V jaké životní situaci jste měli miminko?

Reaguji na netík:

hezké plányHlavně , aby ti to všechno vyšlo dřív než ve 40 , protože sis toho nalajnovala tak trošku moc.Co třeba nechat tak nějak věcem volný průběh a nedávat si termíny dokdy co stihnout? To musí být strašně stesující a omezující.
A můj příběh ?Všechno přišlo tak nějak samo , když jsem to nejmíň čekala.Myslím, že všechno přijde ve správný čas., některý věci prostě nejdou ani uspěchat ani se nedají dost přesně nalajnovat . Ne nadarmo se říká , že člověk míní, život mění.

Ahoj holky, všechno má své pro a proti a je otázkou priorit jak se člověk k dané situaci postaví. Nerada se stylizuji do role soudce, jelikož je markantní rozdíl stát opodál nebo být v kůži člověka, který nějakou těžkou životní situaci řeší.
Mohu se podělit s osobní zkušeností. Otěhotněla jsem neplánovaně, ale s přítelem (dnes manželem) jsme se rozhodli dítě si nechat. Oba jsme studovali, bydleli v nájmu. Ve 22 týdnu těhotenství lékaři přišli na to, že mé děťátko trpí vrozenou vadou a doporučili mi interupci. Bylo to nejtěžší období mého života, nejtěžší rozhodnutí....Dítě jsem musela porodit, tak strašnou zkušenost bych nepřála ani největšímu nepříteli.
Tím vším jsem chtěla říct, že mít zdravé dítě je největší štěstí na světě. Dnes mám dvě zdravé děti. První se narodilo rok a půl po indukci, v době kdy jsem já dodělávala vysokou školu, manžel pracoval a stavěli jsme dům. Vše šlo zvládnout.

to že si chce první dokončit školu a být tak nějak nezávislá snad neznamená že to má přespříliš nalajnované, ne? pod pojmem dávat si termíny si nepředstavím že chci mít dítě do 25 let, ale že si řeknu že ho budu mít v červenci 2012, protože je to dva měsíce po tom co se nastěhujeme a týden po tom, co dítěti přivezou kolíbku..

Reaguji na mikkýsek: souhlasím s Reaguji na Vendys123: - ano mám to nalajnované, ale jen jsem realista - používám ochranu takže stejně těhotenství plánované bude - a když už plánované, tak do nějakých podmínek - a ne do malýho bytu, kde není ani vana, ani kam dát postýlku. V 25 letech vyjdu školu a pak se uvidí, nikdy nevím co bude - neseženu práci a půjdu do miminka rovnou a nebo naopak seženu práci která mne bude bavit a další dva roky tam budu - nevím nic - ale chci dodělat školu to je prostě jasný - tý se nevzdám. A do 40 času dost to stihnu i dvě (pokud zdraví bude dobrý)

o mně tedy řekneš,že jsem totální blázen.
Potřebovala jsem otěhotnět v měsíci květnu,abych nebyla moc těhotná v létě a mohla ještě do plavek,ale porodila tak,abych ještě stihla nějaký ten ples /sezona byla do začátku března/.Takže byla měsíc šance,pokud by se nepovedlo,tak zase za rok další květen.Povedlo se na první dobrou,ale ve stresu jsem fakt nebyla,já tak nějak od malička vím co chci a umím si jít za svým
Běžně moc neplánuju,ale naplánovat dítě mi přišlo nejvíc důležitá akce v mém životě.Šla jsem tak daleko,že jsem mu naplánovala i datum narození asi si klepeš na čelo,ale já to tak prostě chtěla no.

tak proč to řešíš už teď, začni se tím zabývat až se chránit nebudeš a bude to aktuální. Já osobně bych nedokázala rozebírat budoucnost dlouho dopředu , k čemu to je?

a to je to o čem píšu nic není nemožné, ale rozplánovat život do detailu je absolutně nemožné.

neklepu laky , ale tak v každým druhým tématu čtu jak si kdo co nalajnoval a jak jedno podmiňuje druhým a mě to prostě přijde směšné. Ano člověk by měl vědět co od života chce , ale všeho moc škodí.

Mně se malá narodila v 25, chyběl mi poslední rok do Ing., když jsem otěhotněla. Bylo to plánované těhotenství, manžel zajištěný, vlastní barák a tak nebylo na co čekat. Školu jsem zvládla naprosto bez problémů, i když poslední zkoušku zimního semestru jsem dělala 2 dny před porodem a diplomku dopisovala v šestinedělí .

Co je na tom stresujícího, mít naplánované, že si pořídím dítě až se budu schopná uživit a mít dostudováno? Ok, spousta lidí zvládlo studovat, porodit, studovat, ale takovýho zbytečnýho stresu..

Zatím mám stejný plán, tak snad mi to vyjde jako tobě

Hlavně žádný stres neb za rok bude zase květen a ono jako na potvoru to vyjde,když na tom tak moc netrváš .

já jsem plánovala, plánovala, a pak mi najednou došlo, abych neplánovala trochu moc dlouho Takže po 11 letém vztahu, s hypotékou a bytem, který čekal na totální rekonstrukci, před přijímacíma zkouškama do školy (podotýkám, že jsem byla už mgr) jsem usoudila, že na plánování kašlu, že dítě chci a ostatní se nějak udělá. A udělalo - a v pohodě Byt se zrekonstruoval, stěhovali jsme se těsně před porodem, svatba byla s břichem a zorganizovaná během dvou měsíců, školu studuju při mateřské, takže mám o intelektuální vyžití (díky podpoře rodiny) postaráno. Já jsem totiž v určité chvíli zjistila, že dokonalé to nebude nikdy, nikdy nebudu mít všechno pintlich. A že tímhle způsobem bych taky mohla být za chvíli na dítě stará. Takže podle mě to chce kompromis toho všeho, co tu čtete.

Sice to sem nepatří,ale je tu nějaká,která měla první dítě třeba až v 35 a výš?Já na to jdu taky z praktického hlediska a navíc biologické hodiny netikají a to mi bude letos 30,ale tak pořád si říkám,že než křeč,tak tomu nechám volný průběh.....

Reaguji na mikkýsek: Ale já to neřeším, já jen chtěla slyšet příběhy druhých - řekla jsem pro příklad můj plán, co se povést může ale taky nemusí. Jen jsem chtěla dát něco k tématu a proč jsem založila toto téma? Protože ráda čtu o příbězích s happy endem a ve stresu opravdu nejsem, protože plánu se striktně nedržím, jen mám plán za kterým jsi jdu a je jedno jestli přímo nebo okličkama a překážkama.

Reaguji na acurka:
Kamarádka měla dítě ve 42 letech (těhotenství v pořádku, dítě taky) a zpětně teď říká, že je ráda že to nehrotila. Užila si svoje, dovolené, volnost, vydělala úžasné peníze, vybudovala si jméno. Je spokojená. Můj názor je ten, že než spěchat a nutit se, tak klidně rodit později.

Jinak já děti nemám, dlouhodobě neplánuju, ale jestli je někdy mít budu, tak až si splním vše po čem toužím, s partnerem si dostatečně užijeme ten svobodný, bezstarostný život, fin. se natolik zajitím, abych si těhu a mateřskou užila a ne počítala každou korunu. Jinak kolem sebe mám dě skupiny žen - ty co plánovaly a vše měly do detailu vypočítané a ty, co do toho vletěly ve 20-ti bez zázemí . Obě skupiny jsou spokojené, takže je to spíš věc názoru tady každé z nás. ) Za mě rozhodně plánovat a radši později.

Co je na tom praktického? Mít přes padesát a doma řešit pubertální výlevy svého náctiletého dítěte....děkuji, nechci.