Chlap projeví zájem - já se zablokuju

To jistě no

Přesně! Já na to taky čekám!..a momentě, kdy to přijde jsem šíleně spokojená a ráda..ale že bych někam šla s ním, to ne..

Já se to tak snažím brát, ale stejnak vnitřně vím, že on tam je z ne z důvodu, že se sem mnou chce kamarádit, ale pro něco víc..a to je orávě to, co mě zasekává

Reaguji na Chmuska2: jo, taky si už přijdu o něco normálněji..ale stejnak nevim jestli se přes to nějak dostanu..ten blok je silnější než já

Reaguji na kurda: Ahoj...tak předpokládám, že už jsi mu napsala že?...to jsem ráda velice...

to máš pravdu, to nejde...prostě to podvědomí tam je a s ním nehneš....jako kdyby tě tvé vnitřní já neposlouchalo...navenek si říkáš jojo to pujde...nech toho to zvládneš...a vevnitř se to sekne a nikam nejdu a je to

Reaguji na Chmuska2: Ahoj.. no..nenapsala.. sms mi přijde divná po tak dlohé době mu prostě jen tak zčista jasna napsat "hele, pamatuješ, jak jsi mě tenkrát v srpnu několikrát psal, že se ti líbím, že by jsi mě rád víc poznal a jestli s tebou nechci nekam zajít?"..to mě přijde v polovině listopadu trochu pozdě..spíš asi na jednu z tvych rad vyckam, az bude nějaka vhodna příležitost např. na fcb, kdy mu jako mimochodem napíšu .a pak se snad nějak znova chytne..ale doufám, že ja se opět nezaleknu ..

Jo..je to prostě nějaká vnitřní bariéra..áá a nejhorší je, že ty o tom víš, ale prostě s tim nehneš, je to v tobě

určitě to udělaj jak uznáš za vhodné Ty.....ale hlavně to udělej ano?...držím ti moooc pěstičky vážně....jak už jsme psaly..musíš se konečně překonat a donutit se...ale musíš to vážně chtít...jinak to nemá cenu...zvládneš to..jen to musíš zkoušet...a ukecávat se....přesně tak, tu barikádu musíš pomalu rozbourat....

Reaguji na Chmuska2:
Přesně. Já jsem si taky myslela že jsem v tomhle jediná, co se takhle může chovat a ono je nás víc. Nevím jak to vyřešit. V horoskopu jsem měla že dokonce roku mě potká láska ale pochybuju. Takhle mě nepotká ani dokonce toho příštiho.

Oni z nás musí být dobře zmatení.
U mě když si myslí že nemám zájem, tak se nesnaži už vůbec. Ale chápu to, mě by to odradilo taky,kdyby to bylo opačně.

Mám to to samé. Když to vypada nadějně, tak se prostě leknu,zaseknu..Nastává tam ten blok..a už jako kdyby se bráním tomu, aby to šlo s dotyčným dál, do něčeho možná vážnějšího..

...přesně tak jsem to měla i já...podle horoskopu či jsem si řekla tak sakra do konce roku se dokopeš a někoho si najdeš....jo a pak zase nic...a takhle jsem si to říkala každý měsíc asi po dobu 2 let....pořád v letě nebudu sama bla bal a najedou bylo už 2léto a já sama...je to hrozný..holky ach jo

Asi tak nějak..já mám vlastně tenhle problém odjakživa..už od takových 14, kdy začínaly takoví ty první "lásky" tak jsem vždy dosáhla toho, aby se o mě začaly zajímat a pak to vždycky zahrála do autu..sama se divim, jak jsem se vůbec nakonec v těch 18 dokopala s tím mým bývalým někam zajít..a co jsme se rozešli, ulevilo se mi, asi půl roku jsem si užívala volnost a o nikoho ani neusilovala..no ale přibližně potom půl roce v těch 18 už jsme zase začala "brousit kolem nových obětí" ..no a už to zase jelo..líbí se mi, bavíme se na společných akcích, on se chytne, píšeme si, vyjádří se a..blok, strach, nervozita a zároveň příjemné napětí, radost, adrenalin...
no a právě si taky říkám furt "no tak teď už se překonám" ..no ale zatim nic ..a roky běží a běží a kluků, kteří marně čekají na moji odpověď a kteří si postupem času začínají myslet jak jsem namyšlená, nedostupná a nevychovaná (protiže neumim ani normálně odepsat nebo je rovnou poslat do p*****) přibývá a přibývá ..

...přesně, jsem v tomhle opět hrozná...myslím, že v tom to případě by bylo lepší být zlá a namyšlená-poslat je rovnou do p.**** než to takhle oddalovat a pořád se na něco vymlouvat...myslím, že by to pro něj i pro mě bylo lepší...ale já to prostě neumím...přesně ten adrenalin strach nervy to nedovolí...ale při tom je to ještě horší...víc jsem jim ubližovala...opravdu si můžem podat ruku....

Holky, ale jestli to trvá roky, jak píšete, tak to přeci je na psychologa. To si samy pomoct nemůžete. Na tom není nic špatného si dojít k doktorovi, se slepákem taky půjdete a psycholog toho slyší celé roky spoustu, u toho se stydět nemusíte. Zbaví vás toho bloku a budete normálně žít, takhle vám může utéct ten pravý.

Tak holky, já mám něco podobného. Jde o to, že mně se opravdu ,,jen tak někdo" nelíbí, ve smyslu toho, že u mě je na prvním místě přitažlivost. Musí mě zaujmout tak, že si musím představit, jaké by to bylo se s ním líbat apod. To mi nesmí mít vůbec nepříjemné (ta představa). No a taky se mi stává to, modelový příklad: kurzy aj, fajn kluk, pořád jsme se na sebe usmívali, líbil se mi... Pak mě pozval, a já najednou zjistila, že ne, že ho nechci, úplně jsem se ,,hrozila" toho ho zase vidět. To je jedna ,,možnost". A pak to, že opravdu mám problém si najít někoho, kdo mi by vyloženě pasoval. Mám kolem sebe hodně kluků, co by mě chtěli. Ale já ne. jsou to fajn kluci, ale já s nimi nemůžu ani nikam jít, protože chtějí něco ví a mě se ta představa hnusí. Je jen pár kluků, se kterými jsem zašla dál, protože to prostě šlo, bylo to ono. Ale situace je taková, že jsem dlouhodobý vztah neměla, a s.e.x ještě také, ne, že by nebyla možnost, ale prostě nechci do toho jít, abych si to hned poprvé nějak nezkazila. A tak nevím, jestli se mám zkusit překovat, chodit s těma klukama ven a čekat, jestli to ve mě nezajiskří. A nebo čekat na toho, u kterého to bude to ono. Takhle se mi to stalo s jedním klukem, viděli jsme se poprvé, a prostě líbání apod. po nějaké době. protože to prostě šlo... Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama. Nicméně se mi líbí kluci, to ano, ale většinu z těch, co bych chtěla, s těmi mi to nějak nevychází... Prostě, je to se mnou složité (smajlík).

Reaguji na lavanda: Bože, to je jako bych to psala já! Trochu škodolibě se mi ulevilo, že v tom nejsem sama. Ale naprosto přesně. Líbi se mi, máme si co říct, chci se s nim zase vidět, baví me to, ale v okamžiku, kdy mi dá jasně najevo, že o mě má zájem, spadne u mě zájem na nulu. Co na nulu! Do mínusu. Najednou na něm vidim spoustu chyb, přijde mi, že se chová trapně, že bych s nim být nemohla. Najednou mi prakticky každý kluk v mém okoli přijde lepší, než dotyčný. V tom okamžiku samozřejmě ten kluk nechápe co udělal špatně, tak se začne snažit ještě víc a já jakmile vidím, že tlačí na pilu, úplně se mi zhnusí. Přijde mi najednou že projevil svou slabost, zranitelnost, že je odmitnut. Najednou to neni takový ten suverén, jaký byl předtím a u mě je veškerý zájem pryč. Nechci se s nim vic vidět, a představa že bych se s nim měla držet za ruce, líbat, nebo něco víc, je mi spíš odporná. Ani nemám chuť se třeba podivat na jeho fotku. Je to smutný, ale...nevim co s tim. Ale je fakt, že u každého zatim byla aspoň jedna (byt třeba úplně miniaturni) chybička, která se pak v této nadešlé situaci stala pro mě nepřekonatelnou. A dost často to bylo spojeno právš s fyzickou přitažlivostí. Že jsem si třeba původně dovedla představit že bych mu měla dát pusu, ale že by se mi z té představy podlamovaly kolena, to rozhodně ne. Jsem neskutečně vybiravá a zatim byli v mém životě dva kluci, kteří mě přitahovali fyzicky, ten první - hodně se spolu nasmějeme, ale jsem realista a vim, že tady by vztah nefungoval zas kvuli povahám - ale netrapápí mě to, doba kdy jsem ho měla ráda víc už je několik let za mnou. Nicméně teď před pár měsici jsem potkala kluka, s nímž si rozumím a svedomitě mohu prohlásit že mě přitahuje a to ne málo (třikrát hurá =D) . Problém je v tom, že v době, kdy se o něco snažil, mi byl docela volnej. Postupem času jsem o něj začala mít zájem čim dál větší, ale zda ho má teď i on, o tom trochu pochybuju. Jsme oba skoro extrémně neprůhlední, pořád samé legrácky, ale nikdo nikdy neví, kdo co myslí vážně. Ja dokážu hrát nezájem (i když ho mám) velice dobře a on tež. Je to jak naschvál. Mám kámoše prakticky jen mezi klukama, hodně si s nima rozumim, a jsem schopná pro ně udělat cokoli. To všechno se pak ovšem zmení ve chvíli kdy některý dá najevo, že mě má rád. Víc rád. Pak mám nerva už jen z toho,že bych se s nim měla vidět, nemám na to vůbec chuť. A neni to z nervozity v mém připade, schuzky ve dvou mi nevadí. Nicmene zatím se mi povedlo prakticky kohokoli uhnat (vetšinou aniž bych se o to nějak snažila, prostě se s nima 'jen' kamwrádsky bavim), ale ten jeden, kde to vidim - poprvé v životě - nadějně, na mě pravdepodobně kašle. A tady mám právě poprvé ten pocit, že bych nevzala zpátečku, kdyby se chytil. Asi bych brečela radostí, když to byl právě on, první kluk, kvůli němuž jsem dokonce i brečela (beznadějí ). Ale možná dobře mi tak. Asi skončím 'v klubu' (viz. Ženy v pokušení)