, co já se nazlobila - když jsem x krát našla papírové pleny ( použité a přemáchnuté ve vodě ) na jeho topení ( to byl najednou čilej ) a to si dovete představit jak se to linulo celým domem...Ale nikdy jsem na něj sprostě nekřičela.. To bylo příhod...Ale prostě i tam, jsi rodina a ten člověk ti dal kus života a tohle je minimum co pro něj mohu udělat...

Co se týká té finanční stránky -ano jistě jsou případy, které by neutáhli dchod domácnosti pokud by jeden partner zůstal doma. Ale moje teta např. se vzdala důchodu a šla do předčasného ( tím se jí zanačně důchod snížil ) a také otom dvakrát nedumala..Prostě si myslím, že pokud ta konkrétní situace nastane, tak se k tomu člověk staví tak jak umí, je mu přirozené a umí, cítí..

Nikoho jsem nesoudila a nesoudím - každý žijeme tak jak uznáme za vhodné..Pouze píšu své pocity...

Holka zlatá, já si vždycky říkám, co kdybych na té posteli ležela bezmocně já? A snažím se chovat přesně tak, jak bych si přála, aby se druzí chovali ke mně.

karamelka
Jasně, ale ty máš manžela, který vše táhne finančně - na to nemá odhadem 80% - 90% rodin ČR. Tím nechci zlehčovat tvou práci ssamozřejmě, jen to prostě souvisí s problémy, které třeba Miinka popisuje, že mají..

Senior má důchod, může mít příspěvek od sociálky pro bezmocnost a určitě to oboje hodí dohromady pár kaček. Většina žen středoškolaček nebo s dělnickým povoláním ani tolik v práci nevydělá. Druhá strana mince je ovšem to, že když je senior v ústavu, tak pro rodinu asi víc zbyde. Já osobně jsem vydělávala několikanásobně víc, ale to v tu chvíli nebylo rozhodující.

ale třeba podnikatelky samoživitelky se třema dětma + babička, jako to bylo u nás rozhodně z důchodu a příspěvku od státu opravdu nevyžijí! A důchod i peníze od státu zůstávají v domově babičče, nikdo jí je nebere, má se tam lépe než se měla doma, kde dokud chodila a nebylo třeba se o ni střídavě starat, celý den sama čekala, až se my okolo páté vrátíme ze školy a matka až se večer vrátí z práce. V domově si celý den se spolubydlící povídají nebo ji vozí do společenské místnosti a nikdy není sama.

To je ovšem jiná situace. To chápu. /Teď si ale úplně hnusně rejpnu, nejsou už ty děti ve věku, kdy by mohly při studiu na brigádu a mamince pomoct?/

Bydleli jsme na vesnici, spojení minimální, rano do školy a ze školy po půl páté doma, práce na zahradě, o zvířata a opravdu nevím, kdy bychom bývali byli chodili na brigády.. A matka jako podnikatelka má sice velké přijmy, ale i ty výdaje stojí za to, barák je potřeba nějak udržovat. V podstatě teď na studiích se mám mnohem lépe, když mám zodpovědnost jen sama za sebe a přítele a naši divou zvěř v tom našem mikropodnájmu na druhé straně republiky. Rodinu do které se narodíš si nevybíráš a že má někdo štěstí a najde pohodovýho chlapa, co hodně vydělává je spíš výjimka

Já vím, někdy je život fakt těžký. Moc ti přeju, abys byla šťastná!

Tak to tu teď dočítám a myslím, že není nutné mít potřebu se nějak obhajovat nebo vysvětlovat, když se zkrátka někdo z nejrůznějších důvodů nemůže (nebo i nechce) o své příbuzné starat. Určitě záleží na podmínkách, někdo zkrátka ještě pracuje a živí své děti, podporuje je na studiích nebo je má malé, platí hypotéku atd. a prostě se postarat nemůže. Myslím, že není třeba padat na ústa únavou, jen abychom vyhověli svému svědomí a povinnosti, protože jde taky o duševní zdraví toho pečujícího. Pečovat o někoho může jenom ten, kdo má dost fyzických i duševních sil, ne troska unavená z práce a brigád. U nás se o babičku starají moji rodiče, oba už jsou taky v důchodu a nemají finanční problémy. Ale musím říct, že i ta úvaha, která tu probleskla o nedobrém charakteru příbuzných, o které bychom se měli ve stáří postarat, je taky zajímavá. Můj otec neměl nikdy dobrý vztah se svou tchýní, vždy mezi nimi byly nějaké konflikty a dnes je ochoten jí i ty plíny vyměnit- naopak babiččin syn (mámin bratr) o ní příliš starostí nemá, byť ho vždy až bezmezně milovala. Holt takový je život.