Ženění aneb když muži chtějí svatbu a manželství

Reaguji na laala:

Máme se opravdu rádi, miluje mně a ví, že já jeho, žijeme spolu, jen proč to měnit, že? A proč ted, když ted dělá to a to a máme v plánu to a to...důležitějšího?
Ano, jsme mladí, nic nám neuteče..., jen proč žít pouze nanečisto (život na hromádce, když už si to zkoušíme několik let) , proč nebrat věci vážně a nevzít více zodpovědnosti za sebe navzájem? Vždyt vše přece zůstane stejné.

--------------
Ahoj, znám taky takové lidi a ten pár, jehož rozvedení rodiče se nesnesou musejí všechny rodinné oslvay pořádat na dvakrát - pro každou stranu zvlast. Ani na svatbu nešli oba rodiče, ale jen jeden. Bud se usmíří, nebo se budete muset přizpůsobit.

Taky to tak beru, jen váhám jak moc mohu počítat s někým když výhledově nevím co bude za pár let. Ale kdo ví?
Kdybych měla popsat, proč bych chtěla, aby mně požádal a co by to pro mne znamenalo, musela bych popsat ještě mnoho a mnoho stran. ..
kormě jiného, je to o sdělení přátelům, rodině a všem cizím lidem, že se dva lidé k sobě nějak víc zavázali..
Ne každý se ale hodí do manželství - někdo prostě "není připravený", někdo ještě čeká, jestli někdo lepší se mu nepřiplete do cesty, ....
Takže tomu opět nechám volný průběh... asi je na čase MOVE ON...

V prvé řadě nejsem maniak do svatby, chci být jeho žena a střih šatů, barvů květů na stole a počet hostů není pro mně důležité. Důležitější je pro mne slovo "manželství" než svatba. Jenže ženění tomu jaksi předchází a ne každý je takový exhibicionista, že se těší na to celé svatební divadýlko (a za ty prachy). V tom mnohé muže chápu.
Byla by fajn, kdybych se cítila úplně štastně, kdybychom mohli být jen tak ve vztahu, ale ve svém srdci cítím, že mi to jedno není, i když mé logické já mi říká, nic se nezmění.

Já to myslím tak, že bych si jednou mohla říct, že jsem to všechno mohla prožít (či procestovat) s otcem mých budoucích dětí a ne s někým, kdo se mnou prostě jen byl, než mu do cesty přišla nějaká další. S někým, kdo dostatečně ocení, že jsem úžasná žena, klekne si přede mně a požádá mně o ruku.

Tady už se fakt dostávám do kategorie pohádka, holky Ale nezaslouží si každá z nás svou malou pohádku prožít?

Reaguji na Eviška: Určitě zaslouží ! Mně je 22 s mým současným přítelem jsem se před téměř čtyřmi lety seznámila na netu a dva roky mě zval někam na kafe a tak . Já pořád nechtěla, pak jsem se rozešla s největším blbem na světě a šla na kafe s ním. Byl úžasný..... V současné době jsme spolu rok a půl a můžu říct,že svatba byl jeho nápad. Jemu je 28 a co jsem slyšela od jeho přátel nikdy nebyl ten typ na svatby. A teď mně sám od sebe zve na večeře do různých hotelů s vyhlášenými restauracemi. A tak nějak asi vyhlížíme místo na svatbu. Žádost pojal hodně klasicky, jel napřed s jeho rodiči za našima a ty pak žádal o moji ruku ( o jeho proslovu o tom jak mě miluje se mluví dodnes ) . Žádost jako taková asi ještě neproběhla, je to nějaký komplikovaný. Poslal mi prsten v krabici plné růží. Ale byl mi strašně veliký,tak jsme ho poslali do Itálie na zmenšení (k výrobci) a zatím se mi nevrátil . On už ho tedy má, takže ta žádost proběhne asi znova...tak uvidíme. Ale každopádně so myslím,že když je to ten pravý, tak to prostě vyplyne samo. Ani já ani můj přítel jsme nikdy dřív na svatbu nepomysleli a najednou..ono samo . Držím palce ať ti to taky tak krásně vyplyne.

Tak s tím nesouhlasím - svatba je především velký den a krok těch dvou. Rodiče jsou dospěláci a nemohou nutit děti, aby kvůli jejich dětinskosti dělali dvě svatby ! To mi tedy přijde divné. Rodičům bych oznámila, že jsme se zasnoubili a v klidu nechť se připraví na následující svatbu. Posadila bych je co nejdál od sebe a když na to přijde za celej večer se nemusí vůbec bavit...Jako rodič bych rozhodně nekazila svatbu svému dítěti, protože nemůžu ani vystát svého bývalého partnera ( otce svého potomka ) - s prominutím mi to přijde nízké. Vždy to lze vyřešit a musí se trochu zapřít a vydržet.

K tématu - můj manža chtěl svatbu já ne - jednou jsem odmítla...Můj nároz na ,,nevdávání,, znal od té doby co jsme se poznali, ale pak ho to prostě po 6 letech přepadlo a nemohl si pomoc Počkal ještě rok, já dozrála a řekla ano v romantické restauraci, kde do dnes slavíme každý rok naše výročí

Z okolí to vnímám tak, že většinou se nechtějí ženit chlapi, které ženská obskakuje, dělá jim co jim na očích vidí, tak nějak jí mají jistou a ona by se ráda vdávala...( neříkám, že pravidlo, ale velice častý jev ).

Nesouhlasím,že žena by měla být mrcha - ale zdravé sebevědomí, svůj názor za kterým si stojím a koníčky, které mám atd.atd. - to je věc, která dle mě celkem funguje...Nevylučuje se to s mazlíkem a hodnou holkou Prostě vyvážený vztah - kde si ani jedna strana není tou druhou 100% jistá..Zdravá nejistota...Bez soupeření !

Protože pokud máme jistou partnerku, kde se má vzít touha - notabene po X letech vztahu ? Proč by jsme tu touhu měli, když to tak krásně funguje... ?

Nedá se to paušalizovat, každý je jiný a má jiné pocity, ale nemá smysl někoho nutit - protože pak je dle mě efekt naprosto opačný...

Mimo hlavní téma: Bruce,některé lidi (jinak rozumné) prostě nepřesvědčíš, aby spolu byly ve stejné místnosti. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, donutit po dobrém se nedají, a po zlém je mimo zákon.

K hlavnímu tématu: Jj, naprostý souhlas, pokud je vztah krásný a spokojený, partner se cítí jistě, tak možná nemá proč se hnát do něčeho jako manželství (za to se mu tak nanejvýš vysmějou kluci v práci,že je vůl, protože se vzdává svobody, jiný užitek z toho pro něj nekouká). A v takové situaci my jsme. Nejsem mrcha a vytvářím mu utulný domov, jsem spíš hodná, veselá holka. Tak logicky vyvstává otázka V JAKÉ SITUACI partner chce posun ve vztahu, když ne pokud to klape? Pokud to neklape? Tomu snad žádná nevěříme, ne?
Může vůbec taková situace nastat? Ty z vás, které jste byly štastně a romanticky požádány o ruku, většinou uvádíte, že jste o to zase tolik nestály, že to bylo nečekané a pod. Přesto, nalezly bychom nějaké společné indicie - může to být stabilita majetkové situace - oba máte dobré stabilní zaměstnání, kariérní vývoj, dosažení určitého věku, oženění většiny přátel, stěhování... co je to AŽ AŽ? u VÁS?

Reaguji na Eviška: Když jsme se s přítelem poznali, byli jsme už oba dostatečně finančně zajištění, kariéra v plném proudu. Když jsem se ho ptala jak ho taková bláznivina napadla,tak mi řekl,že když se vedle mě poprvé probudil (po čtvrt roce vztahu) tak to prostě věděl,že chce. Já to moc nechápu,protože na mě koukal jak spím s otevřenou pusou,bůh ví,jestli jsem náhodu neslintala . Prsten jsem dostala o čtvrt roku později. Týden mi chodily obrovské kytice po stech růžích a pak jsem dostala obrovskou krabici plnou lístku s růží a tam byla krabička a v ní měnší krabička a v ní ještě menší a v nááádherný prsten. Ale jak jsem psala výše,oficiální žádost nějak neproběhla . Přítel je velký romantik a jelikož rekonstruujeme byt,tak pořád řešíme co si vybereme a tak,takže to není taková ta čistá romantika a tak to odkládá.Navíc si velmi váží mé rodiny a ví jak moc by chtěla být mamka na oslavě zásnub. A jelikož byla dloooouho v zahraničí,tak DOUFÁM čekal na ní a už dostanu ten prsten zpěěěěěěět a budu moci konečně plánovat svatbu!

s přítelem zatím nebydlím ale začínám přemýšlet, že bych to co je mezi náma posunula na další metu, jenže vůbec nevím jak mu to naznačit, říct........jsme spolu 5 let, Jít s ním bydlet do společné domácnosti se obávám, aby z toho nebyl život na psí knížku, jsem názoru že když posunout na další metu tak rovnou jedním vrzem se svatbou a po svatbě spolu bydlet v domácnosti ještě nějaký ten rok bez dětí, jenže nějak mě nenapadá jak mu to tak nějak vůbec říct nebo naznačit moje myšlenky. Jednou jsem mu povídala o dětech a to mi pověděl, že když si řeknu tak jich spolu budeme mít tolik kolik budu chtít.......a taky ví, že jsem názoru života ve dvouch pod podmínkou svatby........ale tak nějak nevím jak mu sdělit, že už taknějak nad tím začínám uvažovat a jak zjistit zda on o tom aspoň uvažuje nebo zda čeká jak u dětí na to kdy to povím.....poradíte?

Reaguji na Eviška: Velmi doporučuji.Sice ještě o ruku požádána nejsem. Pro prvním manželství vám, že o nic nejde, ale knížka je velmi velmi poučná.

Reaguji na Eviška: Velmi doporučuji.Sice ještě o ruku požádána nejsem. Pro prvním manželství vám, že o nic nejde, ale knížka je velmi velmi poučná.

A on to samé pro tebe snad nedělá ? Děláš jako bys byla žena, co se plně obětovala muži. Ale on snad vydělává, taky tě podporuje, pomáhá apod.ne ? A pokud ne, tak je to blb, kterého bych si nevzala i kdyby prosil na kolenou.

Já si myslím, že nezáleží na nějakých taktikách apod., ale na tom jak se ten vztah vyvijí a kdo ti dva vůbec jsou a jak si sedí. Když nevyjde manželství, tak to není jen o tom jednom, ale asi bude chyba u obou. Znám spoustu smutných příběhů jako třeba teď moje kamarádka, která je v 7. měsíci a od přítele nemá žádnou podporu. Nějaká svatba to rozhodně nebude. A to dítě nenávidí a to se ještě ani nenarodilo. Ani bych to nerozebírala, ale teď mám kolem sebe spoustu mladých lidí, kteří se vzali a mají i děti a tam ten chlap byl ten, kdo začal se svatbou. Je pravda, že jsou to většinou lidé z vesnic nebo z menších měst. Co znám ty vztahy tady v Praze, tak tady se moc lidi vázat nechtějí a příliš to řeší proč ano a proč ne. Nebo alespoň já z toho mám takový pocit. Tady se za něčím pořád honíme i když toho někteří nedosáhnou i kdyby se rozkrájeli.

Můj přítel je ten, kdo mluví více o rodině apod. Asi to poznáš, když se s tím člověkem bavíš o plánech o rodině o takové té budoucnosti a pak uvidíš. Každý chlap je jiný a ne všichni jsou bezcitní frajeři. Vidím to i u mých příbuzných, kdy ten chlap maká až by se pro rodinu rozkrájel a dotyčná mu sype popel na hlavu takže mrchy jsou i ženské. Když je to téma tomu chlapovi nepříjemné, že o tom nechce slyšet ani slovíčko, tak z toho asi nebude nic.

Mě požádal o ruku dva roky zpátky můj ex a to jsme spolu chodily asi půl roku. Ani jsem to nečekala. Nabídka to byla zajímavá. Požádal mě na hodně romantickém exotickém místě u moře a svatba by se také konala u moře, ale já tak rychle nechtěla a on se pak se mnou rozešel s tím, že se chce ženit a já ne. Takže je to všechno opravdu individuální..

S přítelem jsme spolu už 14 let, máme děti a žádnou svatbu v plánu nemáme. Pár let tomu, když jsem čekala první dítě jsem byla přesvědčená, že "si mě musí vzít", protože jinak to se mnou nemyslí vážně,a k tomu budu mít malého parchanta. Ale přemýšlela jsem a zjistila, že to byl vlastně tlak okolí, co mě k tomu vedlo. Nechtěla jsem se vdávat (co by to změnilo? Žili jsem v jedné domácnosti a všechna rozhodnutí dělali spolu) Trochu mě mrzelo , že mě o tu ruku nepožádal a já mu nemohla záhy říct "Péťo, a co kdybychom zůstali jenom zasnoubení?" Ale tohle je malichernost.

Většinu majetku jsem oba nabyli v single období, takže ani to SJM není důvod.

Přítele není dobré nikam manipulovat, mohl by se ocitnout někde, kde být nechce a potom se začít vykrucovat. Má-li ze svatby hrůzu, to přeci ještě neznamená, že se svou přítelkyní nechce být až do smrti.