Vztah, kdy obě strany ví, že nebude navždycky

To je nejlepší rada, jaká na tento problém existuje. Nemá cenu to ukončit pokud jsi šťasná a taky je k ničemu trápit se myšlenkami, že přijde konec. Mně "žít přítomností" mockrát pomohlo užívat si života a být šťastná

Reaguji na yxyxyxyxyxy:
Nechala bych to osudu a netrápila se co bude s vaším vztahem za x let. Je ti 18 let takže jsi ve třetím ročníku?....za tu dobu se může změnit spousta věcí...Rozhodně bych si ale šla za tím co chci.....v první řadě na vysokou (což je dalších 5 let života)....a pak uvidíš i ohledně rodiny, cestování apod....V 18ti přemýšlet jak budeš žít po vysoké...je fajn mít plány a představy do budoucna ale ty se mohou za ty roky lišit...Tím chci říct, že bych nepřemýšlela tak dalece.
Teď se ale ničím z toho netrap...žij přítomností, užívej si lásku a dělej co dělat chceš...ono to všechno nějako dopadne

Reaguji na Elienka:

Tak já samozřejmě netvrdím, že je třeba "pořád jenom makat".
Je také třeba věnovat se svým koníčkům, cestovat, vzdělávat se (což není totéž, jako studovat nějaký obor který potřebuji kvůli práci).

"Ale právě vzpomínky na mladé léta jsou hrozně fajn. Rozhodně nevzpomínám na to, jak jsem se drtila na škole ale jaké jsem měla lásky, přátelé atd. To jsem tím jen chtěla říct."
S tím naprosto souhlasím. Já jsem také neměla na mysli "šprtání na zkoušky", ale vzdělávání se "for the sake of education itself", kdy smyslem není udělání zkoušky, získání diplomu nebo kariéra. To pak člověku dává spoustu věcí, nad kterými může přemýšlet, a to i když je upoutaný na lůžko a nemůže ani číst. To už vím z vlastní zkušenosti - a můžu říct, že když jsem musela "pořád jen ležet", tak jsem přemýšlela o tom, jak se cestovalo ve středověku (o tom jsem nedávno předtím četla monografii, ačkoli jsem studovala naprosto nesouvisející obor) a vzpomínala na zajímavé lidi které jsem potkala na cestách a bavila se vymýšlením toho, jak asi vypadá jejich každodenní život.
Vzpomínky na to, co se jsem zažila s někým, koho dobře znám také potěší, ale nepokládala bych je za základ toho, co potěší ve stáří a nemoci. Tam je spíš dobré, že mladší generace přináší nové podněty, ale zaprvé to většinou není tak často, aby to bylo pro plánování budoucnosti signifikantní (i když mám štěstí a mladí mě navštěvují 1x za 14 dní, co budu dělat těch dalších 13 dní?), a zadruhé rozejít se s někým v 18 letech ještě neznamená, že nikdy nebudu mít rodinu... kdyby to bylo o 20 let později, budiž. Kromě toho máme souseda, kterému je již 92 let, a jeho nejstarší syn teď zemřel z přirozených příčin Tak toho bych se také nechtěla dočkat, ale je zajímavé, že o téhle možnosti (že když budete mít děti příliš brzy, tak se jednou taky dočkáte jejich smrti) není při tom "a co až budeš stará a sama" vůbec řeč.

Zdraví je úplně jiná kapitola, o to by se měl starat každý.

Já takový vztah mám.. jsme spolu přes 3 roky a vím, že pravý to není, vím, že s ním budoucnost nechci, bohužel má hodně chyb, které já nesnesu a takového přítele po boku si nepředstavuju.. proč s ním jsem teda? taky se sebe ptám, proč jsem s člověkem, který mě často trápí, nemám v něj pořádnou důvěru a nic společně neplánujeme.. asi moje blbost, málo zkušeností, povaha a hlavně zvyk. no co

Asi bych to někam teď neřešila a uvidí se časem až ta situace nastane. V 18ti letech se nedá moc očekávat, že spolu budete do konce života, takže bych žila přítomností. Třeba až to bude rozhodující, tak zjistíš, že je pro tebe vztah důležitější a rozhodneš se jinak.

Udělej si život podle svých představ, prožíváš ho ty, nikdo jiný. Můžeš se podřídit příteli, nikdy ale nevíš, kdy tě zklame a mohla by jsi si to vyčítat. Pokud máš plány jiné, drž se jich..Hodně štěstí

Reaguji na yxyxyxyxyxy: Ono se to nějak vyvrbí a třeba to dopadne tak, jak by tě ani nenapadlo... u mě to tak bývá!

Díky všem za podporu, uklidnily jste mě až přijde řeč na budoucnost, tak příteli řeknu, co chci já, aby moc neočekával a bude to