Bydlení v domě s rodiči přítele?

Ahojky, já jsem zásadně PROTI bydlení u rodičů. Přítel může bejt třeba kombinace Brada Pitta, Oldřicha Nového a Einsteina, ale pokud v 38 visí na mamince, jediné, jak s ním vydržet je bydlet samostatně. I v případě, že by na mámě nevisel by bylo soužití extrémně obtížné (znám tisíc případů z okolí, spokojené soužití s rodiči je vážně možné jen do určitého věku, jakmile se člověk osamostatní a má své názory, je výrazně doporučeno bydlet zvlášť), pokud je ale mamánek, který se proti ní v životě nepostaví, ať už bude konflikt kvůli čemukoli, tak bych se s ním radši rozešla, než bydlet s jeho rodinou. Pokud tedy nejsi typ, který si nechá kecat úplně do všeho, nevadí mu skákat, jak rodiče pískají a nemít vůbec žádné soukromí..

bungalov
není tohle reklama?

A co byste říkaly na bydlení v samostatném patře rodinného domu (čili zvlášť kuchyně, koupelna)? Bylo by to u mých rodičů (ti to sami navrhli, přítele mají rádi a jsou vděční, že mě budou mít na blízku), přítel z toho samozřejmě radostí do stropu neskáče, ale vcelku se mu ten nápad zamlouvá - chápe, že na rok, max. dva to pozitiva má. Platili bychom inkaso plus něco navíc rodičům jako nájem. Přítel s nimi vychází dobře, oni jsou taky rozumní a mluvíme pomalu o tom, na jaká negativa bychom se měli připravit. Ještě dodám, že mám strach jít do podnájmu bez finanční rezervy (tu bychom právě našetřili), takže bych to ráda právě o rok dva odložila.
Nuže, nevíte, co všehno nás může ne/příjemně překvapit? Máte zkušenosti?

Ze zkušenosti se nikdy k rodičům své polovičky stěhovat nebudu. Může to dojít až k neustálému kontrolování, hodnocení, šmírování a taky zastávání od strany rodičů. ..nikdy

Reaguji na Red_fire:
Pokud jde o dočasnou situaci, rok, dva, než si najdete něco svého, neřešila bych to tolik...
Myslím, že přechodné bydlení mladých studentů je něco jiného, než když si dva spraví patro u rodičů s tím "taaak a teď tu budeme bydlet až do aleluja a zplodíme tu tři děti"...

Reaguji na Dasule:
Díky Dasule, taky to tak právě všichni bereme, ale přesto přemýšlíme nad možnými "třecími plochami"...

Reaguji na lusinda:
Co se peněz týče, vyšlo by to asi nastejno jako podnájem, ale rozdíl je, že když by přítele či mě vyhodili z práce, s rodiči se dá domluvit na odložení placení nájmu... Samozřejmě se tomu budeme snažit vyhnout nějakými úsporami, ale naši sami říkali, že ještě studuji a stejně by mě živili - tahle povinnost jim de facto odpadne, čili i tak ušetří. Stejně tak bychom si zatím mohli koupit méně spotřebičů, třeba jen ledničku a mikrovlnku - mamka sama přišla s tím, že vysavač si pořizovat nemusíme, můžeme si pujčovat jejich, stejně tak dávat si jídlo do velkého mrazáku ve sklepě atd. A jak říkáš, je to možnost zkusit si život ve dvou - já dodávám, že bez hádavých sousedů, případně mamlasů, co v patře nad tebou pořádají večírky a nenechají tě vyspat (to by našemu vztahu nepomohlo...). Co se dělší budoucnosti týče, o tom zatím nemluvím, přece jenom jsou to mí rodiče a dům, ve kterém žiji od malička, což u přítele absolutně neplatí a spíše bych to nechala na něm... Každopádně moc děkuji za racionální zhodnocení

Podle mě je to super možnost. Stačí si vymezit pravidla fungování, nevidím v tom problém.

Reaguji na Red_fire:
Já nevím, co tady píšeš, tak mi přijdete rozumní, že si to nemalujete jako hurvínek válku a přemýšlíte....já v tom nevidím problém...No jasně že třeba konflikty budou, ale to bývá i když člověk bydlí s rodiči sám
Sama jsem rok v podstatě bydlela u přítele (v bytě, s jeho mamkou a ségrou) a bylo to v poho....prostě se to bralo tak že sme studenti a ne že jsem se tam nakvartýrovala do čtyřiceti

Asi tak. Ve vašem případě bych do toho šla.

Reaguji na šicanda:
já jsem teda taky proti bydlení s rodiči. Nedělalo by to dobrotu. Rodiče bydlí s babičkou (tátova máma), každý mají sice své patro, ale stejně je to hrůza, babča dělá naschvály, s mamčou se nemusí, rozepře, hádky atd... Jednou mi mamča upřímně řekla "NIKDY nedopust to abyste s přítelem bydleli s náma nebo s jeho rodičema v jednom domě, vidíš to sama jak to tady vypadá". S přítelem jsem koupili byt, máme klid, vlastní život, rodiče občas navštívíme a jsme spokojení.
Kamarádka s manželem bydlí u její babičky kde si přistavěli patro a je to to samé..

Reaguji na šicanda:
NIKDY už nikdy bych nešla bydlet k rodičům a do jednoho domu, bytu už vůbec.
Co k tomu víc říct. Strávila jsem takhle pár let.
Zvlášť u tchánů není příliš pravděpodobné, že to bude dělat dobrotu. I když budete v domě mít svůj byt, tak co společné prostory? Zahrada a práce na ní, návraty domů třeba později večer. Vlastní program atd. Ani náhodou.
Radši bych byla v malém bytě než tohle.

Na přechodnou dobu, jak to popisuje Red-fire je to dobrý nápad.

Pokud už do toho někdo chce jít, tak by dcera měla bydlet se svými rodiči (pokud s nimi má dobrý vztah), protože spokojené bydlení snacha a tchýně moc neznám.

Holky, já jsem to tu pročítala a jsem nešťastná. Bydlíme s přítelem v horním patře rodinného domu, jeho rodiče (a dědeček!) v dolním. Máme oddělené bytové jednotky, ale já z toho stejně nejsem nadšená. V létě jsem si dovolila vyjít na zahradu v plavkách jenom jednou, po komentářích tchána jsem to radši vzdala... Dělat na zahradě musí přítel přesně, když řekne jeho táta, a nezáleží na tom, jestli jsme si něco naplánovali nebo ne. Chodí občas bez dovolení i do našeho bytu Jenže já přítelovi nemůžu vysvětlit, že takhle dlouhodobě bydlet nechci, vždycky se ohradí tím, že platíme napolovic hypotéku s jeho rodičema a že přeci nejde, abysme je v tom nechali a prodat barák a každý mít svoje bydlení, to by se zase zlobil děda, a rodiče by do toho asi taky nešli... Já nechci dávat ultimáta, ale zase takhle nechci bydlet 20 let... A podle vašich zkušeností nejsem sama, kdo si to myslí, že to není ideální, ale jak na něj (přítele), chlapa jednoho tvrdolavýho?

Ne!