Rady při rakovině vaječníků

Reaguji na Radula99: díky

Při té vodě na plicích / v pohrud. dutinách/ to 3 toky trvat nebude. Ozářky můžou trochu prodloužitživot- za cenu nepříjemných potíží. Ale pacient má aspon pocit, že se něco děje a třeba věří, že zrovna u něho to pomůže, má program a to je dobře.
Babičce to jistě řeknou, ono některý pacient to vytěsní a ani nechce slyšet- vážená paní, máte rakovinu a umřete. Nevím, kolik je babičce. Mám pocit, že staří lidé trochu už vědí,´že tu nejsou nafurt a snad to berou jinak, ale nevím to přesně.
Drž se.

Ahoj, tohle mě potkalo před 2 týdny. Babička měla stejnou diagnozu a na začátku září zemřela. Bojovala s tím 2 roky a o nemoci věděla. Nejdříve jezdila na chemoterapie. Měla dostat 6 dávek chemo, ale dostala jenom 5, protože by tu poslední nemusela vydržet. Po předčasném konci chemo jí začali růst vlasy, chodila sama na záchod a trošku se i pohybovala. Šíleně zhubla.
Od 11/2010 do 09/2011 se jí střídali období kdy měla sílu s obdobími kdy jenom ležela a děda jí nosil na záchod a jenom spala. Pořád se jí dělalal voda na plicích a mnohokrát za tu dobu byla v nemocnici, aby jí tu vodu vytáhli. Pořád ji brněli nohy a ruce (po práškách) Neměla chuť k jídlu, musela jíst hnusný prášky, nálada pod psa jak u ní tak u všech v okolí, kteří se o ní starali. Nakonec se její stav zhoršil natolik, že jí odvezla záchranka do nemocnice, kde i bohužel zemřela.
Moje rada: Hodně dělá psychika. Babička se to, že má rakovinu dozvěděla a naprosto jí to položilo. Pořád se jenom litovala. Dobrou náladu měla jenom když u ní byl něko blízký a nebo třeba i kamáradky, které jí povídali nějaké drby. Hodně taky četla a nebo jí občas děda posadil do auta a jel se s ní projet po okolí, protože celý den ležela jenom v posteli. Takže bych to babičce řekla, ale musíte se jí věnovat a nedat jí šanci, aby myslela na něco špatného. Jakmile jsme se jí zeptali jak jí je, tak začala brečet a litovat se.

P.S. Potom co babička umřela, musí máma jezdit každý den za dědou, aby nebyl sám a netrápil se. Odmítá se přestěhovat k nám. Takže trápení nepřestalo

Reaguji na alexandrejka: Život je fakt někdy nefér. Ach jo! A myslíš, že ty chemo k něčemu byly? Myslím, že to bude k ničemu..ale na druhou stranu jak píše Maria, člověk má pocit, že se s ním přece jenom něco dějě a že se to třeba spraví /i když pravda je jiná/. Na punkci vody byla 2x, to jsou litry vody, takže to vypadá zle Jak já tohle zvládnu nevím. Mrzí mě i to, co se děje tobě, vím co to je!

Reaguji na Maria: díky moc!

Reaguji na mmiisshheell: Já bych tady mohla psát dlouhé slohovky. Pozorovala sem, jak mi umírají všichni prarodiče a před třemi lety onemocnila rakovinou i moje máma. Pravdou je, že lékaři otevřeněji mluví s rodinou, pacientovi o jeho stavu samozřejmě řeknou pravdu, ale nejdou do detailů, pokud cítí, že to nemá cenu, zatímco rodině často řeknou i časový odhad. Máma v nemocnici viděla umírat maminky od malých dětí, které pořád věřily, že mají naději, ale jejich rodina už dávno věděla, že mají jen měsíce...
Ozařování je v případě některých rakovin fajn věc (například rakovina varlat), ale v případě tvojí babičky už to její situaci ani nezlepší. Musela by zůtat v nemocnici (šílené prostředí, mám tam z toho deprese, a to Masarykův onkologických ústav patří k těm moderním), možná by šlo i dojíždět, ale ani tak to není ideální, byla by pořád v kontaktu s vážně nemocnými lidmi, což není moc optimistické, ani nemocniční personál není kolikrát vstřícný (na onkologii jen tak někdo nevydrží).
Lidé navíc téměř vždy poznají, že jsou vážně nemocní, tvoje babička třeba už roky ví, že není zcela v pořádku. Moje máma to poznala ihned, děda o tom týdny mluvil, než se vydal do spárů doktorům (tam po měsíci zemřel). Proč se někteří lidé rozhonou neřešit sůj zdravotní stav ihned, vědí jen oni. Taky si myslím, že během života se lidé dokáží se smrtí vyrovnat, přijdou o přátele, členy rodiny, často o tom mluví. Moje prababička si od 80 pořizovala věci, o kterých říkala, ať jí je oblečem do rakve
Vidět své prarodiče odcházet mě bolelo, ale věděli to oni, že umírají (i když by tady ještě rádi byli) a věděli jsme to my, mohli jsme se rozloučit, byli jsme pořád spolu a třeba děda vyprávěl krásné vzpomínky na svoje dětství a rozdával památeční věci po babičce. Zatímco vidět svoji mladou mamku, jak ji ničí chemoterapie (je jich mnoho druhů - míchaj se pacientovi "na tělo" a ne všechny jsou tak agresivní jako ta její) bylo šílené, takhle léčba byla podlě mě založená na tom, že jí tak zníčila tělo, že ani rakovině se tam nelíbilo... Každopádně léčbu přežila, ale ne bez následků.

Babičce to zatajit nemůžete, ale pokud by si to doposud nepřipouštěla a byl to pro ni šok. Můžete ji zaměstnat, neustále si s ní povídat, vymýšlet program, aby neměla čas se litovat.

babičce ať to oznámí lékař, kdyby to oznamovala mamka nebo ty, pak byste celý život myslely na to, jak jste jí to říkaly a jak vám u toho bylo smutno. no a rozhodnutí je na babičce, nepředpokládám, že půjde do chemo, ve svém věku, pokud ví co to je a co by ji čekalo.

ahoj, tak dnes jede babička s mamkou do nemocnice a tam ji vše doktor řekne. Je mi z toho vážně na nic, nedokážu si představit, jak bude reagovat...vím, že to takhle má být, ale je to to nejhorší co jsem v životě zažila! mám v sobě hrozný vztek...nevím jak se s tím vyrovnám. Ale každopádně děkuji všem za příspěvky, pomohly!

Ahoj, tak já mám opačný názor neš většina. Babičce bych to asi taky neřekla. Když už je to rakovina v takovém stádiu jak píšeš, stejně nemá se o čem rozhodovat. Jen by se trápila a vy s ní. My řešili podobnou situaci - rakovina plic v nejhorším stádiu. Dr i rodina strejdovi sdělili, že má zápal plic a tak to i strejda bral a netrápil se myšlenkou na smrt. A jsme moc rádi, že jsme to takhle udělali. Pokud tady je ale možnost vyléčení a uzdravení, potom určitě to řekněte, at má možnost se babička rozhodnout... je to strašné, přeji hodně sil vám všem.

díky všem...babičce to řekli, ale jenom to zásadní, to do jaké míry je to vážně jí samozřejmě nesdělili, to jsme fakt nemohli.......dnes babička zemřela!