Řekl mi mám Tě rád, ale nemiluji Tě

Jersika

To zní logicky, to by měl snad i chlap pochopit, díky

mmnauka
ahoj,já si teda myslím že na tom není nic špatného když vám někdo řekne už za týden ,že vás miluje-záleží na citech já například patřím do té skupiny-kdy si oba říkáme pořád že se milujem,doma i po telefonu i v sms,co je na tom??Vždyť je to krásné,a navíc,nechtěla bych chlapa který mi to někdy řekne a čekala na to kdy mi to řekne a pak s toho měla svátek že mi to vůbec řekl .
Jinak samozřejmě chápu muže i ženy kteří na to nejsou a city tak neprojevují a říkají takové věci sporadicky,ale já bych to tak nikdy nechtěla

Přesně, přesně, přesně!! Naprostá pravda, takhle to funguje. Ale je fakt, že holky to mají taky tak, pokud máte toho svého jistého (nebo si to aspoň myslíte, bo jistý kromě smrti není nikdy nic, bohužel), přestáváte se o něj snažit (aspoň podvědomě), projevuje se to tak, že o sebe holka už tak moc nedbá, uvědomuje si, že vlastně ten kolega/trenér z fitka/automechanik odnaproti je taky super chlap, dělá oči na jiné a taky už nemá tak často chuť na sex. Protože vždycky nejvíc chceme to, co nemáme a pokud jsme to už získali, nejvíc si vážíme těch věcí, které nás stály nejvíc (úsilí, peněz, krve a potu..).

Ahojky, když tu tak pročítám Vaše názory, tak já mám problém s přítelem ten, že on zase potřebuje jistotu. Jinak se chová nesnesitelně, předhazuje mi pořád minulost a dokonce i psychicky ubližuje, řekne mi něco, co mě ublíží a potom toho lituje. A že se to stává u něho hodně často. Stačí, že jdu na nákup s tátou a už se mu v hlavě honí myšlenky typu, že mě tam nějakej kluk chce, že se tam bavím s cizíma klukama atd.. Sám mě řekl, že ví, že to neni pravda, že se to neděje, ale že na to pořád myslí, že se tím trápí a nejde to změnit. Chápu žárlivost, taky žárlím, ale určitě ne až v takové míře. Nedávám mu žádný podnět k žárlení, nechodim nikam s klukama, dokonce se už kvůli němu s nima nebavím, chovám se k přítelovi mile, dávám mu najevo lásku, že ho miluju a ani to nestačí.. nevím co už víc udělat, aby mě věřil..

No, nedělej nic, ale odejdi od něho. Bude to stále jen horší. Věř mi!

Milovat je podle mne hormonální poblouznění na začátku vztahu. Mít rád je něco hlubšího.....asi bych to na tvém místě brala takto. Já svou rodinu nemiluju, já je mám bezmezně ráda. Mít rád mi přijde jako věčnost.

Romísek
Když to neni jen tak lehký, já pořád doufám v to, že se změní, že ty jeho řeči přestane říkat. Bydlíme oba ještě s rodičema, takže když je on u mě nebo obecně jsme spolu a já řeknu něco špatně, už se naštve a jede domu se slovama ,,Přijedu zítra, to už snad budu mít lepší náladu." Když už on mě něco hnusnýho říká, tak ještě se slovama, že to nemůžu tak brát, že nemam důvod být naštvaná, když jsou to jen slova a ne činy. No na trefení opravdu.

Zuzanka_
Romísek ti radí dobře odejdi od takového člověka,žarlivec se nikdy nezměni a čim je starší tím je horší,bohužel

Zuzanka_
Holky mají pravdu.

A i kdyby se chtěl změnit, tím, že budeš skákat tak, jak on píská, toho rozhodně nedocílíš. Řekni mu, že takhle už to dál nejde, a že s ním končíš.
Buď se probere, nebo to s ním fakt nemá smysl. On by byl pořád ten ublížený chlapeček, kterého každý podvádí, a ty by si měla nervy v háji z toho, jak by ses pořád snažila, aby bylo všechno o.k.

Takže myslíte, že rozchod je to nejlepší řešení? Že by neexistoval recept, jak si ho nějak "převychovat", aby se tak nechoval? Tím myslím třeba mu na ty jeho řeči nereagovat, protože vím, že druhý den se stejně ozve, že beze mě nemůže být, že to co řekl to přehnal atd.. Je to můj druhej kluk do kterého jsem opravdu zamilovaná, proto mě tohle nejvíc trápí, že mě takhle ubližuje. Nemam to lehký, já se jen tak do někoho nezamiluju, to už musí být opravdu zázrak, abych někoho takhle milovala.

Tohle mě řeklo už více lidí. Já doslova neskáču, jak on píská, jedu si podle svého, podle toho, co uznám za vhodné. Když třeba se hádáme a vím, že mám pravdu, tak se jí držím a nenechám se vyvést z míry. Takže i přes jeho nároky ať sem jen jeho, ať se nebavím s žádným klukem, tak stejně se najde chvíle kdy s nějakým kamarádem popovídam. Ví to, že to na 100% nedodržuju a že ani dodržovat nechci a přesto stále se mnou chce být.. tak proč...když nejedu podle něj.

Zuzanka_
Ale za ty nervy ti to nestojí. Budeš ho stejně milovat i za deset let, když bude ještě horší? Budeš se pořád snažit, aby ses náhodou nebavila s nějakým klukem před ním, aby zase nebylo zle?

Pokud bez tebe nemůže být, tak bych počítala s tím, že to začne řešit, až když fakt pohrozíš.
A rozhodně si stůj za svým. Vztah není o tom, že bude jeden druhého poslouchat na slovo, ale o tom, že si budou rozumět.

Hanulli
Něco málo Ti povim, abys byla víc v obraze. Jsem holka, co má ráda auta a někdy jezdím s tátou opravat. Ve středu měl jet táta za nějakým pánem se podívat na auto a jen se mě zeptal, jestli nechci s ním. Nechtěla jsem. Včera jsem byla s přítelem a jen jsem se o tom zmínila a už bylo zle. Slova, že mě táta chce seznámit někde jinde, že ho tím provokujeme atd.. A přitom to neni pravda. Takže místo spaní u mě doma se sbalil, odjel a řekl, že se ozve dneska, že to už bude mít lepší náladu. Bohužel do teď ještě nic.. ani jedna sms. Já sama mu psát nechci jako první, nechci se mu vtírat. Nevim jak se zachovat..počkat až se ozve, když se neozve, tak mu napsat nebo na to kašlat... nevim

Zuzanka_
to je trošku psychický vydírání, hlavně si dělej věci, jak je cítíš ty, absolutně nepřemýšlej, co by tomu řekl přítel, a přestaň si ho všímat, když vyšiluje, je to jeho problém, ty se chováš úplně normálně

Zuzanka_
Holky ti radí dobře, odejdi dokud můžeš...