Vztah, kdy obě strany ví, že nebude navždycky

Upřímně si myslím, že když už to zahazuješ předem, tak to nemá cenu ani řešit. NEvíš co bude za měsíc natož za rok či x let, tak neříkej, že to není navždycky.

Já před téměř dvěma rokama poznala úžasnýho chlapa, hned mi bylo jasný to je on, osudová láska, pak jsem se dozvěděla, že má odjet do ciziny žít. Ale řekla jsem, že si užiju přítomnost a nebudu řešit co bude, byla jsem smutná ale neříkala jsem si, že když to nemá budoucnost tak to ukončím už teď a udělala jsem dobře, jsme spolu téměř dva roky šťastný a zamilovaný,.

Reaguji na Mirrore:
Ne to jsem se asi špatně vyjádřila, samozřejmě se máme rádi a všechno, ale vidět se 1x za měsíc je strašně málo, a vzhledem k tomu, že jsme oba vojáci z povolání, tak si místo práce vybírat nemůžeme. Já tedy ještě studuji vojenskou VŠ, on už je na útvaru, a 1x měsíčně se vidíme právě proto, že moji školu studuje dálkově. Máme z roku volný 1 měsíc, i o zkouškovým musíme být ve škole a on v práci. A vzhledem k tomu, že ještě oba závodně sportujeme, nejde to až tak moc kombinovat. Obdivuju tě, že jsi se odhodlala vystěhovat do ciziny Asi se zeptám blbě, ale vyplatilo se ti to? Není nějaký důvod, pro který bys toho litovala?

No spíš aby nelitovala, že kvůli jednomu ocasovi zahodila skvělou kariéru.

Reaguji na yxyxyxyxyxy:
Teď se nezabývej co bude a užívej si přítomnosti..jsi mladá, takových chlapů ještě bude....

Já na tom nevidím nic špatného, sama jdu do vztahu s tím, že to není na vždycky, připadám si na to "mladá". Podle mě na tom není nic zvláštního
Tvůj přítel by to ale měl vědět, aby byl na to připravený

Přesně tak, souhlasím. Zvlášť v osmnácti letech zblbnout z lásky, zahodit školu, začít se přizpůsobovat milému a pořídit si rodinu. Vůbec nad tím nepřemýšlej a rozhodně jdi na školu, na kterou chceš a žij tak, jak chceš. Jak už je psáno, užívej přítomnosti.

tak to je v tom případě jiná, pokud to vážně nejde

Určitě vyplatilo. Prvního čtvrt roku jsme byli vždy cca tři týdny bez sebe a pak na dva týdny spolu (přijela jsem). Zezačátku jsem si vůbec nedokázala představit, že bych tu chtěla být, ale stačilo si prožít vždy tu záplavu štěstí při shledání a trochu smutnění při odjezdu a bylo mimochodem jsme spolu 4 roky.

Litovala bych spíš kdybych zůstala doma. S rodinou mluvím na skypu a s přáteli se snažím být v častém kontaktu. Navíc vím, že tu nejsme napořád, chceme se oba časem vrátit, takže mi to vážně ani nepřijde..

Zakladatelka nepsala, že po ní partner chce aby se vdala a měla v 18 letech děti. Ale zda spolu být nebo ne a mě teda přijde divné se kvůli tomu rozcházet. Zda je možné spolu být ikdyž by ona někde studovala a on pracoval. Ale zřejmě se tak rádi nemají, tak je jim to asi šumák. Já jsem v 18 měla lásku jak hrom a chtěla jsem být s ním. A rozhodně jsem nic nezahodila. Všechno se dá ukočírovat, když člověk chce. Taky jsem vystudovala, byla v zahraničí, pracovala atd. To není o tom.

Jakou kariéru? Žádnou nemá. Bavíme se o škole.

Reaguji na Mirrore:
Tak to je hezký, to je taková ta povedenější verze, kdy to vyjde A našla sis tam práci? A jak to máš s řečí?

Pod tohle se podepisuju!

Jo, to už jsem malinko přehnala, ale reagovala jsem spíše všeobecně...znám spousty případů, kdy se holky vzdávají svých snů jen kvůli chlapovi. Ať je to škola nebo kariéra, přijde mi to stejná blbost.

Upřimně řečeno, v 18 letech a po pár měsících vztahu je trochu brzo na plánování společné budoucnosti. Užívej si toho vztahu, kdoví, kam se to vyvine a co se stane do doby, než se budeš muset rozhodovat, jak dál s životem naložit. Pokud spolu budete chtít být i dál, budete muset holt udělat kompromis oba.

Ještě je brzy na to, abys řešila společnou budoucnost. Tím bych se zabývala až tak po třech letech, až to prvotní poblouznění vyprchá. Máš výhodu, že v té době už za sebou budete mít zátěžový test - odloučení kvůli tvému studiu. To většině lidí stejně nevydrží, takže netřeba řešit

Chlapů je na světě 3 500 000 000, máš dost z čeho vybírat a ještě k tomu jsou nestálí. Čímž nemyslím jen nevěru, ale že se třeba časem mění - a to k horšímu.
V práci budeš dalších čtyřicet let trávit třetinu života, rozhodně bych nevybírala něco méně uspokojivého jen kvůli chlapovi.

Jak bude tvoje studium vypadat nevím, ale jestli chceš pět let tady, pak čtyři roky PhD v Americe, pak postdoka jednou dva roky ve Skandinávii a další dva roky v Japonsku a teprv pak se vrátit (nebo ne) tak je to samozřejmě o něčem úplně jiném než že chceš pět let studovat v Praze a tvůj miláček přitom žije až v Plzni.

To, že ústupky z tvé strany jsou možné, je samozřejmě pravda. Ale možné jsou i ústupky z jeho strany. On si očividně volí tu nejsnazší cestu - práce u papínka ve firmě, přístavek k maminčině domečku... hm, hm...

A souhlasím s tím, co píše Elienka. Akorát že já to nemyslím ironicky. Dělat práci, která člověka baví, je nesmírně naplňující. A vzdělávání i cestování zpětně poskytuje spoustu věcí, o kterých mohu přemýšlet nebo na ně vzpomínat. A vzpomínat na ně můžeš nonstop, ne jen pořád čekat kdy se tě uráčí navštívit.

Nevíme, jak velké jsou ty rozpory... něco jiného je, když tobě je 18 a dítě chceš v 28 a jemu je 19 a dítě chce v 25. A něco jiného je, když tobě je 21 a dítě chceš v 35 a jemu je 25 a myslí si že touhle dobou už měl mít nejmíň dva sviště.
Totéž s tím studiem. Když je jeden v Aši a druhý v Uherském Hradišti tak to jde. Nebo cestování, co si pod tím představuješ. Dva měsíce v roce pojedeš bez přítele pryč? Klidně, to se taky dá. A tak dále.
Jestli usoudíš, že to jsou takové extrémy že se prostě neshodnete, tak je rozhodně fér mu to říct. A klidně bych s ním zůstala, pokud budeme oba smíření s tím, že je to dočasné a nebude vám to vadit a jen si budete užívat přítomnost.
A jestli usoudíš že to jde a budete oba (oba!! protože dělat kompromisy jednostranně jen proto, že pán usoudil "z mojí strany je to ideální, naši všecko zařídili" nemá cenu) dělat něco pro to aby to šlo, tak bych to zkusila a hleděla na to ve stylu "třeba to ještě půjde".

Pokud jsou dva lidé odlišní, tak věř, že pokud neuděláš ústupek nebo kompromis, tak tady problémy a rozdíly mezi vámi dvěma budou pořád. Já jsem se svým ex byla jako oheň a voda - já jsem chtěla být aktivní, cestovat, poznávat nový věci, on zase chtěl bejt jen doma u rodiny. A jak to dopadlo? Rozešli jsme se. Je ti jen 18, tak proč být s někým se kterým víš, že to neklape? Na druhou stranu si ale musíš ujasnit, jestli ti přítel stojí za to, abys kvůli němu udělala nějaký ústupek.

S tím souhlasím ale až např. onemocníš, či ve stáří.. vzpomeneš si na to, že jsi se spíše měla více starat o rodinu, o své zdraví a tak. Znám lidi, kteří celý život pracovali a teď přešli do důchodu. A jsou úplně v háji, protože nemají rodinu, citové vzpomínky ani koníčky. Ale to je jiná kapitola. Každý máme na to jiný názor. Ale právě vzpomínky na mladé léta jsou hrozně fajn. Rozhodně nevzpomínám na to, jak jsem se drtila na škole ale jaké jsem měla lásky, přátelé atd. To jsem tím jen chtěla říct.

Tohle podle mě není důvod, proč si myslet, že to nevydrží. Já jsem se s přítelem seznámila o prázdninách před čtvrťákem na gymplu a on už pracoval. Pak jsem šla na VŠ do města, které je asi 300 km daleko. Vídali jsme se prakticky každý víkend (kromě zkouškového, to jsem zůstávala sama na koleji a učila se). Tak jsme to měli 3 roky (víkendy a prázdniny jsme byli spolu - což na VŠ je toho volna poměrně dost, když si stihneš udělat brzo zkoušky). Teď jsem na navazujícím magisterském studiu a to už studuju ve městě, kde bydlí přítel (kvůli oboru ne kvůli příteli), takže teď jsme daleko víc spolu, ale příští rok plánuju jet do zahraničí a příteli to nevadí - plánuje, že si za mnou udělá několikrát výlet. A když jsme se bavili o tom, že bych možná chtěla někdy pracovat v zahraničí, tak mu to nevadí. Anglicky umí obstojně a případný jiný jazyk by se doučil).

Prostě podle mě není překážka to, že máte rozdílné životní styly. Ale jde o to, jestli se dokážete přizpůsobit a třeba nežárlit, když se neuvidíte každý den.

Já jsem za to příteli hrozně vděčná, že mě v tomto podporuje. Ale chápu, že to asi není pro všechny.