Spolubydlení s kamarády

lauritkalo
Já jsem s ní o tom mluvila, že mám ráda svůj klid a tak a že to nemyslím zle, když někdy vypadám "načučeně", že se jí to netýká... ale nemám pocit, že by to dost dobře pochopila. Než jsem si prosadila, že se v bytě nebude kouřit (mám astma), tak to bylo jakobych upírala životní práva. Ale stejně tam oba hulí, když tam nejsem

Malacek
Gratuluju. Taky jsem doufala, že to bude takhle. ale není. Lidské povahy, whatever...

jersey
Já s ní měla (a mám...) dobrý vztah, byly jsem nej kamarádky. Jenže poslouchat "problémy" denodenně a jednou za týden na kafi... to je rozdíl.

U nás bydlela kamarádka ( přítel se s ní rozešel, neměla kam jít ). Řekla jsem jí,ať jde k nám - než si něco najde. Jenže z ,, než si něco najde,, bylo najednou třičtvrtě roku.
Jelikož jsem myslela, že to bude trvat měsíc, dva - tak jsem po ní ani nechtěla žádné peníze. Ale zjistila jsem, že kamarádka vstává v jedenáct dopo - pak jakoby pracuje ( doma ) a že by alespoň vyluxovala, umyla nádobí, nebo něco ukuchtila ? Tak to ani omylem - prostě lenora...
V té době potřeboval azyl ještě jeden kamarád - předělával byt,ten byl sice věčně v práci, ale že by přidal nějakou kačku ani omylem ! A o podílení se na chodu nemusím ani mluvit.

Takže jsem se nakrkla a sedla si a milejm kamarádům oznámila, že budou služby a vyrobila nástěnku - nádobí, vysávání atd...Vznikali půtky jako, že když má službu ona, tak toho je nejvíc a atd...
No dneska se řechtám - ja s malejma dětma, ale lezlo mi to na budku značně a když se to rozlousklo a my konečně meli svůj klid, tak jsem byla moc ráda ...
I když na druhou stranu jsme spolu zažili spoustu srandy - ja ktam bydlelo víc lidí, tak se furt něco dělo a trochu jsem si připadala jako bych se vrátila v čase do pubertálních let ... Mám je furt stejně ráda, nic se tím nepokazilo...

AlmaSinger
díky! Před něčím podobným mne jedna známá varovala - že ten vztah, i když je dobrý, půjde z kopce. Nějak jsem netušila proč by měl. A vida...

Myslíš tedy, že mým odstěhováním se to zlepší?

tohle moc u nás neplatí, ale taky jsem si říkala, že by to bylo super

Tohle docela u nás funguje, naštěstí!

Kočka Šklíba
jestli to enní tím, že oni jsou dva a ty jsi sama. když spolu jakkoli žijí tři, velice často je jeden jakoby navíc, dva mají svůj svět. jednu dombu jsem tak bydlela, dve velké kamarádky a já. všude chodily spolu, všemu se řehtaly spolu...připadala jsem si odstrčeně a už bych do toho nešla. i když jsme spolu jinak vycházely, žádné problémy s úklidem, taháním chlapů nebo tak....

Určitě, s kamádkou se budete potkávat, jen když budete mít obě náladu, pokecáte a nebudete se muset zabývat těma maličkostma, které ti teď lezou na mozek (dobře chápu ) My jsme bohužel s těma kamaráda, se kterýma jsme se znali dřív, došli tak daleko, že se nemůžeme ani cejtit, max. formální pozdrav a tam to končí... (už spolu naštěstí nebydlíme)

To je zajímavé téma. Souhasím s AlmaSingera a chápu Kočka Šklíba.
Nyní spoubydlím s bráchou, jídlo si kupujeme každý zvláš´t, NAPŮL SE DĚLÍME O NÁJEM. Je nám 27 a 28 let, máme velký byt, moc se nevídáme, bratr je často pryč, takže vlastně není čas na hádky, přesto mě občas štve, že sám nikdy nevyluxuje, nevymění žárovku, prostě nic, je pouze uživatelem bytu, vše řeším já...
Uvažuji o jiném spolubydlícím...na druhou stranu vastně úplně nespokojená nejsem. Mám svůj klid, domácnost vedu dle svého...ale občas je mi smutno, že nemám s kým pokecat a tak. Bratr je totální nemluva.

Kočka Šklíba
my bydlíme taky tak, já s přítelem v jednom pokoji, v druhým kamarádka. Je hodně v práci, když není, občas se sejdeme na kafe v kuchyni, pokecáme, zasmějem se, myslím, že ponorka nehrozí, spíš mě šve, že nemá čas uklízet na bytě nebo cokoli udělat, ale na pařbu a dvoudenní kocovinu má čas vždycky. Asi to nikde není ideální... Ale na tvým místě bych si s kamarádkou promluvila a prostě jí to všechno řekla, jste přece kámošky... Mě ze začátku strašně rozčiloval přítel, nebyla jsem zvyklá, aby tu bydlel, najednou jsem si nemohla chodit kdykoli kamkoli, musela jsem mu vařit a tak, pokaždý, když se vracela z práce, jsem byla už preventivně naštvaná. Pak jsme si promluvili, řekli si pravidla a je to výborný.

já taky myslím, že to nepřejde můj kamarád bydlí necelý rok se svým kamarádem a jeho holkou, a je z nich na prášky. On má svůj samostatný pokoj, oni taky, a obývák spojený s kuchyňou mají společný. Oni se ale celý den jenom válí u televize, večer koukají na všechny ty stupidní seriály apod., takže vlastně nonstop okupují celý obývák. Navíc ta slečna je prý nehorázně posedlá úklidem, takže má pořád nějaké připomínky a denně vytírá, luxuje atd. Taky se k sobě pořád tulí a pusinkují a říkají si miláčku ťu´tu bla bla naprosot bez ohledu na nj. Přitom s tím klukem předtím bydlel několik let v malinkatém pokoji na koleji, a bylo to úplně super (ta přítelkyně tam jen občas přespala). Teď jí ale začíná nenávidět.

částečně máš pravdu. Je fakt, že je někdy složitější vidět, jak se mají rádi, zvlášť v kontrastu s tím, že já jsem na všechno prostě sama...

lasye
To mys jsme to docela dobře rozdělili hned na začátku, jeden týden úklid já, jeden kámoška, nádobí každej po sobě, větší věci všichni... Roudělené je to asi u nás dobře

Perlicka

To je zajímavý, to mám stejně!! Naprosto! Namíchnutost na něco neurčitého už dopředu!

Julinda
Chudák kamarád! To je teda děs! Nevím jak bych toto zvládala... i když je fakt, že něco podobného mám doma taky, ale ne takovej extrém, teda!

jj, ten můj kamarád to má taky tak - připadá si tam divně, protože oni jsou jakoby v přesile a ten byt okupují, on si tam připadá nepatřičně, a oni by jistě taky byli radši, kdyby tam mohli být sami. Prostě jakmile je to pár v kombinaci s jedincem, asi to nikdy není dobré.

to máš pravdu, tenhle pocit mám taky... když vyklidím pole, vždycky si říkám, jak jim to hraje do noty. Nebo respektive to vidím, že mají třeba otevřené dveře nebo nějaké věci osobní roztahané, ale jakmile přijdu, tak dveře zavírají, věci uklízí - prostě uzavírají své soukromí. To chápu, jistě, ale prostě je to takový signál - my dva máme pohodičku, ale dojdeš ty amy musíme...
To mě štve, připadám si pak jako blbec nějakej. Trpěnej, bo co (i když to tak třeba objektivně není).

Já jsem bydlela v bytě, kde nás bylo osm bab a bylo to na zabití. Věčné hádky kvůli úklidu, peněz, nedoplatků, jídla, tolerance - kdy bude a nebude hrát televize, kdy se má někdo ztišit, protože druhý spí, kdy není vhodné tahat návštěvy, když se ten druhý potřebuje učit atd. Nejhorší byla věčně obsazená koupelna a záchod a neuvěřitelný binec. Po dvou letech jsme si s přítelem pořídili vlastní byt a vrním blahem. To ticho! Ten klid! Ten pořádek! Ze začátku jsme si říkali, že by se nám finančně šikl nějaký nájemník, třeba někdo z mých kamarádek, kamarádů. Ani omylem. Stačí mi když někdo přijede na dva tři dny, protože potřebuje přespat, má nějaké vyřizování ve městě atd., vzpamatovávám se z toho ještě dalších 14 dnů. Nejvíce mi vadí nerespektování soukromí a nedodržování pořádku - alespoň základního.
Pak jsem taky rok a půl bydlela se ségrou a s jejím chlapem. Ze začátku to bylo super, ale postupem času na zabití. Nakonec jsem se odstěhovala, i když jsem byla ve vlastním, přežít se to nedalo. Zase dokola - úklid, peníze, návštěvy... Myslím, že jsem vyléčená na dlouho dobu

Naprosto vím o čem píšeš! Pokud někdo není extra společenský typ s pružným charakterem, tak to těžko zvládá - jakékoliv spolubydlení
Já bych hned šla do garsonky, ale ty prachy za ten luxus!