Šikana na pracovišti, mobbing

no nebyla ta přímo šikana, ale kolegyně se po mě vozila jak jen mohla, na pokec byla dobrá,ale jakmile se něco týkalo práce, tak jsem měla pocit, že jsem ten největší idiot a totálně vypatlaná. Naštěstí už tady nedělá. Chodila jsem do práce úplně s odporem

Já jsem to zažila v minulé práci...ne v nějaké velké formě, ale bylo to nepříjemný. Kolega (se kterým jsem si výborně rozuměla) se najednou zbláznil a začal se po mě vozit z pozice síly- nebyl můj přímý nadřízený, ale na vyšší pozici než já. Sice jsem si nedala nic líbit, pusu mám dost prořízlou, ale stejně mě nebavilo chodit do práce. Nenapadá mě jiné řešení, než že jeden pujde z kola ven..

Nesetkala jsem se přímo se šikanou, ale nastoupila jsem u firmy coby pomoc kolegyni, která byla stejně stará, jako já. Nebyla má přímá nařízená, ale měla mě na starosti, pracovaly jsme na stejných projektech a ona mě zaučovala. Dávala mi najevo, kde mohla, jak ona je ta chytřejší (protože tam pracovala dlouho a věděla, jak se věci mají), i před zákazníkama, ale šla na to chytře a uměla se dobře přetvařovat. Navíc svou práci dělala dobře, to musím uznat, a byla z toho důvodu šéfův oblíbenec (jinak ale spolu nic neměli).
Nesnášela jsem ji a začínala se poohlížet po jiné práci, ale pak jsem naštěstí dostala svůj projekt a už s ní na většině věcí nedělala.
Nejšťastnější jsem ale byla, když jednou oznámila, že si našla jinou práci a do dvou týdnů byla pryč .

Takže souhlasím s Chudobka, nejlepší řešení je, když jeden vyklidí pole.

Ono to asi nebude nejlepší, ale bohužel jediné řešení. To jste měly holky docela štěstí, v mém případě jsem to byla já, kdo musel vyklidit pole... Odejít z toho místa bylo ale to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Abyste rozuměly, nejsem žádná ustrašená chudinka, co jí někdo "ubližoval" a ona hned brala nohy na ramena. Snažila jsem se bránit, a to i přes nadřízené, ale nebylo to nakonec k ničemu platné...

No, já jsem vyklidila pole taky, ale hřálo mě, že měním za mnohem lepší práci, tak se mi odcházelo snadněji (i když ty dva měsíce před koncem si mě pěkně vychutnávali) Jinak si myslím, že žádná práce nestojí za to, aby se člověk deptal-ono se to totiž dost projeví i na zdraví a v životě mimo práci. Je dobré nevzdat to hned a zabojovat, ale když se to ani po čase nezlepší, tak pryč. A butterflygirl, jak to s tebou vypadá, máš už novou a lepší práci?

Chudobka
No, já odešla i přesto, že jsem si nic jiného nenašla, ikdyž jsem neměla nárok ani na žádné penízky od úřadu práce, pořád to pro mě bylo přijatelnější, než tam zůstat. Určitě máš pravdu i s tím dopadem na zdraví a psychiku člověka. Mimo jiné jsem se tenkrát málem rozešla s přítelem, bylo to hrozné období, nerada na to vzpomínám... Byla jsem potom čtyři měsíce doma, než jsem si našla jinou práci, rodina a přítel mě dost podrželi. Teď mám sice ne dobře placenou, ale dobrou práci a i s těmi penězi se blýská na lepší časy, dostanu přidáno. Jsem tu sice v kanclu povětšinou sama, ale samota mi nevadí, po té zkušenosti možná naopak. Zkrátka nevím, jestli je tahle práce lepší, ale pro mě osobně určitě Tenkrát jsem na tom byla bídně, ráno při vstávání mi bylo blbě od žaludku, jak se mi tam nechtělo. Jediný den, kdy jsem byla v poho, byl pátek, protože jsem věděla, že mě čeká víkend a že tam nemusím. V neděli večer už křeče, nevolnost. Cesty do práce byly téměř každé ráno ubrečené, nechuť..., nechtěla jsem tam být ani o minutu dřív, než bylo třeba. Když jsem třeba dorazila před budovu o pět minut dřív, tak jsem radši stála venku a to i v zimě, to samé o polední přestávky..., no co ti budu povídat...

Já jsem kdysi ve 23 letech nastoupila do obchodu kosmetika+parfumerie(+drogerie a dárkovina), snažila jsem se jako blázen, vedoucí mě posílala pro víno, které pak vzadu se svojí zástupkyní popíjely. Já zatím obsluhovala 3 kasy, ani kafe jsem si s nima nedala, vlastně vůbec nedala v pracovní době, aby neřekly. Stejně na mě vedoucí prskala, a vše co dělaly ony, svedla na mě - já sedím stále vzadu a piju kafe a ony za mě makají. Když mi marodila dcera-čtyřletá- tak šel radši na paragraf manžel, který rodinu živil, já bych s nima v práci nevydržela. Zkončila jsem po roce, na prášky, znechucená mezilidskými vztahy. To ještě za mě vyštípaly jednu kolegini, podstrčily jí do peněženky pětistovku z kasy a udělaly z ní zlodějku, pak to ještě roznesly po celém městě. No utíkala jsem odsud, až mi za patama hořelo. Lidi dovedou být pěkně zlí!

To dovedou..., taky je mi z toho pěkně nanic. Ber to tak, že co nás nezabije, to nás posílí...

Ahoj, přispívám svojí "troškou do mlýna": Je tohle taky šikana??
Momentálně jsem na MD, do práce se vracím za necelý rok a už teď mám z toho husí kůži. Když jsem otěhotněla, tak mi zástupce vedoucího, přestože mi bylo neskutečně špatně, dávala pracovní dobu od rána do večera, tak jsem raději šla na rizikové a celé těhotenství zůstala doma. Nedávno jsem přivezla do práce ukázat malého, byly mu už dva roky, za celou dobu jsem opravdu neměla potřebu tam zajet, tak mi zástupce s ročním předstihem líčíla, že mě čekají po nástupu velké změny, že budu bývat v práci od osmi do osmi, tak ať si zařídím hlídání, přitom ví, že nemáme žádnou rodinu, že jsme s manželem, který je velice pracovně zaneprázdněn, sami. Takže se o malého starám jenom já. Mám hrůzu z toho,jak budu stíhat školku atd. Zástupkyně mě dopředu upozornila, ať zapomenu na OČR, že si to musím řešit jinak. Podotýkám, že jsem státním zaměstnancem, žádný soukromý sektor. Pracuji zde 8 let, nikdy jsem neměla žádné problémy s výkonností, vždy bezproblémová. Je takové jednání po návratu z MD běžné?

Trebi
Myslím si, že to běžný není. Vlastní zkušenost nemám, ale vím, jak se vedení u nás v práci (taky státní sektor) chová k znovunastupujícím matkám - vychází jim hodně vstříc, hlavně úpravou pracovní doby (když je to teda z hlediska jejich práce možný). To vypadá, že si tě fakt z nějakýcho důvodu vedoucí vychutnává, když tě takhle straší dopředu. A na to podle mě nemá právo, říct ti, že nebude možný uplatnit OČR.

Problém je v tom, že já jsem jediný zaměstnanec, který má malé dítě. Většina jsou před důchodem, bezdětní nebo hodně mladí absolventi. Je tam propast produktivního věku.Ta paní,co si mě vychutnává je na stejné pracovní úrovni jako já, co se vzdělání týče, je však zástupkyní vedoucího. Je pár let před důchodem, do kterého se od nás nespěchá. Většinou tam důchodci zůstavají zaměstnaní jak dlouho chtějí. Taky mě napadlo, že se bojí konkurence, protože jsem v práci dobrá a celkově se máme dobře - nově zrekonstruovaný dům, pohodového manžela, netrpíme nouzí. Chudáčci to mají u nás jednodušší. A to možná je ten kámen úrazu, kde všemu nejsem ten typ, který by podlézal, byl úlisný, což je tam většina. Já mám spíše tendence říkat věci na rovinu, tím taky vybočuju z řady. Tak nevím, jak tohle dopadne. Nechci se vzdávat, práce mě baví, dlouho jsem na ni studovala, je to prestižní místo... Co mám dělat?

Trebi
no normálně nastoupit a ignorovat ji, případné věci řešit přímo s vedoucím. To že by sis nemohla vzít OCR neexistuje a pochybuju, že ve státním sektoru někdy někdo bývá od osmi do osmi prostě to musíš prorazit.

No právě, prorazit...o to mi taky jde, ale potřebuju vymyslet nějaké efektivní prostředky, jak toho dosáhnout. Jasně, že tam nikdo nebývá od osmi do osmi, ale když máš akci, tak tam zkrátka být musíš. No a ta paní ty akce plánuje a ze svého postavení zástupce my jich může naplánovat tolik,že tam opravdu budu muset být od osmi do osmi, přestože ostatní třeba akorát ne, takže mi tím může život znepříjemnit. Už jsme o tom bavily, řekla mi,co by tomu řekli ostatní, kdyby jsi měla nějaké přednostní uzpůsobení pracovní doby?! No jo,ale ostatní nemají malé děti....Prostě nezájem. Musím si promluvit s vedoucím, ale mám strach, že rozhodnutí nechá na ní, ať se s ní domluvím a budu tam, kde jsem.

Trebi
souhlasím s lucis, přijde mi, že tě nemůže nutit, abys nezůstávala s nemocným dítětem doma (na OČR), a taky snad máš nějak vymezenou pracovní dobu - vzhledem k úvazku. Od osmi do osmi každej den je fakt hodně divný. Podmínky stejně budeš vyjednávat s vedoucí, ne? Tak by i měla pak zajistit, aby se dodržovaly.