Antidepresiva, antipsychotika, benzodiazepiny - jak kombinovat?

Reaguji na drazula:

Myslim pouze benzodiazepiny.

Samozřejmě že AD beru pravidelně

Reaguji na Brunet: Nikdo tě nedokáže zdiagnostikovat z diskuze, jen mi to hodně HPO připomnělo, protože ji důvěrně znám.
Neznat míru v BZD je mj. typické, ale i užívání jiných látek, vč,. toho řezání.
Jako bys hledala, jistotu, mantinely, jaky bys nevěděla kdo jsi, kde začínáš a končíš a tímto se v tom ujišťovala.

Co se u tebe děje po takovým tahu se 4 mg Neurolu? Co na to okolí?Rodiče?

O sebevraždě uvažuješ neustále. Je to lákavá představa, v životě, kde nic není jisté. Už ses i pokusila? Psycholožka o tom ví?

Víš, já mám dojem, že ty nejsi tak úplně na medikaci, jako spíš na psychoterapii
Ale i ty léky pomůžou se možná nezabít (AD), jen bacha na Neurol, jak odstrnuje zábrany a uvolňuje, snáze se s ním sebepoškozuje a suiciduje...

Reaguji na Venuše:
Je mi to jasné, že to nejde z diskuse, ale přijde mi jako bys mne úplně vystihla.
Ty jí máš?

Nejsi náhodou psycholožka.
Úplně přesné.

Když si vezmu takové množství, tak jdu většinou hned spát. Beru to abych usnula v takových dávkách.
Jinak když si vezmu menší množství na den, tak to se mnou nic moc nedělá. Jen trochu zklidní, ale přijde mi, že oproti jiným lidem to se mnou dělá málo.
Nevím jestli jsem si na to už udělala toleranci a nebo to máme v rodině(sestra to má podobně)

Okolí se moc nesvěřuju a když se mě zeptají, tak jim řeknu že to beru a tečka. Stejnak mi přijde, že hodně lidí ani neví přesně o co jde.
Bydlím sama. Takže rodiče to nějak nevidí. Mámě sice říkám úplnou pravdu, ale nic s tim neudělá a v menších dávkách mi to i schvaluju, protože mojí sestře to pomohlo.

Nějak tak bojím se budoucnosti, bojím se, že ztratím všechno co mám(i když to je blbost) ale jen se prostě bojím a navíc strašně mě nebaví žít. Nevím proč.

Když jsem byla malá tak jsem se o to pokusila. Samozřejmě úplně bez úspěchu. Byla jsem malá a hloupá. Kdybych to udělala teď, tak bych si to pečlivě promyslela.
Jojo psycholožka ví o všem.

Taky si myslím. Chodím k ní jednou týdně několik měsíce a pomalu na tom pracujem, ale je to záležitost několika let no

Reaguji na Brunet:
Terapie je prima. To, že teď můžu tady psát a považovat tyhle příznaky za nedávnou minulost, je hodně zásluhou právě terapie. Že je to práce na několik let, to máš úplnou pravdu.

Neurol je zase dobrej na ty hnusný stavy, kdy se člověku chce utéct od všeho, uspat se, když se nechce přímo zabít.
Já se tím a jemu podobným předávkovala mnohokrát, taky jsem to různě kombinovala s antipsychotiky, no nařádila jsem se fest.
Ty to máš odmala, mamka o všem ví, podporuje Tě. To je úplně skvělé. Já tohle mámě nikdy říct nemohla, byla příliš slabá na to, aby to unesla. A já příliš dospělá na to, abych měla tyhle stavy a potřeby, a myšlenky. Byla jsem s tím jen sama, pak s terapeutem.
Je hrozně moc potřeba o tom mluvit, psát, sdílet.
Je fajn, že se nebojíš o tom mluvit.
I když Tě jistě mnozí odsoudí. Já se s odsouzením taky setkala, ale fakt se nedivím.
Musím říct, že bych byla ale popelavá hrůzou, kdyby tohle dělalo moje dítě... to je podstatně jiný pohled. Proto obdivuji Tvou mamku, že to takhle bere.

Co má sestra za potíže? Podobné, nebo z jiného soudku? Ona sama je v pořádku?

Možná je v tom nějakej genetickej základ, doktoři sami neví, nakolik seto dědí, ale ví se, že se ty dispozice opravdu dědí.
U mě to má asi zděděný neteř. Takovou tu psychickou labilitu. Je na tom podobně jako já kdysi. Navenek silná a v pohodě, i velké rány života s ní na první pohled moc nehly...ale pak se zhroutí z banálního testíku ve škole (poté, co úspěšně zvládla několik mnohem těžších, takže zjevně nebyl skutečnou příčinou)...ale to už je zase jiný příběh.

Co s Tebou dělají antipsychotika?

Reaguji na Brunet: Holka nech se dobrovlně hospitalizovat... než bude pozdě!

Nemyslím, že by to pomohlo. Nemá nějakou nemoc, nic co by nutně vyžadovalo izolaci, a režimová opatření, na kterýchžto stojí léčba v PL.
Mnohem prospěšnější jí bude psychoterapie. Ostatně jak lékař, tak psycholog mohou posoudit její stav asi lépe, než diskutérky Omlazení.

Asi by ji do léčebny hnali hned.

To 100%. Já jen mám strach,že když neví pořád co se sebou tak si jednou sáhne na život...a bude pozdě....takhle to myslím.

Nápodobně, kombinuju to úplně se vším.

Podle mne to lidí nikdy nepochopí, pokud to nezažijou ..

Dřív mi to nevěřila, říkala, že všechno si dělám sama v hlavě. Ale myslím si, že jak píšeš ty byla také slabá(má taky svoje problémy, které už se lepší). Teprve až jsem byla psychiatrii, tak se to všechno změnilo. A teď je pro mne velkou oporou a za to jí strašně děkuju.

Máme to v rodině, můj táta je psychicky taky nemocný. A teď jeho jediná činnost posledních pár let je "fetovat" se Neurolem. A bývalý alkoholik atd. Celkově naše rodina je na tyhle věci náchylná.
Sestra má taky deprese, ale je o 10 let starší, takže už nějak přišla jaké léky zabírají a co má tak dělat. Takže teď je v podstatě v pořádku.

Jsem úplně divně sjetá, ani nevím jak to popsat. Ale fungovat s tím nejde.

Reaguji na Diczinka:
Ne to už ne, na psychiatrii jsem se dobrovolně nechala hospitalizovat, když jsem byla mladší. Nevydržela jsem to tam. Táta si mě musel vzít na vlastní zodpovědnost, protože mě nechtěli pustit. A už tam opravdu nikdy nechci.

už jsem měla další návrhy, ale opravdu už tam nikdy nepůjdu.

Reaguji na Brunet: Píšeš,že to máte v rodině. Asi se s Vámi táhne nějaká psychická nemoc z generace na generaci. Máš někdy stavy,kdy je Ti skvěle a pak zase kdy by jsi se nejraději zabila? Stává se Ti to často?

Reaguji na Brunet:
Že se nehrneš do PL, se fakt nedivím.
Léčebna je dobrá pro situace, které jsou akutní.
Psychotické ataky, těžké deprese, mánie a jiné dekompenzace.
Při poruchách osobnosti, když relativně funguješ, je to celkem k ničemu. Dopbré jsou stacionáře, to je tak napůl. Je to lidštější a je to fakt terapie, ne vězení.
Zkoušelas to? Jaký máš postoj ke skupinové terapii?
Někomu se zprotivila právě kvůli PL, přitom to může být fakt docela fungující terapie.

Reaguji na Diczinka:
Jojo určitě v tý rodině něco máme z otcovy strany, když mi mamka vyprávěl jaký byl jeho táta(můj děda), tak teda děs .

To mívám, ale je to většinou jen na chvilku. Spíš převládá pár měsíců smutek a pak "normální období". Ale myslim, že maniodepresi nemám.

Reaguji na Venuše:
Taky si myslím, nedokážu si třeba představit, že by mě dali dokupy např. za měsíc. Jen by mi utlumilo to nejhorší období. A pak bych jela asi zase na novo.

Reaguji na Venuše:
Ne vůbec nikdy. Něco si o tom zjistím a uvidím.

Na tu jsem chtěla jít kvůli PPP, konkrétně do Anabell, ale jak jsem koukala, tak se ty centra ruší kvůli penězům.
Před časem, když jsem na to koukala, tak to v Praze běželo v pohodě, tak myslím, že tam zajdu.

Jinak nacpala jsem se na zítřek k psychiatričce, takže ji řeknu, že chci změnit léky.

Holky, DĚKUJU moc za rady a taky za vyslechnutí, dost se mi ulevilo a určitě zkusím nějaké způsoby léčby, které tady byly zmíněny