Bydlení v domě s rodiči přítele?

hypotéku s nimi napůl platí tvůj přítel nebo i ty?
a kde bydlel přítel předtím s rodiči, než měli hypotéku?
přece, když si vezmu hypotéku s někým na bydlení, tak počítám s tím, že tam s nimi budu bydlet, jinak bych to nedělala

Reaguji na Lilliana: No tu hypotéku zařídili dřív, než jsme se s přítelem poznali. Předtím bydlel v podnájmu..

Reaguji na tucnakczech:
Chápu to správně, že Ty bydlíš v domě ke kterému nemáš žádná práva a podílíš se na splácení hypotéky? To snad ne!

Reaguji na Veselka10: Špatně jsem se vyjádřila, hypotéku splácí přítel, lae na úkor toho, že já platím zase něco jiného...

<span class="reaguji">Reaguji na tucnakczech:</span> Tak tomu příliš nerozumím a hned povím proč.
Příklad, dohromady dáte s přítelem např. 20tis, on z toho dá 5 tisíc hypo, 5 na ostatní a Ty 10 na ostatní. V tom případě hypo platíte oba.
Nebo on hypo 5, 5 ostatní, Ty 5 ostatní. Pak platí hypo on.
Částky jsou xy jen pro představu, nejde vždy vše brát půl na půl, ale chtěla jsem na tom ukázat, že pokud na úkor toho, že on platí hypo, Ty platíš zase něco jiného víc, pak hypo platíš také. Nejde o to ze které ruky to jde.

Ahojte, nevím, jestli je tahle diskuze ještě aktivní, ale potřebuji se svěřit. Je mi 22 let a už 4 roky bydlím s přítelem a jeho rodiči v jejich domě. Moc rádi bychom si s přítelem koupili nebo pronajali malý byteček, ale jsme oba studenti (já studuji letos poslední rok, přítel ještě dva roky), takže je to z finančního hlediska zatím nemožné. Ale mám strach, že tohle bydlení s rodiči zničí buď náš vztah nebo mě. Nemáme vůbec žádné soukromí, vlastníme jen jeden pokoj a to ještě když někam odjedem, tak se nám do něj nastěhuje přítelová sestra hlavně kvůli tomu, že mám rychlejší počítač, na který jsme šetřili dva roky. Nemáme čas a aní peníze na to, abychom si mohli někam zajít a navíc bydlíme na vesnici, odkud je trochu složitější se dostat do města. Rodiče nás neskutešně psychicky vyčerpávají. Otec přítele je psychicky labilní (zdědil to po své matce, která skončila v blázinci), pořád jen řve, do všeho mlátí a všechno ničí. Myslí si, že on je nejdokonalejší člověk na světě a všichni jsou proti němu. Matka přítele se k nám chová jako k 15-ti letým dětem. Když někam jdeme, několikrát nám volá, říká nám, že máme přijet brzo, apod. Její klasická otázka zní: "Kam zas jako jdete? To nemáte doma nic na práci?!" Další vlastnost, která mi na ní vadí je, že neklepe, když jde k nám do pokoje (což je tak 10x za den). Každý den za ní musím jít a povídat si sní, protože si jinak myslí, že jsem na ní nštvaná a že jsem jí úplně ukradená. Se vším jí pomáhám, vařím pro celou rodinu, uklízím, nakupuju. Ale stejně mám stále nějaký problém. A to nemluvím o tom, co všechno musí dělat přítel, když má chviličku volna nebo není ve škole (sekání dřeva, spravování aut rodičů, opravy kolem baráku, prostě je to každý den něco). Chtěla bych mít nějaký časi pro sebe. Mám tolik učení, že už nevím, jak to mám stíhat....a když si chci nějak "oddychnout", tak prostě nemám šanci. Nevím, jestli to ještě ten jeden rok vydržím, přítele moc miluju, ale tohle není život, to je peklo!

Tak jistě máš své rodiče a předpokládám,že ti stejně dávají peníze,protože zadarmo tě partnerova rodina asi neživí a zdarma tam nebydlíš.
Tím pádem je přece jedno jestli budeš v podnájmu někde ve městě kde studuješ nebo v baráku u partnerových rodičů.Bude to finančně asi tak stejné.

No a teď u přítelových rodičů bydlíš a jíš zadarmo nebo jak? Pokud ano, tak je to od nich víc než než ušlechtilé a tím pádem bys měla respektovat jejich pravidla.

Ahoj, my bydlíme u přítele rodičů 4 roky, teď jdem si vlastního, a musim říct, že jsem za takový rodiče ráda!nikdy jsem si nestěžovala! asi ví, jak se mají chovat nebyl ani jeden problém za ty roky.. ba naopak, hodně nám pomáhali. Musim říct, že se u nich cejtím líp jak doma. Je to hnusný ale je to tak...

Ze začátku vztahu jsem s partnerem bydlela v jednom baráku s jeho otcem a už nikdy víc. Ani jeden už to nechceme. Jeho táta nás otravoval každou chvilku. Když jsme večer byli na párty, tak nás ráno chodil budit a zvonit na nás, kvůli blbostem, vždycky si něco vymyslel, aby za náma mohl jít a prudit.
Každým dnem byl na nás víc a víc drzý, připadala jsem si jak 13ti letý puberťák na kterého řve protivný dědula nebo co.
Bydlíme už dávno daleko od něj a jeho otec už se chová normálně, ale jakmile se s ním vidíme víc jak jednou za čas, tak se zase otrká a už si dělá nároky a zkouší mě nebo jemu něco nutit, poroučet a začne vyvolávat a otravovat.
Zní o hnusně, ale to on se umí chovat docela hnusně. No už jsem naštěstí pryč. To byly časy.

Reaguji na chocolattecoffee:

Přesně takhle jsem to měla já, úplně mám husí kůži, když si na to vzpomenu.. Už nikdy víc!

za mě nikdy maximálně přechodnou dobu s podmínkou samostatné kuchyně, koupelny a odděleného vchodu do jednotlivých bytů, třeba z chodby, ale i tak. A v momentální situaci jedině u nás, myslim že bych s přítelovou maminkou, která nepracuje a je většinou doma, asi nevydržela. Na rok, dva nevidím problém(u nás). Pak by mi ale i tak vadilo, mimo jiné, malé soukromí, typu "včera jste se vrátili nějak pozdě/svítili jste dlouho/...." nikdy nevíte jak se rodiče postupně začnou chovat

přítel mi nedávno nabízel že bysme mohli bydlet pro začátek u něj než koupí nový byt pro nás dva..při představě že bych sdílela domácnost v 2+1 s jeho matkou,se mi svírá žaludek..mě stačí když tam jedu na víkend ..věčně je nám za zadkem s otázkama "kam pojedete,půjdete se projít,pojedete busem nebo autem,v kolik chcete ráno snídat,budete obědvat tady nebo u sebe,budete se dívat natelevizi,co máte ještě v plánu," ..s díky sem odmítla a on se mi přestal divit .. rychle rozjel prodej chalupy a pak tradáááá )tohle bych nesnesla ,stačilo mi to kdysi u bývalého přítele kdy sme žili s jeho rodiči v domku ,brrr

Kamarádka bydlí s přítelem v bytě jeho rodičů, jelikož se mu nechce pryč... Je to v podstatě byt v bytě, všichni spolu vychází, ale čím dál víc ji to štve (nedivím se jí). Další kamarádka to má naprosto stejně... No a třetí kamarádka bydlí s manželem v domě jeho rodičů a prakticky hned po nastěhování se objevily problémy (například již odstěhovaný sourozenec se vždy na víkend nebo prázdniny objeví s hlučným dítětem a nikoho nezajímá, že je ráno a vrátila se z noční - naopak by prý ona měla mít pochopení pro dítě).

My bydlíme s přítelem v v dvougeneračním domě s jeho rodiči. Máme všechno oddělený, takže se nám stane, že se i týden nepotkáme (převážně tedy v zimě). Oni bydlí v přízemí, v prvním patře je strašně obrovský obývák s krbem, kam nikdo nechodí (mají ještě obývák u sebe v přízemí) a zimní zahrada a pak až je naše patro-podkroví.
Dům jsme téměř kompletně zbořili a postavili znovu, každá "jednotka"přesně podle svých představ. I "papírově" je polovina domu naše.
Nikdy nám nikdo do ničeho nekecal a nikdy mi nikdo nic nevyčítal, jinak bych do toho nešla.
Máme obrovský nádherný byt, velkou zahradu s bazénem, garáž pro auto, bydlíme v úžasný lokalitě. A to bez jakýhokoliv zadlužení. Pokud člověk nemá barák na samotě, vždycky existuje možnost, že tě bude někdo točit do vrtule....sousedovic čokl, co štěká 24 hodin denně, vedle bydlící omladina pařící ve dne v noci, nerudnej komunistickej dědek, co na tebe zavolá policajty kdykoliv, když zaparkuješ centimetr před jeho vjezdem do garáže (kde roste metrová tráva a evidentně se svojí stodvácou stojící patnáct let v tý garáži vyjet nechystá)....
Všechno má svý pro a proti a život je otázkou priorit.

Jestli je ovšem přítel mamánek non plus ultra a hrozí ti, že bude potenciální paní tchýně u tebe nakvartýrovaná á dvě hodiny, tak nohy na ramena....to za to nestojí...