Život s vysokým IQ

Ono je dost možný, že život ji naučí. Já dřiv taky myslela pořád jen na ostatní, jak jim udělat radost apod, ale už sem se hodněkrát spálila, že i když mám pořád tyto myšlenky, tak si na to špatný vždycky vzpomenu a už si to zakážu a říkám si ne, musíš myslet víc na sebe.

Jinak gratuluju k tak šikovné sestře

Mám takového přítele, zvlčil až na vysoké Ale i teď jeho iq dělá problémy, není moc použitelný na praktické věci

Reaguji na bucinek07:

Já jsem na ni vážně hrdá, ale jinak je to pro rodinu jako celek poměrně peklo. Když dostane ve škole dvojku (doslova), mívá tří hodinový záchvaty, jak je úplně pitomá, hrozně brečí a všichni jsou z ní na nervy. Také před každou písemkou je doma hrozné dusno.
Tak mě právě zajímalo, jak se dá trochu snesitelněji s něčím takovým žít....

Co takhle ji doporučit odbornou pomoct, nebo nějakou terapii. Podle toho co píšeš je hodně emocionálně labilní a nemuselo by to dopadnout dobře.

No, doporučuju, přítel chodí k psychiatrovi a léčí se z obsedantně kompulzivní poruchy osobnosti..

Píšeš, že nemá kamarády, protože nikam nechodí, ale není to spíš naopak? Že nikam nechodí, protože nemá s kým? Ono pro takového člověka je trochu těžší najít si kamarády, se kterými by měl chuť trávit víc času. Já na střední taky moc často nikam nechodila a kamarádů jsem moc neměla, protože mi ta jejich zábava a věci o kterých se bavili prostě přišla strašně hloupá a nudná. Není tohle taky problém tvojí sestry, že jí dokument v televizi přijde zábavnější, než nějaká aktivita s kamarády?

Podle mě se všechno trochu srovná na vysoké, kde kolem ní bude víc lidí na podobné úrovni a s podobnými zájmy. Alespoň teda u mě to tak bylo a i spousta z mých spolužáků začala pořádně "žít" až na VŠ. Tak mě tak napadá, když tvojí sestře měřili IQ, museli jí taky nabídnout vstup do mensy. Ta pořádá pro členy spoustu akcí a s těmi lidmi tam by si mohla rozumět o něco víc...

Taky myslím, že by nebyl úplně od věci psycholog, který by ji pomohl s tou přehnanou snaživostí a paradoxně nízkým sebevědomím.

Myslím, že najlepšie by jej mohol pomôcť dobrý psychológ - ľudia s tak vysokým IQ často trpia depresiami, hlavne v pubertálnom veku.
Inak IQ, ktoré sa meria tými testami, je len jeden druh inteligencie - existuje taktiež sociálna, emočná inteligencia a iné. Je normálne, že tam kde je niečoho viac, na druhej strane zase chýba - čo nemusí byť prípad tvojej sestry. V mojej škole sa bežne stretávam so spolužiakmi, ktorí majú podobne vysoké IQ, ale prakticky sú pre život nepoužiteľný - z vonkajšieho pohľadu.

Tvoje sestra mi trochu připomíná mě jejím věku Obecně je IQ v naší společnosti přeceňováno, takže já bych ji za to příliš neobdivovala, je to něco s čím se narodila, obdiv si zaslouží spíše vlasní úspěchy. Výši IQ od školní psycholožky bych taky brala s rezervou, na testování existuje totiž mnoho variant testů, a každá měří jinak. Až jí bude 18 a bude to chtít opravdu vědět, ať si zajde na testování, které pořádá Menza.
Je fajn, že se tvoje sestra snaží, že má o školu zájem, ono se jí to všechno vrátí při přijímačkách. Jen se mi zdá, že je možná moc upnutá na úspěch, s tím by mohla mít v pozdějším životě velké problémy, až zjistí, že ne vždy bude vše jen v jejích rukách a někdy ten úspěch prostě nepřijde. Učit se denně 8-9 hod. na střední škole mi přijde vyloženě přehnané, já se na gymplu učila tak hodinu, většinou ani to ne, a to mám IQ nižší než tvoje sestra. Já byla taky v tomto věku spíše uzavřená a neměla moc kamarádů, trochu víc vlčit jsem začala až tak ve třeťáku/čtvrťáku a pak řádně na vysoké.
Takže jí asi dál buď oporou, a nevylučovala bych pomoc psychoterapeuta. Může jí ukázat směr, kterým se dát, vysvětlit, jak se se svou genialitou naučit žít. Nebo pokud jsi z většího města a máte tam oblastní organizaci Menzy, tak ji pošli na některé setkání, možná, že se bude mezi "svými" cítit dobře.

Taky myslím, srovná se sama se sebou, bude se moct vypovídat, lépe se pochopí - takže i kdyby žádnou poruchu nakonec neměla - pomůže jí to.

Plus vyhledat lidi podobného" ražení" v nějakém klubu, pomoct jí najít koníčky - kamarády....

Třeba takto.

Asi bych si s ní normálně promluvila - řekla jí, jak to vidím a vyjádřila své obavy. Co se týče případné psychoterapie, tak je neúčinná, pokud pacient nespolupracuje. Tvoje sestra musí sama chtít.
Podle mě nezáleží na výši IQ, ale na tom, jaký má člověk přístup k životu. Pokud Tvoje sestra považuje za nezajímavé nebo méně hodnotné své vrstevníky a třeba jim to dává i najevo, tak může mít IQ jaké chce, ale do společnosti se nezačlení.
Z vlastní zkušenosti musím říct, že v prvních cca dvou ročnících gymplu jsem měla trochu podobný přístup - někteří lidé mě prostě nezajímali, jejich názory a příhody mi přišly skoro až hloupé a nechápala jsem, jak můžou řešit ty věci, které lidi v "náctiletém" věku normálně řeší. Jenže pak jsem si uvědomila, že (skoro) každý člověk má něco, proč stojí za to se s ním bavit a tak nějak jsem se podle toho začala chovat a problém už nemám. Tvojí sestře by mohlo pomoct, kdyby si uvědomila, že některé věci se naučí a pozná jedině tak, že se začne víc bavit s okolím a nebude diskriminovat lidi jen kvůli tomu, že nemají menzácké IQ.

Určitě bych se s rodiči o sestřino chování začala zajímat - úplně jsem si vybavila svého dědu. Neobvykle nadprůměrně chytrého člověka (IQ zřejmě nikdy změřené neměl nebo to nevím), ale ve škole (i když studoval za obtížných podmínek, tak byl premiant), v práci obdivován (na druhou stranu se ho lidi snad báli či co), dům plný vynálezů, několikrát psal o takových těch "náročnějších" programů, že mají chybu tam a tam... (televize a dokumenty, vědecké programy - to bylo také jeho velké hobby)....
Nicméně, vždycky se díky tomu společnosti trochu vyhýbal, postupně víc a víc - pamatuji si ho jenom jako malé dítě... Protože pak se do sebe uzavřel úplně, bojí se vyjít ven a do domu si nikoho nepustí... Všichni říkají, "to byl vždycky génius", ale myslím si, že takovéto běžné zapadnutí do společnosti je mnohem důležitější. Já totiž svého dědečka "génia" díky tomu, že on toto nezvládl, vůbec neznám
Nebo jak tady padlo, alespoň zapojit setru do "klubu" té Menzy.

No, v tom to možná trochu vězí. Ona není povýšenecká, nikdy o nikomu neřekne, že je hloupý, ale většina lidí z ní má takový ten respekt. Má i ve městě díky škole pověst génia, takže ani mí přátelé, vysokoškoláci, s ní nechtějí moc konverzovat.

Nabídli jí vstup do "dětské" Mensy v těch 14 letech. Ale ona má kromě učení ještě aerobic, gymnastiku, atletiku a počítačový a přírodovědný seminář, takže by na to vůbec neměla čas.

Právě, že vůbec. Ona je moc obětavá, má silné sociální cítění. Ale je to taková ta osobnost, má pevné názory a nikdo s ní nehne. Spíš myslím, že většina vrstevníků paradoxně diskriminuje ji, protože se prostě nedokáže bavit tak, jako oni.

Znám člověka co má od Mensy změřeno 148 (viděl jsem na vlastní oči) a je v kolektivu velmi oblíben, chodí pařit, má spoustu známých..... Ono je rozdíl mezi soc. cítěním a sociální a emocionální "inteligencí" (pokud máš to druhé tak se dokážeš pobavit i s tím největším hlupákem a čas s ním strávený ti nepřijde jako ztráta času, stejně jako tobě nepřijde ztráta času věnovaná psímu kamarádovi - příklad).

Doporučuji taky to stejné - buďto si otevřeně promluvit,že to přehání (učit se 8-9 h?to ani není zdravé,člověk musí umět vypnout) nebo pak už i k psychologovi.Představuji si,že má do čtyř školu.Jde na nějaký kroužek,vrátí se,učí se,večerní hygiena,učení ... a kdy jde spát?nebo se učí i u snídaně?Obávám se,že tvá sestra bude mít velké problémy s nalezením životního partnera,pokud se nezmění.Partner by se pak mohl cítit měněcenněji.Ona sice bude hodná,ale bude vidět ty chyby co dělá,říká nebo něco takového a myslím si,že ho asi bude chtít opravit.Přece jen - chce chlap chytřejší ženu?